Nezapomenutelný prázdninový zážitek před 65ti lety u mé nejlaskavější tetičky
Všechny fotografie z osobného archivu M. Ženatové

Nezapomenutelný prázdninový zážitek před 65ti lety u mé nejlaskavější tetičky

19. 12. 2024

Jako první obrázek ukazuji naši třídu ve škole v Protivanově v roce 1956 - chodila jsem do 5. třídy. V zimě se zde topilo ve vysokých kamnech, začátek vyučovací hodiny se ohlašoval kravským zvonečkem, kterým vždy služba proběhla vyšlapané schody v naší stařičké budově.

Toalety byly ve dvoře pochopitelně jenom suché, ve třídě bylo umyvadlo s vodou, která se každé ráno vyměnila za čistou. Ale přesto jsme do této stařičké školy chodili všichni moc a moc rádi, obzvláště já - byla jsem celkem nadaná a učit jsem se doma ani nemusela.

Vždyť jsem neměla ani kde, úkoly jsem vždy psala ráno ve škole - doma bylo při výměře téměř 18 ha půdy a mnoha dobytku neustále moc a moc práce. Já jsem byla nejstarší ze sourozenců, takže práce jsem měla ve svém dětském věku až nad hlavu. Školní docházka, to byl pro mne přímo ráj - chodila jsem si do školy vlastně odpočívat. A i když si mne rodiče velmi často nechávali doma na pomoc na poli, tak jako i někteří rodiče svoje děti - jak to jen šlo, zase jsem do školy přímo běžela. No a na prázdniny jsem se těšila.

Vždy jsem si na konci školního roku donesla starší učebnice do další třídy. Ve chvíli volna jsem si je pročetla (hlavně na WC, aby mne nikdo neviděl, že čtu). Jinak byla zase práce, hlavně na poli. Od 5. třídy jsem jezdila s naší klidnější klisnou Adou s malým vozíkem, nebo obracela i shrnovala seno - tatínek jezdil při polních pracích s druhým koněm.

Ale ve svých 13ti letech jsem nečekaně obdržela ten nejlepší dárek ve svém životě. Byly jím moje úplně první a jediné nezapomenutelné prázdniny u mé milé a nejhodnější tety, a to v maličké vesničce Borová u Poličky.

Tam byl můj první několikadenní opravdový ráj*, který jsem ještě nikdy v životě nepoznala. Jejich zahradou protékal potůček, na kterém jsem s menšími bratranci jezdila na vaně, hráli jsme si na kouzelné zahradě, dokonce jsem se tam poprvé houpala na houpačce a houpacím koni. Chodili jsme všichni s tetou na houby, jedla jsem pro mne nezvyklá jídla - byly to pro mne skutečně nezapomenutelné dny. Jezdili jsme tam i na návštěvy k jejím známým, kde jsem poznala zase nové kamarádky...

Po návratu domů už byly zase hlavně povinnosti, ale i radosti. V neděli jsme občas chodili s rodiči a mladšími bratry do přírody - tatínek nás často fotografoval, i to byly hezké zážitky. 

V okolí jsem měla samé mladší kluky, s kterými jsem se kamarádila a dováděla jako kluk. Některý z nich jednou objevil ve stodole chůdy, a tak jsme se na nich všichni učili chodit - samozřejmě i občas spadli. Ale když k nim přijely na návštěvu jejich sestřenice tak jsem s nimi hodně hrála hlavně už jen dívčí hry - školky přes švihadlo, školku s míčem, skákacího panáka...

V polích jsme měli 20 stromů třešní, po kterých jsem celé léto lezla a trhala na zavařování - moje babička trhala ze žebříku. Maminka to doma zavařovala a z malých ptaček, které jsem také trhala se vyráběly trnky - to bylo stromů, to bylo třešní. A v lesích bylo tolik a tolik lesních jahod, malin, borůvek, kuřátek a ostatních hub - stihla jsem toho v prázdniny skutečně hodně.

Byla jsem stále mezi dětmi jako jejich vedoucí, vedla i jiskřičky na základní škole a mojí touhou bylo stát se učitelkou. Jenže našich 18 ha polí a chození do náboženství způsobilo, že moje přihláška, i přes velmi dobrý prospěch, byla shozena ze stolu. A dostala jsem se jen na zemědělské učiliště a až pak na čtyřletou ekonomiku zemědělství - to už jsem byla stále jen na internátních školách.

Tyto školy byly pro mne zase tou krásnou dobou - učit jsem se moc nemusela, měla mnoho kamarádek a i tam jsem vedla zájmové koužky menších dětí - prostě byl to pro mne skutečně nepoznaný ráj...

A já ve svém věku musím poctivě přiznat, že jsem velmi vděčná za své prožité dětství a mládí v době, kdy jsme neměli ani telefon a ani televizi. Tehdy naší velikou obrazovkou byla příroda, kde jsme byli neustále a chodili domů s roztrhanými tepláky, odřenými koleny a lokty a měli všichni hlavně hodně kamarádů...

V té době nikdo nezamykal dveře, nikdo se nikoho nebál, mohli jsme jít všude a byli vítáni - tak jako zase jiné děti mohly jít k mým rodičům...

A znalosti o přírodě jsme měli veliké, byli jsme obratní, mrštní, šplhali po stromech jako veverky. Naší velikou tělocvičnou byly hlavně lesy, pole a louky a celá naše vesnice.

Když teď vidím některé děti, že téměř neodlepí oči od chytrého telefonu tak si říkám: "Na co ty děti jednou budou vzpomínat? Vždyť těch informací mají tolik, že se nedají snad ani všechny pořádně vstřebat a zapamatovat."

Takže jsem moc ráda, že naše generace měla většinou ten život pracovitý a skromný, ale přesto velmi pestrý a v zimě i s bohatou sněhovou pokrývkou.

U nás už je počasí zase úplně popletené - co se to děje v našem kraji, tak jako jinde v naší zemi?

Zima téměř žádná, sníh už také není vidět, počasí je asi popleta - zapomnělo na zimu? Nebo snad příležitost zaspalo?

 

 

 

 

 

 

adventní soutěž 2024 rodina škola vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.