Skončily svátky vánoční, během nichž navštěvují bohoslužby i lidé, kteří na ně běžně nechodí. Máte radost z toho, že jsou v průběhu vánoc kostely plné?
Velikou. Kdokoli je vítán, i u nás v pohraničí přichází mnoho lidí, kteří jinak nepřijdou nebo které vidím poprvé v životě. Přichází ze zvědavosti nebo z tradice, důležité ale je, že přichází. Na půlnoční mám ještě zvyk, že po mši svaté rychle bočním vchodem oběhnu kostel, ještě v ornátu, a ještě než se dozpívá „nám, nám, narodil se“ tak každému z těch, co pak odchází, u hlavního vchodu potřesu rukou a popřeji krásné a svaté a radostné vánoce.
V čem vlastně spočívá ta „síla" Vánoc, že jsou lidé na sebe vlídnější?
Vánoce jsou skoro jediným svátkem v roce, který rezonuje napříč českou společností, bez ohledu na to, zda jindy křesťanským svátkům věnujeme pozornost. Myslím, že proto, že obdarovat druhého nám dělá větší radost, že dárky dávat je lepší než dárky dostávat, že takto můžeme jeden druhému a zejména dětem dělat radost. Za druhé, když se v české společnosti vysloví slovo „Bůh“, máme různé představy, je to opravdu jedno z nejzatíženějších slov, Martin Buber (Pozn. redakce - Martin Buber byl židovský filosof náboženství a překladatel) píše, jak každá generace na to slovo navalí ty nejhroznější představy a projekce, to slovo je vláčeno bahnem, představujeme si tu přísného policistu nebo přísného soudce… O vánocích je to ale to pražské Jezulátko, dítě, které nenahání strach, ba naopak je to nemluvně, o které se chceme instinktivně postarat. Na všech výstavách betlémů to vidíte. Pekař nese bábovku, švec boty, krejčí vestu pro Ježíška, v koledách slyšíme, jak Ondráš s Matúšem přinesé pár vajec a brynze plné hrnec, chudí přijdou alespoň zazpívat. Je to Bůh, kterého se nebojí nikdo. Po většinu roku Boha o něco prosíme, vánoce jsou chvílí, kdy Bůh prosí nás. A kdo dává, ten získává svou důstojnost.
Při sčítání lidu v roce 2022 se ukázalo, že se za posledních deset let zvýšil v Česku počet věřících na dva a čtvrt milionu, ovšem zároveň ubylo lidí hlásících se ke konkrétní církvi. Například římských katolíků bylo loni v Česku 741 tisíc, což je sice stále činilo zdaleka největší náboženskou skupinou, oproti roku 2011 jich ale ubylo zhruba o třetinu. Jak si vysvětlujete?
V každém z nás je ta představa z pohádek, že dobro nakonec musí zvítězit nad zlem, že život má smysl, a že je lepší být dobrým člověkem, než zlým člověkem. Viktor Frankl (Pozn. redakce - Viktor Emil Frankl byl rakouský neurolog a psychiatr, zakladatel existenciální analýzy) mluví o neuvědomované religiozitě. Dnes opravdu nastává probuzení zbožnosti, lidé chodí na ty dlouhé pěší pouti, k zapadlým kapličkám nebo až daleko do Španělska do Santiaga. Rok co rok počet poutníků narůstá. Na druhé straně je někdy těžko odlišit myšlenku, plamen či víru, která dává vznik mystikům, světcům a katedrálám, a stávající realitu církve. Problém není s Bohem, nýbrž s jeho pozemským personálem. Dodávám ovšem, že církev byla v krizích vždycky, nikdy si neprožila svůj zlatý věk. Vždycky v ní byli světci i hříšníci.
Je v dnešní době vůbec možné ještě populaci dělit na věřící a nevěřící?
Pro mě nikoli, a neříkám to nějak velkoryse, jako laciný bonmot. Jak totiž řeknete, že život má smysl, nebo že má smysl usilovat o to být dobrým člověkem, už se ta hranice smývá. Snad nepamatuji za svůj dlouhý život člověka, kterého znám osobně, o kterém bych mohl s čistým svědomím říct, že to je ateista. Ale jistě by se nějací našli.
A není to tak, že i nevěřící postupem času, s přibývajícím věkem, začnou věřit, třeba ne přímo v Boha, ale nějaké síle?
Chesterton (Pozn. redakce - Gilbert Keith Chesterton byl anglický spisovatel, křesťanský myslitel a zastánce katolicismu) říká hezky, že problém ateisty není v tom, že by nevěřil ničemu, nýbrž v tom, že věří všemu. Keltské kameny, moudrost starých Toltéků, šamanské bubnování za úplňku, otevírání čaker, Tibetská kniha mrtvých, mistr Osho, svíce anděla Rafaela, probouzení vnitřní energie… tropická Afrika je v religiózním porovnání se současnou Prahou docela nudným místem. V Praze se opravdu věří všemu, včetně sebevětších pitomostí. Ale zpátky k otázce. Ano, s přibývajícím věkem máte také větší zkušenosti, máte také víc načteno, víc o sobě přemýšlíte, tak ty otázky přicházejí.
Společnost je v posledních letech jaksi rozmrzelá – mnohé psychicky zlomila epidemie covidu, pak válka na Ukrajině, což obojí vyústilo v tíživou ekonomickou situaci naší země a jednotlivých rodin. Asi se nelze divit, že někteří lidé víru ztrácejí...
Nebo nacházejí. Vzpomínaný Viktor Frankl, který si sám zažil Auschwitz, má výborný postřeh, když vzpomíná na ty strašné měsíce a přirovnává víru k plameni. Je-li plamének malý, vítr ho sfoukne. Je-li velký, vítr ho rozfouká do většího plamene. Víra mnohým v Auschwitz zanikla, víra mnohých vzrostla. On sám se řadí do té druhé skupiny. Ale odpovím ještě jinak. Povstal-li vesmír jen tak, rozum vznikl z nerozumu a nic nemá smysl, pak není problém existence zla, to bychom spíše čekali, že bude platit zákon silnějšího. To existence dobra je problém, jak to, že jsme na sebe pořád tak laskaví? Jak to, že v tomto studeném vesmíru jsme na sebe povětšinou tak hodní?
V čase krizí vyvstává do popředí téma naděje. Zdá se mi někdy, že mnozí lidé v české společnosti už poslední dobou ztrácejí nejen víru, ale i tu naději. Nebo to ještě není se stavem české společnosti tak zlé?
Není. Teologové řeknou něco velmi zvláštního, a to, že naděje je ctnost. Myslí tím právě to, že existují hříchy proti naději, jedním z nich je představa, že nemá cenu se o nic snažit, člověk je v cíli, nic dalšího jej nečeká, život jaký žijeme, je konečná stanice. Druhým, vlastně opačným hříchem je beznaděj, acedia, kdy člověk rezignuje, na svoje pozvání být sám sebou, acedia je malodušnost vůči všem mystickým možnostem otevřeným člověku. Člověk se stává méně velkým, aby se vyhnul závazkům velikosti. V prvním případě tedy člověk má mylný dojem, že již cíle dosáhl, ve druhém zůstane stát na cestě a nikam se nevypraví. Naděje přitom znamená, že stále jdeme vpřed, že jsme poutníci, že jdeme vpřed, že má cenu usilovat a snažit se učinit svět přijatelnějším místem pro život, že i když se nám to třeba nebude moc dařit, musíme vytrvat a jít dál! A chceme přece jít dál! Když se ptali Winstona Churchilla, jak by definoval, co je to úspěch, odpověděl, že to je „jít od nezdaru k nezdaru, a nikdy přitom neztratit entuziasmus.“ Neznám lepší definici naděje.
Bojí se lidé pravdy? Anebo, proč lidé tak často věří nepravdám či dezinformacím? A proč se tak mocně šíří právě nyní?
Je mnohem jednodušší definovat se jako oběť, svalovat vinu za svoje neúspěchy na společnost, stát, politiky, ekonomii, postavení hvězd, špatnou dobu, geny, výchovu, matku Přírodu a kdo ví, co ještě, než se pravdivě podívat na sebe. Postoj oběti má svůj půvab, vinni jsou všichni, jen já ne. Odpovědnost za život však spočívá v opuštění postoje oběti, sebelítosti, oplakávání sebe a svého neštěstí. Pokud se chci změnit, musím se na sebe podívat pravdivě.
Jste velmi pracovně vytížený – jako vystudovaný biolog učíte na gymnáziu, jste přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity, farářem ve farnosti Lechovice u Znojma. Kromě toho píšete knihy, a také pořádáte přednášky a besedy. Kterou z vašich knih byste doporučil našim seniorským čtenářům a kam – na jakou vaši besedu - byste je pozval?
To je mi trochu trapné, doporučovat svoje knihy. Ale dobře, když tak Jízda v levém pruhu, to je kniha rozhovorů, co jsme napsali s kamarádem Josefem Valentou, nebo třeba Láska tvoří krásu. Co se týče besed, kamarádi mi založili na facebooku speciální stránku, tak leda tam, jinak to nikde nemám, spíše živelně jezdím, kam mě pozvou a kde je to časově a technicky zvládnutelné.
Co byste vzkázal našim seniorským čtenářům?
Že na každém z nás záleží. Věřím pevně v modlitby malých dětí a věřím pevně v modlitby seniorů. Jsme všichni spojené nádoby, jsme na jedné lodi. Český národ není organizace, nýbrž organismus. Moje náboženská tradice mě naučila, že není malých rolí, že na každém záleží. Zakladatel křesťanství tam někde v evangeliu říká, že kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci. Možný výklad je ten, že neexistují maličkosti, není žádná malá věc. Každý dobrý skutek se počítá. Každý život každého člověka je důležitý.
P. Mgr. Marek Orko Vácha, Ph.D. (1966) je kaplanem Římskokatolické akademické farnosti Praha a farářem v Lechovicích u Znojma. Vystudoval na Přírodovědecké fakultě MU v Brně obor molekulární biologie a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav na Antarktidu. V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Na Biskupském gymnáziu v Brně učil biologii a náboženství. Je přednostou Ústavu etiky a humanitních studií na 3. lékařské fakultě UK, kde působí také jako předseda akademického senátu. Publikuje v řadě odborných i populárních periodik, zabývá se tématy evoluční biologie a lékařské i environmentální etiky.
