Pak zasáhla vojna. Dva roky. Čas nás pomalu den ze dne začal měnit. Odloučení vztah zbortilo. Každý z nás měl jiný život. Opušťák byl řídký a dopisy jsme si vyměňovali se stále většími intervaly. Při příjezdu jsme těžko navazovali nit a já jednou po odjezdu zjistila, že jsem v jiném stavu.
A rozhodla jsem se neprovdat, přestože mi byl nabídnut sňatek. Jelikož jsem nebydlela u rodičů, nebylo těžké počáteční stav utajit. Mamka se to dozvěděla náhodou, když na mně čekala po práci a já byla v šestém měsíci těhotenství.
Následovaly scény, opovržení, maloměstská mentalita se provalila. Myslela jsem, že situaci zvládnu, že jsem dost silná a odvážná a snažila jsem se být nad věcí. Ovšem v druhé polovině těhotenství na mě začala padat tíha osamocení a příchod dítěte ve mně budil bázeň smíšenou se zmatkem.
Netušila jsem ani v nejmenším, že mi dítě v budoucnu bude dělat výčitky, že se na svého otce bude ptát a pokusí se ho sama vyhledat. A že se mi on pomstí tím, že se o dítě starat nikdy nebude. Ani v nejmenším mě nenapadlo, že vztah s dcerou bude komplikovaný a že si budeme obtížně hledat k sobě cestu.
Poslední měsíc jsem doslova protrpěla a nebýt mé sestry, ani nevím, jak bych dopadla. Po porodu dcery jsem napsala na pohled svému otci o narození dcery. Táta, ten světák a bohém, naprosto nechápal mé rozhodnutí. „Lidi tě zničí.“ Dokonce pronesl, že by bylo lepší, kdybychom obě se sestrou nežily.
Když jsem nastoupila do práce po mateřské dovolené, pociťovala jsem od lidí opovržení. Kolik zlomyslnosti a jízlivosti se vešlo do slůvka „slečno“.
Ono vykolejení vedlo k tomu, že jsem časem zesílila a osamostatnila se. Pocit hanby, který mi rodiče vnucovali, zoufalství a samota mne posílily a zároveň jsem vešla tam, kam se mnoho žen neodvažovalo vstoupit.