Volné pokračování příběhů o Martě a její rodině. Předcházející přiběhy najdete na mém profilu.
Poslední měsíce Marta prožívala jako v nějakém špatném snu. Již během léta si všimla místy neobvyklého postoje či chování svého muže, ale nepřikládala tomu příliš velký význam. I muži mívají své dny. Významně zpozorněla až poté, co se k ní doneslo, jak probíhal poslední fotografický víkend, kde s Petrem nebyla. Ale i to si nakonec spolu vyříkali z očí do očí a měla pocit, že to zvládli jako dospělí rozumní lidé.
Přesto si musela přiznat, že od té doby intuitivně věnovala jeho chování mnohem více pozornosti. Nedalo se přehlédnout, že si často stěžoval, že je unavený. A to i v situaci, kdy k tomu ona neviděla žádný důvod. Nevyvracela mu to, ale zpočátku to spíš vnímala vnímala trochu jako výmluvu nebo úhybný manévr. Znejistěla, když ho později párkrát našla spícího během dne. Naopak v noci ji často vzbudil, když se obracel v posteli a nemohl spát. A na jeho polštáŕi bývala po takové neklidné noci i spousta vypadaných vlasů. Mnohokrát se ho ptala, co se děje a zda nemá nějaký problém. Odpovídal neochotně, většinou to nějak zlehčil, vykroutil se nebo to svedl na nějakou banalitu. Rozhodně to nemínil s ní rozebírat. Martu to hodně mrzelo, takhle se nikdy předtím nechoval. Ale nepřišla na žádný způsob, jak to změnit.
Během léta, kdy bývali většinou na chatě, se Petrova neobvyklá únava neobjevovala tak výrazně. Z práce se vracíval včas, s chutí se pouštěl do zalévání a údržby zahrady nebo trávil čas v dílně. Odmítal sice dlouhé výlety na kole, ale občas s Martou přece někam do okolí vyjeli. Jejich vztah nebyl vřelý, ale aspoň bezkonfliktní. Marta si naordinovala trpělivost a doufala, že se časem všechno vrátí do starých dobrých kolejí. Bohužel se mýlila. Mladí je pozvali, aby s nimi strávili dovolenou v Chorvatsku. Marta ochotně přikývla a v pohodě letních dní ji ani nenapadlo, že by Petr mohl být proti. Když se to další den dozvěděl, pohádali se kvůli tomu. Vyčetl jí, že rozhoduje za něj, že nechápe, jak se cítí a spoustu dalších věcí. Nechápala hlavně jeho výbuch zlosti, došla jí slova. Petr se ještě více uzavřel do sebe, přestali spolu téměř komunikovat. Nakonec odjela s rodinou své dcery do Chorvatska sama. Krásné slunečné dny u moře si užívala, ale kdykoliv si vzpomněla na Petra, přeběhl jí přes tvář smutný stín.
V pochmurných podzimních dnech se bohužel potvrdilo, že se žádná žádná změna k lepšímu nekoná. Petr býval opět často unavený, podrážděný, reagoval neadekvátně na drobosti a naopak důležité věci nechával dlouho bez povšimnutí. Martu to znepokojovalo víc a víc. Znovu se pokusila o tom s ním promluvit. I když si vybrala co nejvhodnějši chvíli a pečlivě si připravila, co mu chce říct, nenechal ji ani domluvit. Rozhodně odmítal, že by se nějak změnilo jeho chování nebo že by mohl být nemocný. A pokud se Marta přišla s nějakými pádnějšími argumenty, většinou to skončilo hádkou.
Ve firmě kupodivu jeho chování žádných větších změn nedoznalo. Snad jen Martě se zdálo, že komunikuje s lidmi méně než dříve, ale spíš se týkalo jen jí osobně. Časem si všimla, že se Petr postupně vzdává svých oblíbených aktivit. Ve fotoklubu nebyl již několik měsíců, ale co je horší, přestal prakticky fotografovat. Občas se sice doma zašil do fotoateliéru v podkroví, ale většinou tam usnul na pohovce. Nechápala to. Jak se může vzdávat toho, co měl tak rád? Párkrát se pokusila pŕijít s nějakým nápadem na fotografování, ale vždy zareagoval podrážděně a odmítavě. Od Ríši se dozvěděla, že odmítl dokonce dvě velmi zajímavé a hlavně lukrativní zakázky. I vánoční rodinnou fotografii svěřil Martě s vyjádřením, že to určitě zvládne lépe než on.
Marta se občas zmínila o podivných změnách v Petrově chování při rozhovorech s jeho dcerou Lenkou. Ta to však většinou odbyla nějakou vtipnou poznámkou, žádný význam tomu zpočátku nepřikládala. Až jejich vánoční tahanice kvůli fotografování a následná hlasitá hádka Lenku upozornily, že se opravdu něco děje. Konečně si Martiny starosti a stesky v klidu vyslechla. A dala jí za pravdu, že takhle se táta nikdy nechoval. Slíbila, že s ním ve vhodné chvíli promluví. A pokud nebude mít nějaké rozumné vysvětlení, nabídne mu vyšetření u nich na oddělení. Bohužel ani ona u něj neuspěla. Jakmile Petrovi došlo, kam jejich rozhovor směřuje, všechny obavy i podezření rezolutně odmítl a přestal komunikovat i se svou dcerou.
Není divu, že Marta vítala každou možnost, jak z tohoto začarovaného kruhu na chvíli uniknout. Od září opět pracovala alespoň jeden večer týdně v divadle. Oficiálně jako šatnářka/uvaděčka, reálně jako děvče pro všechno. Nevadilo jí udělat něco navíc, pokud to bylo potřeba. Ochotně zaskočila za kolegyni, která onemocněla nebo prostě nedorazila. Během divadelních přestávek často vypomáhala v bufetu, kde byla zapotřebí každá volná ruka. Ochotně řešila i problémy návštěvníků divadla. Většinou šlo ztráty drobných součástí oblečení, to se při frmolu v šatně stávalo dost často. Občas vznikly i různé zmatky či nedorozumnění, výjimečně také zdravotní problémy. Odměnou jí za to byly díky návštěvníků, ale i drobné jedovaté poznámky od kolegyň, kterým se její aktivity nad rámec práce šatnářky nezamlouvaly. Vnímala je, ale nereagovala na ně. Nevěděla jak.
Dost času Marta trávila také se svým bratrem Bohdanem. Ten se po dramatickém rozvodu se svou bývalou manželkou rozhodl odejít i z města, kde strávil skoro celý dosavadní život. Podařilo se mu najít zaměstnání v místě, kde žila jeho sestra. A navíc nová práce byla velmi podobná té, kterou vykonával až dosud. Jen s tím rozdílem, že dŕíve pracoval na mnohem menším úřadě i v menším kolektivu. Marta mu nabídla i bydlení v garsonce, která se uvolnila, když se její syn s rodinou přestěhoval do většího bytu. Ochotně mu pomáhala i se zařizováním jeho nového bydlení. Pár osamělých kousků nábytku v bytě sice zbylo, ale chybělo to základní - dobrá postel. Marta ho přemluvila, aby na posteli a kvalitní matraci nešetřil. A to se mu opravdu vyplatilo. Poprvé v životě nevstával ráno rozlámaný z postele a spal jako v bavlnce. Touto radou u něj stoupla Marta v ceně a začal s ní konzultovat řadu věcí, které se týkaly nejen jeho bydlení. I Marta to ve své situaci vítala. Zařizování bytů a vše co souvisí s bydlením ji vždycky bavilo a navíc v její současné situaci to byl příjemně prožitý čas.
Marta ráda sdílela svůj čas i se svou nejmladší vnučkou Leou. Té už byl rok, pokoušela se chodit a začínala i trochu mluvit. Maminku svými asijskými rysy nezapřela, ale Martě každou chvíli připomínala svým úsměvem i gesty malého Liborka. Lea se ráda s babičkou mazlila a tulila se k ní jako malý medvídek, aby v zápětí sklouzla z jejího klína a po čtyřech neuvěřitelným tempem zamířila za novým zdrojem svého zájmu. Pokud to počasí dovolovalo, trávily spolu hodně času venku. V létě na zahradě, teď v zimě byly na řadě nejbližší parky nebo dlouhé procházky podle řeky. Výjimečně, když jim počasí hodně nepřálo, brávala Marta Leu i k sobě domů.
To se stalo včera odpoledne. Za krásného slunečného počasí se Marta vydala s kočárkem na stezku podél Labe. Lea z kočárku pozorovala, co se děje na řece, ale po čtvrthodině ji přemohl spánek. Marta změnila trasu. Rozhodla se, že neodbočí ke slepému rameni řeky, kam chodívaly s Leou pozorovat a krmit kačeny, ale bude pokračovat dál podél řeky. Byla zvědavá, co se změnilo v přírodní sauně, která je docela daleko za městem. U sauny se trochu zapovídala s jednou z žen, která ji provozovala. Nevšimla si, že se od severu ženou černé a těžké mraky. Teprve když se Lea v kočárku probudila a začala plakat, zaregistrovala změny na obloze.
Následoval rychlý a překotný návrat do města. Klopýtala s kočárkem po kamenité cestě, bojovala se silným větrem a vyhýbala se padajícím větvím ze stromů. Těžký déšť se spustil naštěstí až ve chvíli, kdy byla na dohled od jejich domu. Oddechla si, když kočárek s pofňukávající vnučkou bezpečně zaparkovala v chodbě. Sama byla sice trochu mokrá, ale Lea zůstala v suchu. Převlékla se a začala Lee chystat svačinu. Déšť zahnal domů i Martina s dětmi. Ti však dopadli mnohem hůř. Než doběhli z hřiště domů, byli kompletně promočení. V hale nastal velký zmatek. Sofie i Daniel svlékali mokré oblečení, které je studilo. Pohodili ho na zem a začali běhat po hale nazí. Lea se k nim ochotně přidala po čtyŕech, považovala to patrně za prima hru. Martinovi chvíli trvalo, než Daniela a Sofii usměrnil a donutil je, aby se převlékli do suchého. Marta zase musela násilím obléknout Leu, která jen v plenkových kalhotkách lezla po podlaze a vymetala kdejaký kout. Nepřehlednou situaci vyřešily až lívance s tvarohem. Děti se při jídle konečně zklidnily. A Marta zavolala Liborovi, aby si cestou z práce vyzvedl dcerku u ní doma.
Teprve po odchodu syna s vnučkou se přesunula do svého bytu v podkroví. Zjistila, že její muž ještě není doma. Občas se sice v práci zdržel, ale pokud to šlo, byl doma dříve, než se začalo stmívat. Párkrát si postěžoval, že za šera špatně vidí, a proto se vyhýbal i řízení auta v noci. Marta si otevřela rozečtenou knížku, ale nedařilo se jí soustředit na čtení. Přeskakovala rychle ze stránky na stránku a nic z toho neměla. Radši zkusila Petrovi zavolat. Marně, mobil nezvedal. Během následující půl hodiny to opakovala ještě několikrát. Přesně si představila, jak Petrův mobil leží opuštěný na jeho pracovním stole, vibruje nebo zběsile vyzvání. Proklínala jeho hloupý zvyk nenosit mobil v práci u sebe, ale nebylo jí to nic platné. Nakonec se rozhodla, že za ním do firmy zajede.
Déšť už téměř ustal, vítr se zklidnil. Marta dojela k firmě, otevřela si dálkovým ovladačem vrata a vjela na dvůr. Všude byla tma, jen okno Petrovy kanceláře v prvním patře svítilo. Jasné znamení, že by měl být ještě tady. Vyběhla po schodech nahoru a skoro rozrazila dveře. Nebyl tam. Jen jeho mobil s několika nepřijatými hovory ležel uprostřed pracovního stolu přesně tak, jak si to doma představovala. Co dál? Sešla po schodech, teď už mnohem pomaleji. Rozsvítila světlo na dvoře a po krátkém zaváhání se vydala směrem k dílnám. Otevřela velká plechová vrata a v zadním boxu zahlédla světlo. Rozběhla se tam. Uviděla Petra ležícího na podlaze u jednoho z úklidových strojů. Vykřikla, ale nepohnul se. Když doběhla až k němu, uviděla pod ním velkou louži oleje a vedle se válela otevřená plechovka.
Až když se ho snažila trochu pootočit, zareagoval a otevřel oči.
“Co se stalo?” zamumlal dost nesrozumitelně.
“To bych se chtěla spíš já zeptat tebe, proč se tady válíš po zemi.” odsekla Marta stroze. Byla ráda, že ho našla, ale zároveň stěží potlačovala svou vnitřní rozladěnost.
“Nevím, asi se mi nějak zamotala hlava.” řekl tiše a vypadal zmateně. Obrátil se na bok a nemotorně se snažil posadit.
“A proč jsi vůbec tady? Co jsi tady dělal?”
“Testoval jsem tuhle mašinu. Je skoro nová, ale kluci si na ni pořád stěžují.” odpovídal pomalu a přerývaně Petr. Zároveň se zkoušel zachytit něčeho kolem sebe. Marta mu podala ruku. Neobratně se pokusil postavit, ale pravá noha ho zradila. Znovu se octnul na zemi s obličejem zkřiveným bolestí. A jeho pracovní oděv nasával další dávku oleje.
“Moje noha!”
“Co s ní máš?”
“Rozhodně se na ni nepostavím. A taky je mi hrozná zima.” drkotaly mu zuby.
“Vytočím záchranku, s tímhle si sami neporadíme.” řekla Marta rozhodně. Nebrala v úvahu Petrovy námitky a hned to udělala.
Během čekání na záchranku Marta stihla udělat pár fotografií celé situace, protože si uvědomila, že jde o pracovní úraz, který bude muset nahlásit. Pak pomohla Petrovi, aby se přesunul mimo dosah rozlitého oleje a posadila ho na nízkou měkkou sedačku s opěrkou. Zabalila ho i do deky, ale stejně se třásl zimou. Po dlouhé době se beze slova dívali jeden druhému do očí.
O dvacet čtyři hodin později sedí Marta u Petrovy postele v nemocnici. Petr je pár hodin po operaci komplikované zlomeniny. Je při vědomí, ale utlumený léky. Martě se v hlavě honí slova, která slyšela od Petrova ošetŕujícího lékaře a později i další od jeho dcery. Ta měla včera večer službu na interně a samozřejmě měla všechny informace o stavu svého otce z první ruky. Operace prý dopadla dobře, je však třeba se připravit na náročnou rehabilitaci. Zároveň byly při předoperačních vyšetřeních zjištěny nějaké abnormality, které bude třeba dovyšetřit. A případně řešit. Je tu i šance, že se konečně zjistí, co je důvodem Petrovy neobvyklé únavy i dalších problémů. Lenka jí slíbila, že na to osobně dohlédne.
Petr se na lůžku pohnul a vyrušil Martu z přemýšlení. Chtěl napít. Když mu přidržovala skleničku s brčkem, všimla si, jak má rozpraskané rty. Už dlouho neměla příležitost se na něj podívat takhle z blízka. Když se znovu usadila na židli u jeho postele, chytil ji neobratně za ruku. Nechala mu ji. Všimla si, že se malinko pousmál.
