„Pánové, zadejte se!“
„A pěkně pomalu, nelítejte tu jak blázni,“ snaží se překřičet ten náhlý halas. Není mu to nic platné. Každý z tanečníků má už vyhlédnutou tu svou a pospíchá, aby mu ji soused nepřebral. Ale děvčata jdou obvykle už sama vstříc svým pravidelným tanečníkům. Jen nemnoho chlapců se před tou hrůzou koordinovaného tanečního pohybu a nutností společenské konverzace raději uchyluje na toalety, odkud je neoblomný mistr honí zpět do sálu. A pak už jen – smím prosit? Když každý pevně třímá tu svou vyvolenou, to smím prosit je už jen pouhou formalitou.
Tak to jsou taneční. Vždycky jsem se na ně těšil. Kvůli té jedinečné atmosféře jsem je absolvoval dva roky po sobě. Když vzpomenu na své první taneční kroky v sále kralupské Libuše, musím s určitým pocitem zadostiučinění uznat, že byly docela úspěšné. Alespoň podle počtu kapesníčků s pečlivě vyšitými monogramy mých tanečnic. Nevím, jestli tato pěkná tradice přetrvává dodnes. Pokud ne, je to trochu škoda. Kapesníčky bohužel nepřežily mé časté stěhování, o bílé rukavice se postarali moli a velký sál Libuše musel po nějakém čase ustoupit modernizaci města. Pár paneláků s moderní prodejnou mohou dnes jen těžko evokovat všechny ty pocity i nejasné touhy našeho tanečního mládí. Škoda, že člověk musí nejdříve zestárnout, aby s trochou lítosti poznal, že tato doba byla zřejmě nejkrásnější dobou jeho života.
Nikdy jsem neměl s tancováním problémy. Matka mi dala doma dobrou školu. Většinu tanců jsem ovládal ještě před svými prvními tanečními. A tak jsem se spíš bavil. Tedy bavil pohledem na ostatní. Společenská konverzace mi ale nikdy moc nešla. Povinné korzování okolo sálu bylo vždy jen trapnou mezihrou a většinou jsem ho promlčel. Ještě že jsem docela obstojně tancoval. O tanečnice tak nebyla nouze.
Nejdříve Jana z vedlejší vesnice, nesmírně milá, upovídaná, a k tomu skvělá tanečnice. Asi jsem propásl svou životní šanci. Mohl jsem si ušetřit pozdější, trochu divoké, životní peripetie. Pak jakási velmi korpulentní dívka, které jsem se dlouho nemohl zbavit. A pak znovu Jana. Ale Jana jiná. V mém životě osudové jméno. Tuto Janu jsem na tanečních viděl poprvé v životě. Seznámila nás moje kralupská teta, která bydlela blízko Jany. Jana neměla žádného stálého tanečníka, a tak jsem se jí, na žádost tety, ujal já. A ujal jsem se této role s velkou radostí. To drobné stvoření s plachýma očima se do mě zavěsilo vždy s takovou samozřejmostí, jako bychom se už znali léta.
I krásná Milada, dcera ředitele kralupské pošty, moje první platonická láska, tam byla. Moje Milada s plavými vlasy a zářícím úsměvem. Nemohl jsem ale tančit se všemi. A tak až tyto taneční vyřešily mé trauma s mými, příliš platonickými námluvami u této plavovlasé krásky. Párkrát jsem s ní tancoval, přemýšlel, stejně jako dřív, co jí mám říci. Pár večerů v tanečních však vyřešilo můj trochu schizofrenní stav. Milada brzy poznala, že nejsem příliš zábavný společník. A tak byl s námluvami konec, aniž byl nějaký začátek. Ale byla tu Jana. Jana, která toho napovídala dost a dost za nás oba. Když jsem ji na parketu poprvé sevřel do náruče, můj rozum mi kamsi uletěl a já jsem náhle pocítil něco zcela jiného než s celou řadou předchozích tanečnic. A jen jsem si přál, aby ten krásný pocit, ten krásný sen, který jsem prožíval, nemusel nikdy skončit. A po tanečních přišel i první polibek.
Já a Jana J.