Rodiče budoucího státníka, Matěj a Anna Benešovi, přivedli na svět v rozmezí let 1865-1884 sedm chlapců a tři děvčata. Druhý nejstarší syn Jan (1870-1957) se vyučil truhlářem a jeho dobrodružná povaha jej už v mládí zavedla do zámoří, konkrétně do Milwaukee ve státě Wisconsin, městě s početnou českou komunitou. Natrvalo se zde usadil, založil truhlářskou dílnu a posléze se věnoval i prodeji realit. Svého syna pojmenoval Edward. Zajímavé je, že se slavným sourozencem se setkal až během druhé světové války v New Yorku, po téměř půlstoletí. Když kdysi dávno opouštěl Kožlany, o čtrnáct let mladší Edvard si jej sotva pamatoval.
Ještě jeden starší bratr, Vojta Beneš (1887-1951), prožil větší část života v Americe. Od původní profese učitele se dostal k sociální a lidovýchovné činnosti, přispívajícího do řady vzdělávacích časopisů. Národní, politická a ideologická svoboda podle Beneše, který vstoupil také do sociálně demokratické strany, hrála zásadní úlohu ve zdravém vývoji společnosti, proto se v létě 1911 vydal do USA, aby zde nasbíral inspiraci a zároveň pozdvihl úroveň krajanského školství. Téměř tři roky strávil v New Yorku, Chicagu, Clevelandu, Milwaukee či Detroitu, značně se zasloužil o modernizaci učebních pomůcek a osnov. Po propuknutí první světové války se vrátil domů do Čech, znovu několik měsíců působil jako učitel na škole v Brandýse nad Labem a vyhýbal se odvodu do rakouské armády. V létě 1915 s manželkou a třemi dětmi tentokrát ilegálně odcestoval do Ameriky, aby z pověření odbojového ústředí Maffie řídil agitační a organizační práci mezi krajany. Zařadil se mezi nejplatnější pracovníky osvobozeneckého boje. Cestoval vlakem po celých Státech a řečnil na schůzích a ve spolkových místnostech, psal články a protirakouské brožury, sháněl finance na vydávání české propagační literatury, vedl nábor dobrovolníků do československých legií, pořádal manifestace, průvody a dobročinné bazary, jejichž výtěžek putoval pro potřeby odboje. Ještě několik měsíců poté, co bylo vyhlášeno Československo, zůstával za oceánem a koordinoval humanitární pomoc pro mladou republiku, sužovanou hospodářskou krizí. Domů se rodina dostala až koncem roku 1919. Čekala jej politická kariéra a prestižní funkce zemského školního inspektora. Když poskočíme o dvacet let později, nacházíme Vojtu Beneše v nezáviděníhodném postavení prominenta, kterému dýchalo na záda Gestapo. Československo nahradil Protektorát Čechy a Morava a v Praze vládl hákový kříž. Na poslední chvíli unikl zatčení, s rodinou uprchl a ocitl se opět v Chicagu. V metropoli na břehu Michiganského jezera chtěl navázat na bohaté zkušenosti z první války a aktivizovat krajanskou veřejnost ve prospěch protinacistického odboje. Znovu byl v tomto ohledu velmi platným a po celou válku absolvoval náročná přednášková turné po celých Státech.
Do třetice přesvědčený demokrat odcházel za oceán v temných časech po únoru 1948, kdy se moci chopili komunisté. Dožil u nejmladší dcery Alice v Indianě. Posledním letům Vojty Beneše je věnována kniha „Cesta do třetího exilu“, která vyšla (s mou skromnou editorskou péčí) v Nakladatelství Lidové noviny v roce 2022.
Mladý učitel Vojta Beneš agitující mezi americkými krajany za vznik Československa. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Vojtův jediný syn, Václav Ladislav Beneš (1910-1972), který v Americe prožil takřka celé dětství, po studiu práv na Karlově univerzitě zamýšlel uplatnit se v diplomacii. Plány mu však zkřížila nacistická okupace. Odešel do Velké Británie, kde se připojil k formujícímu se zahraničnímu vojsku, posléze krátce pracoval v Londýně pro exilové ministerstvo spravedlnosti, kde nad rámec svých povinností plnil i zvláštní úkoly právního rázu přímo pro strýce prezidenta. Upozornil na sebe také coby důležitý člen československé delegace během příprav založení Organizace spojených národů v San Francisku. Skupinu vedl Jan Masaryk. S koncem války se navrátil do Prahy jako sekční šéf na ministerstvo spravedlnosti. Těsně před únorovými událostmi byl přidělen na ambasádu v Paříži. Když komunisté završili převrat, rezignoval a odebral se do Kanady. Doplnil si vzdělání a získal magisterský titul z civilního práva na McGillově univerzitě v Montrealu. V roce 1950 pak získal stálý úvazek na katedře politických věd na University of Indiana v Bloomingtonu, kde působil mimo jiné světově uznávaný matematik Václav Hlavatý. Roku 1963 zde Beneš obdržel profesuru. Přispíval do odborných časopisů, přednášel na konferencích, věnoval se mezinárodnímu právu a globálním vztahům s orientací na východní Evropu. V oboru platil za uznávanou kapacitu. Zemřel náhle na infarkt v nedožitých třiašedesáti letech.
Nesmíme vynechat dalšího synovce, jenž rovněž skončil v diplomatické službě, Bohuše Beneše (1901-1977). Jeho otcem byl nejstarší prezidentův bratr Václav Beneš (1865-1919). Vykonával celý život učitelské povolání. Během první světové války byl kvůli odbojovým bratrovým aktivitám šikanován rakouskými úřady a následkem věznění záhy poté zemřel. Edvard cítil jistý dluh a stal se sotva dospělému synovci poručníkem. Zařídil mu také dobře placená zaměstnání na zastupitelských úřadech v New Yorku, Montrealu, Bruselu, působil rovněž jako dopisovatel ČTK z Ženevy a na sklonku 30. let byl jmenován tiskovým atašé na velvyslanectví v Londýně. Když strýc abdikoval na prezidentský úřad a odešel do ústraní do Londýna, stal se jeho osobním tajemníkem. Funkci vykonával i posléze na jaře 1939 v Chicagu, kde bývalá hlava státu začala přednášet na univerzitě. Bohuš Beneš tak sehrál důležitou úlohu při formování protinacistického zahraničního odboje. Komplikovaným vyjednáváním, neocenitelné pomoci ze strany krajanů a počátkům exilového státního zřízení věnoval několik publikací: Věrni zůstaneme (Chicago, 1939), Czechoslovakia, its sacrifice and future (Chicago, 1939), Československé zahraniční akce (Chicago, 1939), Křídla ve vyhnanství (Londýn, 1941), Amerika jde s námi (Londýn, 1941).
Edvard a Bohuš Benešovi na břehu Michiganského jezera v Chicagu, jaro 1939. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Soukromá osoba Edvard Beneš se znovu proměnila v diplomata a státníka. Když se v létě 1939 vrátil do Londýna a začal intenzivně pracovat na vzniku exilové vlády, synovec mu stále zůstával nablízku. V polovině října začal vydávat týdeník Čechoslovák, který se záhy stal oficiální tiskovinou československého exilu ve Velké Británii. Bohuš měl poměrně konfliktní povahu a na jeho vyřídilku se kupily stížnosti. Když mu na podzim 1942 bylo nabídnuto místo generálního konzula v San Francisku, i strýc doporučil, aby opustil horkou londýnskou půdu a opět zakusil svět vysoké diplomacie. Rezignační dopis na ministerstvo zahraničí do Prahy poslal 3. září 1948, tedy v den, kdy těžce nemocný Edvard Beneš naposledy vydechl v Sezimově Ústí. Do Československa se Bohuš již nikdy nevrátil, v Kalifornii začal vyučovat politické vědy na několika univerzitách a v penzi nechal vyniknout i dosud skrytý umělecký talent, když úspěšně vyráběl sochy z naplaveného dřeva.
Příbuzenstvo „Prezidenta budovatele“ nikdy nemělo na růžích ustláno. Slavné jméno často znamenalo spíše překážku a komplikaci nežli výhodu. Někteří dokonce skončili ve vězení a zemřeli za tragických okolností. „Američtí“ Benešové nicméně prokázali průbojnost, píli a schopnosti, a důstojně tak navázali na tradici samotného Edvarda Beneše. Ať některá jeho politická rozhodnutí můžeme hodnotit kritickým pohledem, od mládí proslul neuvěřitelným pracovním nasazením a zápalem.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
