Venku se brzo stmívá, je chladno, lezavo, ale navzdory tomu na smutnění není čas, protože se úměrně všemu tomu stmívání a chladu množí ozdobená okna, výlohy a pak se objeví první stromeček, na kterém se třpytí řetězy, ozdůbky a hlavně světýlka. Všichni vědí, že se blíží Vánoce, ale kdo to ví nejlíp, jsou děti a staří lidé. Ptáte se proč? Protože děti vidí zcela samozřejmě to, co jako dospělí nebudou mít čas vidět a znovu to uvidí zase jako babičky a dědečkové – jednoduše, až zase budou mít čas na hraní.
A tak jednou, je to už hodně let, zase přišel vánoční čas, stromečky se předháněly, který bude víc vonět a všude bylo plno lidí, kteří spěchali domů buď ukrýt nakoupené dárky, anebo ještě honem slepit linecká kolečka a vůbec dělat samé vánoční činnosti, ke kterým se jindy nedostanou. Babička s maminkou pekly cukroví, já jsem chvilku pomáhal louskat ořechy, ale když maminka zjistila, že víc oříšků mám v žaludku, než v misce, kde měly skončit podle babiččiných instrukcí, tak mě prostě z kuchyně vysypala. Přiloudal jsem se k dědovi: „Dědo, co mám dělat? Kdyby byl aspoň sníh…šel bych sáňkovat…“ Děda si posunul brýle na špičku nosu a zamžoural na mě nad okrajem novin. „Hm, zkus se podívat na půdu, je tam taková ta velká stará truhla, víš, vzadu pod trámem. Myslím, že je tam pár věcí, které by se ti mohly líbit.“ Věřil jsem, že si děda nevymýšlí, měl přehled, to byste koukali! Když babička něco nemohla najít, děda hned věděl, kde to hledat. Třeba ty správné květináče na begónie, nebo hříbek na látání ponožek.
Půda je tajuplné místo se spoustou zajímavých věcí, krásně tam voní křížaly, když prší, strašně rád sedím na dřevěné bedně a listuji ve starých časopisech, které babička s dědou skladují na půdě snad už padesát let. Navlékl jsem si starý ovčí kožíšek, který visí na háčku v chodbě a vystoupal po vrzavých dřevěných schodech na půdu. Truhla stála v nejvzdálenějším koutě půdy a ještě loni, to jsem byl daleko menší, než jsem teď, bych tam sám nešel, ani za nic. Podlaha byla pokrytá jemným prachem a líbilo se mi, jak za mnou zůstává rovná dvojitá řádka stop. I truhlu pokrývala vrstvička prachu, byla dokonce ještě silnější, než na podlaze. Připadal jsem si jako objevitel pirátského pokladu, nebo tak něco. Víko bylo těžké a měl jsem co dělat, abych ho zvednul. Teprve teď jsem si uvědomil, že dříve bývala truhla zamčená a že děda na moje dotazy ohledně klíče jen krčil rameny.
Když jsem víko odklopil úplně, nedočkavě jsem se podíval dovnitř. Truhla byla plná všeho možného: dřevěných hraček, starých malovaných hrnečků s otlučenými okraji, zahlédl jsem cíp pestrobarevného šátku a hodně dalších věcí, které jsem nerozeznal. Hned nahoře ležel pytlík z režného plátna se stahovacím okrajem. Natáhl jsem ruku a sáček jsem z truhly vyndal. Zdál se mi těžký. Když jsem uvolnil šňůrku, zatajil se mi dech – uvnitř byly veliké, všemi barvami hrající skleněné kuličky. Neodolal jsem a hrábl do pytlíku. Vyndal jsem krásně modrou kuličku, která mi připadala povědomá, ani jsem nevěděl proč. Zalovil jsem znovu a tentokrát mi v ruce zůstaly dvě, první, červená kulička vypadla jako zralá třešeň, zatímco druhá, žlutá, zářila jako malé sluníčko. Opatrně jsem vysypal celý sáček na podlahu a přehraboval se v té nádheře oběma rukama. Najednou jsem se příšerně lekl - někdo mi položil ruku na rameno. Za mnou stál cizí kluk, ale zase jako by nebyl tak úplně cizí… Přátelsky se usmíval a já jsem najednou věděl, proč mi byla modrá kulička tak povědomá, měla barvu jako dědovy oči a ten kluk vypadal jako děda na hnědobílé školní fotografii, která visí na zdi dole v obýváku. Než jsem se stihnul vzpamatovat, za klukem se objevily dvě malé holky, jedna copatá a mašle, které měla ve vlasech, měly stejnou barvu, jako červená kulička. Ani mě moc nepřekvapilo, že druhá, s tmavými kudrnami, má vlasy z čela stažené jasně žlutou čelenkou.
Usmívaly se stejně jako děda a já jsem najednou věděl, že o Vánocích je možné skutečně všechno. „Truhla se odemkne jen o Vánocích, otevřít ji může jenom dítě a každý kdo do ní přidá něco, co má rád, může být na chvíli zase dítětem, i když je mu třeba sto let.“ řekla s úsměvem holka-babička. „A co jste tam dali vy?“ zeptal jsem se ještě trochu vykolejeně. Babička sáhla do truhly a vyndala malý džbáneček s uraženým ouškem: „Sbírala jsem do něj borůvky.“ hladila prstem růžičku, která zdobila oblý bok džbánku. Holka-maminka vytáhla z truhly malého plyšového pejska s korálkovýma očima: „Byla to moje nejmilejší hračka." čechrala trošičku pomačkanou plyšovou srst. Děda jen ukázal prstem na kuličky, které se třpytily na podlaze: „Ty byly moje, dělal je můj děda, sklář.“ Cítil jsem u srdce zvláštní teplo, celou půdu ozařovala jakási zvláštní krásná záře a za okny začal tiše padat sníh…