Ano příznávám, den se příjmeným stal i tím, že mi byl „vystřižen“ starší kolegyní kompliment ve smyslu, že na můj klepající odchod do důchodu působím velmi mladě. Co vám budu povídat, to zkrátka zralé ženě padne k dobru. Aspoň na chvilku jsem se přestala trápit ranními pohledy do zrcadla včetně pohybových trpkostí při oblékání.
Cestou metrem jsem vyslechla část rozhovoru matky s dospívající dcerou.
„A kdo tam všechno byl?“ zeptala se mimo jiné matka.
„Nooo, samí staří,“ odvětila dcera. Úšklebek s protočenýma panenkama nemusel člověk ani vidět, protože intonace mluvila sama za sebe.
„A to jak staří, kolik jim bylo?“ pokračovala přakvapeně matka, což mne pobídlo k tomu, abych si ji nenápadně prohlédla. Byla to dlouhovlasá brunetka, rty měla namalovány výrazně červeně. Kartáč řas sic dělal průvan při každém mrknutí, ale celkové nalíčení bylo slušivé. Trošku mne překvapily obnažené nohy v nízkých kozačkách trčící zpod páskem přiškrceného kabátku, pod kterým byla ještě shrnutá i tak krátká sukně. Otázkou bylo, zda o tom matka nevěděla, anebo právě tasila svou ženskou zbraň v zaplněném vagonu metra. Nicméně mladistvě vypadající matce bych hádala tak čtyřicet.
Jen jsem matku věkově zaškatulkovala, zaslechla jsem dcery odpověď: „Tak čtyčicet, možná i pade, mamiííí,“ a opět ty protočené panenky s úšklebkem neverbálně říkající „hrůza“.
Matka se vztahovačně uchechtla a mezi perlovými zuby procedila: „Ti jsou podle tebe staří?“ „To já jsem jako stará?“ a nervózně si ukřivděným pohledem kontrolovala délku sukně, kterou demonstrovala vlastní přesvědčení o neodolatelnosti svých dlouhých nohou.
„A mladí jsou podle tebe kolikaletí?“ vyzvídala dál matka.
„Nooo, do dvacet pět – třicet!“ odvětila dcera se zdviženým obočím vymalovaným bezvadně podle šablony a gestem pěstěné ručky si jistila neposlušnou afinu za uchem.
Matka rázem zmlkla. Přestala dál s dcerkou žoviálně švitořit, soustředila se jen na mapování okolí. Zdálo se, že potřebuje vyhodnotit, zda hovor někdo poslouchal a mohl si tak škodolibě dovodit, jak jí právě úpřimná dcera naznačila, že je „stará“.
Vlak metra projel ještě dvěma stanicema a obě ženy se mlčky z vagonu vytratily. Já se za nimi přes okno ještě chvilku dívala s uznáním, jak jim to slušelo, jak byly krásné. S úsměvem jsem odpouštěla dívence, že svou z mého pohledu mladou matku vnímá za starou a že pravděpodobně mou generaci by vyslala šupem zpět na stromy...
... přece býti mladou či starou, nebo býti posuzována za mladou či starou, je tolik relativní.