Jednu přišla Irča (neteř) ze školy domů a Michalce (sestře) oznámila: „Mami, mohla bych vzít domů koťátko? Náš profesor se ptal, jestli někdo nechce koťátko, které se jim narodilo." My tři souhlasily, Péťu (syna) jsme chtěly překvapit. Irča připravila prázdné misky pod stůl s televizí a když se syn ptal, na co ty prázdné misky máme, tak jsme mu řekly, že Irča je bude potřebovat na hodiny kreslení. Za pár dní přinesla Irča dvouměsíční černobílé koťátko, kterému jsme dali jméno Sabinka, neboť to byla holčička. Sabinka se stala miláčkem nás všech. Péťa prohlásil, že to bylo to nejlepší, co Irča udělala.
Sabinka rostla a z malého koťátka se stala rozmazlená, milovaná kočka. A jak už to u kočiček bývá, přišly touhy. Žalostně mňoukala a dávala nám najevo, že chce kocoura. Co bychom pro ni neudělali. Irča si půjčila od kamarádky kocoura. To jsme netušily, jaké neštěstí kocourkovi způsobíme. Kocour se chtěl vrátit domů a vyskočil z našeho druhého patra. Tři týdny jsme ho ve dne v noci chodily hledat s baterkou, prolézaly jsme dvorky, svítily do křoví a nikdy ho nenašly. Kdoví, možná, že ho našli nějací hodní lidé, ujali se ho zraněného. Dlouho jsme se z toho nemohly dostat. Irča totiž v noci otevřela okno, měly jsme jí to strašně za zlé. A jak jsme po nocích hledaly my dvě se sestrou kocourka, našly jsme toulavé, hladové a opuštěné kočky.
Šla jsem na Národní výbor, zda by se spojil s nějakým pražským útulkem, který by zbídačelým kočkám pomohl. Referent NV se mi vysmál do očí se slovy: „To nemáte žádné starosti, že se staráte o kočky?“ Zdrcená jsem nahlásila, kde bydlím. S pláčem na krajíčku jsem se vracela domů.
Nic naplat, musíme jim pomoci samy, oznámila jsem sestře. V pravidelnou dobu jsme se sestrou chodily s uvařeným masem nebo s kočičími konzervami a za pár dní na nás z povzdálí stejně pravidelně čekalo 5 hladových koček. Bylo tam jedno zraněné odrostlé koťátko, říkaly jsme jí Myška, mělo zakalené očičko. Bylo první, které se nám podařilo chytit do přenosky a vzít domů, Z koťátka se vyklubal kocour Myšák a už u nás zůstal.
Uběhlo pár týdnů, když zazvonila neznámá žena u našich dveří. „Tak jsem tady, kde ty kočky máte?“ Zůstala jsem vyjeveně na ni koukat, v první chvíli jsem se nezmohla na slovo. „No, kde jsou?“ opakovala svoji otázku, Páni, tak přece mi ten chlap pomohl, i když ze mne měl legraci. Paní přišla z pražského útulku ochránců zvířat. To jsme ještě netušily, že Štěpánka Dmitrijevová se stane až do své smrti 8.února 2010 pro nás obrovskou pomocnicí a později nenahraditelnou a citelnou ztrátou.
Ke zraněným, opuštěným kočkám jak v Praze, tak zde na vesnici neváhala přijet večer. 70 km tam a 70 km zpět. Kočky pak spolek umísťoval do rodin.
V Praze jsme stále denně nosily jídlo venkovním kočkám. Z vedlejšího bloku přišla mourovatá kočička, velmi přítulná.Od lidí jsme se dozvěděly, že venku žije pět let, že ji znají už jako koťátko. Nikdo ji nechtěl, nikdo si ji za ta léta nevzal domů. Zase jsme ji odchytily a nechaly doma. Daly jsme jí jméno Vikina.
My dál chodily krmit venkovní kočky. Jedna hodná paní z ulice se nabídla, že její syn pro nás jim udělá boudičku, aby se před dešťem měly kam schovat. Boudička sloužila několik měsíců, kočky v ní na nás čekaly. Na Štědrý den jsme tenkrát jídlo přinesly dříve, aby na nás nečekaly dlouho. Jedna partaj – dva manželé v důchodu, co bydleli nad námi, boudičku rozmlátili. Na Boží hod jsme si oddychly, že aspoň kočky jsou živé, že to odnesla jen bouda.
Ráno chodila krmit venkovní kočky ještě paní Soňa. Stejní manželé si na ní počkali a nadávali jí nevybíravými slovy, ať vypadne a kočky nekrmí. Bylo jí přes 80 let, přišla domů a později nám říkala, že se tak rozčílila, že se manžel o ni bál. Byla po operaci srdce.
Sabinka, Myšák a Vikina zůstaly doma napořád, tak to pokračovalo dva roky, než jsme se rozhodly si koupit v roce 2000 chalupu a kočky vzít na léto s sebou. Žádná kočka bezprizorní už venku nezůstala a my s klidným srdcem mohly z Prahy odejít. Ani ve snu nás nenapadlo, že se s lidskou zlobou a lhostejností setkáme i tady na vesnici. Neumím pochopit zlobu a lhostejnost lidí ke zvířatům. Jeden člověk zde na venkově pronesl. To je neštěstí, ta vaše láska ke zvířatům.
Konec I. dílu
