A teď něco pro ty, kteří rádi přemýšlejí.
Studenti Julie, Johanka, Láďa a Jan popíjejí v ateliéru čaj a snaží se do semináře z filozofie rozluštit tajemství a moudrost starého zenového příběhu. Nejde o život, ale o více, o uznání profesora a kolegů.
Malý chlapec, který někde ve vzdálené zemi plné bambusových lesů měl za povinnost každé ráno chodit s nádobami na tyči pro vodu k tůni nedaleko vesnice. Ve stejnou dobu tam přichází i malé stádečko divokých koní. Radostně řehtají, hrabou kopyty, otírají se o něj a on je hladí. Jsou šťastní a tlačí se, aby byli chlapci blíž. On jim říká jmény, má je rád, jsou přátelé. Pak ho ještě kousek vyprovodí a nakonec odběhnou. To se pořád opakuje. Ale jednou stařešina chlapci řekne, že o koních ví, a že by se jim jeden hodil na polní práce. Jsou ovšem moc divocí, dospělí je nikdy nechytnou, ale jemu oni bezmezně důvěřují, stačilo by jednomu nasadit smyčku a o ostatní už by se postarali muži. Je to důležité pro rodinu i celou vesnici. Chlapec se rozpláče, není k utišení, odběhne k mamince a pak k prarodičům, všichni ho chápou, ale on musí také rozumět jim. Užitek pro lidi je stejně dobrý, jako hezký vztah ke zvířatům. Už je dost velký, aby tomu rozuměl, v životě je hodně těžkých rozhodnutí a lidé jsou přednější. Chlapec tomu rozumí, ale nakonec si lano nevezme. Nedokáže to udělat! Druhý den přijde ke studni, nabere vodu a uvidí přicházet koně. Ti se ale zastaví opodál, zavolá na ně, a když k nim vykročí, aby je pohladil, všichni poplašeně odběhnou. Více je nespatří. To je všechno, tak co se stalo a proč ?
Když příběh kloučka a koní, kteří se už nevrátili, Julie dočetla, Johanka upřímně pronesla, že je to hrozně smutné. Ovšem to by na semináři nestačilo. Dívali se jeden na druhého, protože nikdo nevěděl, co s tím. Koně chlapce mají rádi a potom, vlastně bez zjevného důvodu, už ho rádi nemají a odběhnou od něho pryč. Tak co se stalo? A Johanka projevila nejvíce odvahy a poznamenala, že sice neví, ale už taky četla, že některá tahle podobenství smysl nemají, aby se na nich doložilo, že naše myšlení není schopno postihnout složitost všeho kolem. Dost vyjeveně na ni zírali, protože to vůbec nebylo špatné a v nejhorším případě by to jako jeden výklad posloužit mohlo. Byla ráda a moc jí to slušelo, nejhezčí snad bylo její nadýchané a neposedné mikádo, kvůli kterému nikdy nenosila čepici, aby se jí na hlavě, jako všem, neudělal lívanec.
„Ládíku, ty jsi přece dalajláma přes tyhle východoasijské vylomeniny, je to tvoje zodpovědnost, tak proč už koníčci nikdy nepřijdou, když jim mladý nic neudělal?“ popíchnul Jan kamaráda, aby se tobogan rozjel, zatímco maminčiny koláčky mizely rychlostí pěti gé.
„Tak jo,“ uvedl svou úvahu rázně Láďa. „Nemyslel jsem, že s tím někdy vystoupím před amatérskou veřejnost, ale vidím, že musím. Před časem se mi dostaly do rukou v opisech takové chytré texty, je to vlastně samizdat, i když vážně netuším, co může těm volům vadit na moudrosti věků. Autora neznáte, nějaký Osho, ale ujišťuju vás, že je to ta nejchytřejší věc, jakou znám.“
A aby svoje tvrzení doložil, hned dodal, že ten člověk prostě zná odpověď na každou i sebeobtížnější otázku a Láďa zná všechny odpovědi zpaměti, což pro lidi, kteří se musí ke zkouškám naučit mnohasetstránková skripta, zase nebyl takový kumšt.
„Tím musíme začít, klidně se zeptejte, na co chcete.“
Jan se tedy zeptal, co je smysl života? A Láma opravdu nezaváhal. Smyslem žití je prý jen to, co musíme; udržovat se při životě, zajistit jeho pokračování a pracovat na svém duchovním růstu. Julii na otázku, co je to být šťastný klidně, odpověděl, že šťastný je každý, kdo není nešťastný. Johanku zajímalo, co je v životě nejdůležitější. To prý ví každý nemocný a neví každý zdravý. Viděli, že guru umí, a tak se s dotazy překřikovali a on byl maximálně stručný, blažený a ve tmě by určitě světélkoval. Snad časem dojde i na ty „koniny“. Tak, co je to smrt? Dveře. Jak být úspěšný a bohatý? Prostě najít a neúnavně rozvíjet svoje nadání, ale nezapomenout být vždy v roli bdělého pozorovatele. To nikdo moc nechápal, tak dál, proč je všude tolik zla, proč se lidi nenávidí a zabíjí? Protože lidé vyměnili vnitřní klid za materiální blaho a rvou se o ně pro více slasti. Proč jsme tedy tak špatně udělaní? To si nemohl vzpomenout. A existuje Bůh? V nekonečném vesmíru je všechno. Poznáme ho? Jen nemnozí, osvícení. A on není ON, ale spíše TO. Je posmrtný život? Je, ale důkaz by nás připravil o motivaci. Když se Johanka zeptala, co je to láska, Láďa roztáhl náruč a velebně pronesl, že přece on. Jak se má správně žít? Jakkoli lidsky, ale vždycky by u toho měl být bdělý pozorovatel. Jak se správně rozhodovat? V bezvýznamnostech rozumem, v důležitých věcech srdcem. Proč se tolik bojíme? Strach je přítel. Jak můžeme svět změnit k lepšímu? Změnit sebe. Jak se zbavit zloby? Pozorovat ji. Proč jsme pořád zklamaní? Stále se naplňujeme očekáváním, to je jediný pramen zklamání. Existuje recept na každodenní štěstí? Ano, ráno vstaň a řekni, jsem šťastný, mám, co potřebuji a jsem tady, víc nepotřebuješ. Proč se lidé rozcházejí? Muži by pro ženy udělali všechno, kdyby ony pro ně udělaly to jedno. Všichni byli jak v transu, tolik rozluštěných záhad během chvilky!
„Ten moudrý muž radí, co dělat, když je nám zle. Je to až překvapivě jednoduché. Dělej cokoli, co musíš, ale vždy si zachovej odstup, stále se pozoruj.“ Láďa se ironicky podíval na Jana, „klidně kuř a nič si zdraví, ale když se na sebe budeš dívat, zjistíš, že ten hloupý člověk, zotročený cigaretou, nejsi ty. Ten pozorovatel je tisíckrát více než ten kuřák.“ Pro většinu to bylo zhruba srozumitelné, jak to Einsteinovo, vesmír je konečný, ale neomezený, a tak raději pokračovali ve výslechu. A Jan pak okouzleně řekl.
„Do háje, to je krásné, už dost, klobouk dolů, Pohrobku! Říkáš, jen bdělé pozorování, víc nepotřebujeme vědět?“
„Ale někdy si to vážně zkuste, budete překvapení, jak to funguje.“
Jan se podíval na Julii a zkusil ze sebe vystoupit a vidět všechno, jako by se ho to netýkalo a byl jen pozorovatel. Úplně se leknul a nebyl by to v té chvíli přiznal, ale ta nekončící sladká bolest, která ho bezustání provázela, se nějak záhadně zmírnila. Vlastně skoro ustala.
Když vstřebali všechnu moudrost světa, musí přece přijít na ty kobyly!
A v Janovi najednou cvaklo, už bylo třeba jen pomalu foukat. Nejdříve potřeboval znovu zopakovat, co Julii Schulz při zadávání přesně řekl a ona odcitovala, že to je prý jemný, velmi jemný příběh a dost. A Jan se zachytil, pak zakousnul a už nemínil pustit, teď chvilku klid nebo to zapomene.
„Přečti mi prosím tě, broučku, co přesně řekl ten chlapec otci, když se rozplakal. Všichni „broučka“ zaregistrovali, ale přešli to, teď při odpočítávání není na fórky místo a Julie pohotově odcitovala „plačící chlapec jen zvolal, že to nedokáže a utekl“.
„No jasně, to je ono!“ Nechápavě na něj hleděli a on zopakoval, „nedokážu to, Juli, rozumíš? Nedokážu to! On to nedokáže, nesvede,“ a jí to najednou taky došlo a jásavě vydechla.
„Ano, on se rozhodl, už ví, že to má udělat, on nepláče kvůli koním, ale nad sebou, je malý, nemohoucí, nemá potřebné dovednosti. On je chytit chce, a to je ta změna a koně ji vycítí.“
„Ale jak vycítí?“ zeptá se Johanka, „vždyť nic neudělal!“
„No právě,“ vysvětlovala jí šťastně Julie, „proto je to jemný příběh, tu změnu vycítila jen zvířata, my ne. Nejspíš podle neviditelných detailů, třebas způsobu chůze, tlukotu srdce, tónu hlasu, gest, kradmých pohledů koně poznali, že se uvnitř proměnil, že ho ovládlo zlo. Bojí se, proto utečou, a už se nevrátí.“ Julie ještě přemýšlela o poučení z příběhu a když to napsala, slavnostně jim to přečetla.
„Nemáme nic cennějšího, než je klid nejvnitřnější svatyně. Zavři oči a uvidíš. Příběh nám odhaluje, že za každý zisk zapleteme, zlo si z nás vždycky kousek odlomí. A to platí i pro špatnost, která je „jenom“ v srdci.“
A bylo ticho, všichni byli dojatí a zmožení, balili a chovali se k sobě velmi šetrně a s opravdovou láskou a zlo si z nich dneska neodlomí. Johanka s Láďou to už nevydrželi, a i když se zařekli, že to před Janem a Julií nebudou dělat, objali se a políbili. V té chvíli bylo v ateliéru lásky, že by mohla ohýbat koleje. A taky, že byli všichni skrytě pyšní na tu čerstvě objevenou archu úmluvy, ze které se ještě uprostřed místnosti kouřilo.
Kniha Jen záblesk je dostupná na janpodesva.weebly.com
