Pak už jsem si v dobré víře odvážně kazila život sama. Psychicky i fyzicky jsem se kolikrát pohybovala „na hraně“, až se divím tomu, že dnes ještě žiju ve stavu přiměřeném, možná trochu lepším, svému věku. Mělo to však jakousi vedlejší, přidruženou výhodu. Donutilo mě to průběžně hledat cesty, jak z toho ven, jak si poradit, aby mě ten život nepřeválcoval úplně.
Tehdy, v dobách hluboké totality, se o tom moc nemluvilo, ale dnes se tomu módnímu trendu říká „pracovat na sobě“ nebo „osobní rozvoj.“ Koncem devadesátých let minulého století, někdy v letech 1997 a 1998, jsem se v Praze dostala na přednášky průkopníka etikoterapie na principech psychosomatiky MUDr. Vladimíra Vogeltanze, četla jeho knížku „Co s doktorem I“ – cesta etikoterapie, později ještě vyšel druhý a třetí díl, legendární článek v tisku „Nemoc jako dar“ a pak absolvovala i týdenní seminář etikoterapie v létě 2006 na Šumavě. To mi změnilo život. Cesta mého sebevědomí k vlastní úctě a poznání hodnoty byla ještě dlouhá, ale z nic nechápající pasivní oběti, na kterou dopadá nepřízeň Osudu, jsem se stala aktivním tvůrcem života, dnes bych řekla na aktuálním stupni vývoje. Dělala jsem chyby, ale už jsem poznala, co se se mnou děje, a naučila se rozpoznat příčinu.
Místo bědování jsem se tak mohla soustředit na její odstranění a hledat cestu, která k tomu vede, abych se zbavila tělesných potíží a nemocí, které život ve špatných, nezdravých, nemorálních vztazích s jinými a k sobě neomylně následovaly. Věděla jsem, že na příčinu v oblasti psychiky tělo reaguje, a o tom, že je něco špatně, mě tak informuje. Proto nemoc jako dar. Také jsem věděla, že tu příčinu jsem si nadrobila sama a také si s ní musím poradit. Takové poznání mě velmi osvobozovalo, dávalo mi možnost kontroly nad vlastním životem a odlišovalo mě od zástupů odevzdaně čekajících pacientů zdravotnických zařízení na ortel, pokud jsem se tam někdy přece ocitla. Na rozdíl od nich jsem věděla, že jsem se neuhlídala, nebyla v souladu sama se sebou a šla tak vlastně proti sobě, je tedy jasné, že nespokojenou psychiku tělo nekvituje s povděkem, ale právě naopak. Každý ví, že „ve zdravém těle zdravý duch“, ale ne každý ví etikoterapeuticky, že zdravý duch podmiňuje zdravé tělo. Takové vědomí mi dodávalo klidu, protože jsem věděla, že po odstranění psychické nehmotné příčiny fyzické problémy v těle odezní, ale zadarmo to nebude - bude to ode mne chtít práci.
Měla jsem řadu možností to vyzkoušet a na konkrétních příkladech si ověřit, že to opravdu funguje. Nemohla jsem se divit, že zub mě strašně bolí a u zubaře trávím čas několikrát týdně, už si se mnou neví rady, na tom zubu prý není, co by mohlo bolet, a pak ještě o víkendech na pohotovosti, žádné prášky na bolest nezabírají a trvá to už deset týdnů! Neuměla jsem se totiž rozhodně rozhodnout o vztahu s partnerem. To mě stresovalo, paralyzovalo a docela drsnou metodou školilo. Při tom jsem samozřejmě chodila do zaměstnání a byla už jako stín, o takovém způsobu trávení léta, když ani na dovolenou jsem proto odjet nemohla, nemluvě. Uvědomila jsem si to teprve, když mi zavolal jeden můj dobrý známý a já mu na obligátní otázku, jak se mám, spontánně a rozhořčeně, ke svému vlastnímu údivu odpověděla, že „už toho mám plné zuby“! Pak jsem teprve udělala dlouho odkládané rozhodnutí, zub přestal bolet „jako když utne“ a já koncem léta odjela s kamarádkou na dovolenou k moři do střední Itálie. Poloostrov Gargano mohu vřele doporučit.
Také si vzpomínám, že jsem přišla domů z práce, byl pátek a já jsem byla po týdnu docela unavená a k tomu mě bolel žaludek. Vlastně mi bylo dost špatně od žaludku. V sobotu mi bylo ještě hůř a v neděli dopoledne jsem to viděla úplně černě. Bylo mi tak zle, že z postele jsem nedokázala ani vstát a představovala si živě pobyt v nemocnici začínající gastroskopií. Pak jsem se teprve rozpomněla na etikoterapii a začala pátrat po tom, co nebo kdo mi vlastně „leží v žaludku“. Netrvalo dlouho a zjistila jsem, že je to ředitel mého pracoviště, který se vůči mně v tom týdnu dopustil, možná nevědomky, nějaké nespravedlnosti, kterou jsem „nemohla strávit“. Sedla jsem k počítači, napsala řediteli svěží dílko, jasně, stručně a přehledně, samozřejmě slušně, co si o celé té věci myslím a jak se věci mají, a email jsem na jeho pracovní adresu rovnou tu neděli kolem poledne odeslala, ať si hned v pondělí ráno v poště počte. V tu chvíli jsem ale zjistila, že mám hrozný hlad! Jak by ne, když jsem od pátku nic nejedla. Udělala jsem si tedy rychlé dobré jídlo a stihla alespoň krásný odpolední výlet na kole.
Horší to bylo koncem léta roku 2006, dodnes se na to dobře pamatuji. Vzala jsem si dovolenou, že poslední prázdninový týden se budu u dcery ve středních Čechách starat o malé vnuky, než půjdou po prázdninách do školy. Ona už chodila do zaměstnání a neměla dovolenou, aby s nimi ještě mohla zůstat doma. Přijela jsem už o víkendu, ale bolela mě záda, tak mi je jemně namasírovala hojivým gelem, ale když to druhý den nepřestalo a zhoršovalo se to, vzpomněla si dcera na léčivou prohřívací náplast a tou bolavé místo pod lopatkou oblepila. To bylo v neděli a s tím jsem šla spát. V pondělí ráno, když měla jít do práce, jsem zjistila, že šílenou bolestí z postele vůbec nedokážu vstát, tak jsem volala na děti, které jsem zaslechla na chodbě. Pak se pamatuji, že mě moje úžasná Anička nějakým způsobem dokázala obléknout, dostat do auta, odvézt do nemocnice, kde sehnala pojízdné křeslo a na něm mne dopravila výtahem na patřičné oddělení. Na posteli toho lůžkového oddělení jsem se tak ocitla brzy a hned dostala kapačku. Než odešla, jen jsem se ptala, co bude s prací a dětmi, moc mě to mrzelo, ale jen se usmála, ať na to nemyslím, ona to nějak zařídí.
Pak už si moc nepamatuji, jen vím, že když jsem se občas na chvilku probrala a hned zase upadla do bezvědomí, skláněla se nade mnou jakási beztvará hromada bílých plášťů; to se mě ustaraní doktoři pokoušeli křísit. Ty mdloby trvaly celý další den, ale jak jsem jim mohla říct, že mě otrávili chemií, když mi dali kapačku ráno bez snídaně, tu jsem v nemocnici nestihla, druhou po obědě, ke kterému byla krupičná kaše, a další ještě před večeří, jak usilovně mě „léčili“. Já jsem následující dny toho týdne měla jenom jedinou starost, a sice, jak se přes tu strašnou bolest dostanu z postele na sociálku. Ta byla naštěstí vestavěná do nemocničního pokoje hned u mé postele blízko dveří. To jediné jsem si opravdu „nechtěla nechat ujít“ a našla systém, jak se z té postele dostat a zase zpátky, i když mi tekly slzy bolestí. Měla jsem přes záda pod lopatkou „jelito jako ruku“ a uskřípnuté nervy v páteři.
Místo abych se starala Aničce o děti, kvůli tomu jsem přijela, ještě se starala ona o mne. Do nemocnice za mnou jezdila téměř každý den a pokaždé mi přinesla něco dobrého k jídlu - nějaký jogurt, ovoce, chlebíčky, takže jsem pak ty kapačky snášela dokonce při vědomí. Seděla u mne v nohách postele vždycky asi hodinu. Říkala jsem jí, že je o mne postaráno, ať se věnuje dětem, za mnou nemusí, ona že ví, ale chce. Dodnes vlastně nevím, jak si to tehdy s prací a těmi dětmi zařídila, jen se pokaždé usmívala. Já jsem v té nemocnici měla dost času přemýšlet o nenadálé příčině zdravotního problému. Došla jsem k závěru, že se jedná jenom o dozvuk, následek mého nedávného rozchodu s dlouholetým přítelem, ukončení vztahu, na kterém mi hodně záleželo, ale s obratným manipulátorem to při nejlepší vůli nešlo. Po tomto zjištění a po víkendu, kdy mě tak usilovně neléčili, se v pondělí ráno doktoři nestačili divit, že už chodím. Ještě ten týden jsem zůstala v nemocnici a pak autobusem odjela do Znojma, kde jsem tehdy žila a na Znojemsku pracovala.
Pro mne to byly cenné zkušenosti, i když draze vykoupené. Teď, po letech věřím, že jsem dál, i když další příčiny a následky mě provázejí stále. Tak, jak postupuje poznání, „zdokonalují se“ i překážky a úkoly, které se staví do cesty. Nemohu říci, že by to bylo snadnější a jednodušší, spíš právě naopak. Je to, jako bych postoupila ze základní školy na střední a pak na vysokou. Své o tom věděl i Karel Havlíček Borovský, když napsal „sotva přejdeš jedny hory, už jsou tu zas jiné“. Na té vyšší škole jsem pochopila, že jenom s postupy z nižších ročníků se dá těžko vystačit; to když jsem poznala, že příčiny nejsou dobře patrné na povrchu, tedy ve vědomé oblasti, kde se s nimi dá snadněji pracovat, ale ponořily se do podvědomí, kde jsou hluboko ukryté, o to víc nebezpečné. V takovém případě o sobě dávají vědět např. náhlými nepředvídatelnými atakami paniky, provázenými kolapsem, nebo chronickým stresem bez zjevné příčiny a nezávisle na vůli a vědomí páchají značné škody.
V takových situacích se obvykle předepisují antidepresiva, ale proč užívat antidepresiva tam, kde žádné deprese nejsou, naopak aktivní zájem o život, jenom proto, že údajně nemají takové vedlejší účinky jako prostředky na projevy úzkosti podvědomého charakteru. Kam bychom přišli, kdybychom všichni a na všechno užívali pasivně antidepresiva. Z toho bych nutně musela být v depresi! To jsem s poděkováním odpověděla před lety jednomu praktickému lékaři, když jsem zase vězela v nějaké zapeklité situaci, u mne zpravidla s vnějšími projevy kosterního charakteru, a on mi nabízel v dobré víře antidepresiva s vysvětlením, že se sice berou dlouhodobě, nejlépe pořád, ale jsou to antidepresiva třetí generace, vedlejší účinky nemají skoro žádné nebo jenom malé. Ještě jsem k odmítnutí poznamenala, že deprese kupodivu nemám, a když bude nejhůř, tak půjdu do lesa! Podle jeho vyděšeného výrazu jsem pochopila, že si to špatně vyložil. Zatímco já jsem měla na mysli relaxaci v lesním tichu a srovnání myšlenek, jak si s nezáviděníhodnou situací v zaměstnání a nemorálním vztahem se špatným vedením poradím, on už mě viděl, jak jdu do toho lesa s provazem pověsit se na nejbližší větev. Na to je vždycky času dost, protože jak známo, „nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř“ a „naděje umírá poslední“. Na to Anička říká: „To fakt sedí, napřed bych z toho umřela já a teprve po mně ta naděje jako poslední!“
Na učitele MUDr. Vladimíra vzpomínám s vděčností a obdivem. K účastníkům seminářů etikoterapie byl vlídný a laskavý, nebyl nadřazený, ale jako jeden z nás, dokonce nám nabídl tykání, ale také byl zásadový a nesmlouvavý, pokud někdo nenazýval věci pravými jmény a kličkoval sám před sebou. Nikoho nenechal na pochybách, že mu jde skutečně o věc. Užívá k tomu veškeré možné metody a formy práce, tedy píše knihy a články, organizuje přednášky a besedy, spolupracuje s tiskem a medii, pořádá semináře pro širokou veřejnost i pracovníky ve zdravotnictví, po domluvě je možná i osobní konzultace, už déle než 30 let, dodnes!
Myšlence etikoterapie zasvětil většinu profesního života jako nový průkopník, když navázal na totalitou zapomenutého předchůdce MUDr. Ctibora Bezděka (1872 – 1956, Etikoterapie, Záhada nemoci a smrti, první vydání 1931), k pátému vydání v nakladatelství Fontána 2007 napsal předmluvu. Etikoterapie se zabývá uzdravováním nemocných vztahů. V nemocných, nemravných vztazích k sobě a s druhými hledá příčiny nemocí člověka a v jejich odstranění vlastním aktivním přičiněním nachází uzdravení bez léků, když už se projevily hmotnými příznaky na těle. Jedná se o léčení morálními silami, hledání skutečných příčin nemocí a udržení zdravých, tzn. mravných vztahů člověka a mezi lidmi vůbec. Je účinná a určená především těm, kteří se rozhodli pro zásadní aktivní změnu při nalezení a vyřešení příčiny.
Teď se znalostí etikoterapie se nedivím, že k ukončení víc než dvou desítek let manželství v neřešitelně nemorálním vztahu s narcistickým sobcem mě přimělo v dospělosti dětí až úplné vyhoření a vyčerpání, měla jsem se rozvést a hledat přijatelnější řešení pro život mnohem dřív. S partnerem po rozvodu, v naději pěkného soužití v druhém poločase života, který by vynahradil ten první, jsme spolu bydleli jenom asi rok, ale v tom zhoubném manipulativním vztahu „pojď blíž, jdi pryč“, „miluji tě, nechci tě“ na samé hraně úplného zničení jsem se z nemoci do nemoci potácela ještě několik roků. Zachránila mě nakonec etikoterapie s rozhodným rozhodnutím a při řešení těžké situace stálé zaměstnání s odbornou specializací a působností ve vedlejším okrese, díky kterému jsem po čase získala pěkný obecní byt v okresním městě a své práci na obnově památek se mohla věnovat naplno. Není divu, že po dětství a mládí v nezdravých vztazích neúplné rodiny, bez táty a potřebné opory, odkázaná převážně na sebe, jsem nebyla připravená do života, měla nízké sebevědomí, vysokou míru tolerance špatného chování vůči sobě a nenaplněnou potřebu lásky. V životě jsem přitahovala a v morálně nezdravých vztazích dlouho setrvávala se špatnými partnery, dělala si plané naděje a byla vděčná za každou maličkost. Tak nějak to se mnou bylo, ale vrátit se to nedá. Hledání zdravého vztahu ke mně samotné, zdravého sebeuvědomění, respektu, lásky a úcty k sobě, se pro mne ukázalo jako nejtěžší.
Tak jsem nakonec lásku k sobě, po těch životních překážkách a zkušenostech, přece jen našla. Konečně si sebe vážím, neponižuji se, nepodceňuji, mám se ráda, jsem k sobě laskavá, odpouštím si a mám pochopení pro svoje slabosti, dopřeji si, co mě těší, už nesnáším příkoří, nedopustím špatné zacházení, nespokojím se s málem, nebudu už zanedbávaná ani využívaná, nemám to zapotřebí a nezasloužím si to! Je to moje rozhodnutí a žiji s vědomím etikoterapie, jak vděčím svému učiteli MUDr. Vladimírovi, který učí, že „Uzdravení je možné radikální změnou nemocného postoje.“
