Začalo to tím, čím jiné pohádky obvykle končívají. Svatbou. Veselou, bohatou a krásnou svatbou. Po světě bylo všechno, tak jak bývá. Princ se stal králem a usedl na trůn, princezna se stala královnou a povila syna. Nejvíce se z narození nového člena rodiny radovala královská babička. Myslela si, že už ji nic pěkného nečeká a hleďme, ta radost ze spokojeného vrkání, které se ozývalo z kolébky. Zdálo by se, že nic nemůže ohrozit štěstí bohatého rodu.
Po nějakém čase se však stala událost, která se v pohádkách obvykle nestává. Král s královnou se přestali mít rádi. Jednoho dne rozdělili své království, své hrady a vesnice, lesy, pole a louky na dvě poloviny a rozešli se. Toho dne vyschly všechny řeky, na zemi dolehlo veliké sucho.
Jediné, co rozdělit nemohli, byl jejich syn. Dali mu tedy pohodlný kočár a rychlé koně. Chlapec přejížděl z jedné poloviny království na druhou a vlastně ani nevěděl, kde je doma.
Ještě jednu věc nebylo možno rozdělit. Královskou babičku. Ale na tu se jaksi ve všech starostech zapomnělo.
Chlapci se nedařilo na první pohled zle. Otec chtěl získat jeho přízeň, matka ho chtěla udržet u sebe. Oba rodiče zahrnovali syna všelijakými dobrotami a přepychem, ale chlapec přesto chřadl jako země bez vody.
Babičce nad tím vším pukalo srdce žalem jako vyschlá hlína. Jednoho dne se vydala do lesů a chodila jimi tak dlouho, až našla moudrou matku vílu.
„Stará jsem a přesto k tobě musím na radu,“ královská babička podrobně vyprávěla, co se stalo a jak všechno vadne a chřadne. „Poraď, co mám dělat.“
„Musíš se proměnit. Proměnit ve vláhu, která zmizela z lidských srdcí. Zde máš tři proměny, sama si vyber, co s nimi uděláš,“ řekla víla, podala babičce tři čarovné květy a zmizela.
Babička šla domů a přemýšlela o tom, co slyšela.
„Kdybych se mohla změnit v déšť, který pronikne do srdce, zabubnuje na lidské svědomí a probudí je ze spánku, naplní řeky a omyje zem,“ pomyslela si a přivoněla k jednomu z květů, které nesla v ruce.
V tom okamžiku se změnila v déšť. Liják tloukl a bubnoval kolem jako na poplach. Ale co to? Vyprahlá země nestačila pohltit takový příval vody, vyschlé stvoly květin se lámaly pod těžkými kapkami a lidé pevně uzavřeli své domy i své srdce, aby jim déšť neublížil.
„Ach, tudy cesta nevede,“ pomyslela si královská babička a poslední kapičkou se zachytila o druhý kvítek matky víly. „Chtěla bych být mořem, tolik vody přece musí přinést užitek.“
A stala se mořem žalu, které omývalo království a jako slané výčitky naráželo na jeho břeh. Dlouho a bez ustání naráželo na skály, ale ty se nepohnuly.
„Ach, špatně jsem zvolila,“ vzdychla babička proměněná v moře. „Kdybych tak měla třetí kvítek, stala bych se studánkou u cesty, po které chodí můj vnuk. Jistě by si zvlažil popraskané rty.“ Jednou se jí zdálo, že na nejvyšším skalisku leží kvítek, který tolik potřebovala. Vzepjala všechny své síly, až se mořská pěna dotkla bílého květu.
Princ na své cestě od hradu matčina k hradu otcovu objevil studánku. Jak klidná hladina, průzračná voda, bezedná pokora a trpělivost. Jak je tu dobře. Často pak nabíral vodu do dlaní a hasil věčnou žízeň svých nekonečných cest.
„Řekni mi, co máš nejraději,“ chtěl vědět král od syna. Byl by mu dal cokoliv, jen aby ho princ miloval více než matku.
„Nejraději mám studánku u cesty v lese, na hranici mezi tvým a matčiným královstvím. Pojď se tam se mnou podívat.“
Král prosbu odmítl: „Přece nepůjdu k hranici. S tím jsem skončil.“
„Řekni mi, co máš nejraděj,“ ptá se královna. I ona by dala synovi cokoliv, aby ji miloval více než otce. Ale ani ona nechce o studánce nic slyšet.
Je noc. V jedné pracovně království se na lůžku převaluje král. V druhé královna.
„Co je to za studánku?“ Nikdy tam žádná nebývala? Král se obléká a jede k hranici. Je noc nikdo ho přece neuvidí. I královna tiše vyvádí koně ze stáje.
Jedou a neví jeden o druhém. Koně uvazují u stromů a k hranici jdou tiše, tichounce. Až u studánky se potkají. „Přece neustoupíme,“ pomyslí si každý sám pro sebe. Sklánějí se nad studánku a vkládají do ní ruce. Ticho osvětlené měsícem je plné napětí. „Není to všechno nesmysl?“ ptají se každý sám sebe. Až král bere svou ženu za ruku. Sklánějí se nad studánkou, ale hladina neukazuje jejich obraz. Tvář, kterou spatří, jejich nějak známá.
„Kdo je to?“
Ale čas už je nutí opustit toto kouzelné místo. Přesto oba vědí, že se sem budou vracet, dokud nezjistí komu ta tvář patří. Nemohou být úplně šťastní, protože štěstí je klid srdce a jejich srdce naplňuje obrázek na hladině podivným neklidem.
Každou neděli vyjíždí královští manželé ke studánce, dívají se do vody vždy klidné a mlčenlivé. Neznámý smutek se s nimi vrací do všedních dnů, prince naplňuje úzkostí o znovu nabyté štěstí. Aby alespoň na chvíli unikl tísni, vyjíždí na svém koníku na dlouhé výlety. Brzy ho však smutek dohonil i v lesích.
„Kdybych tak mohl nějak pomoci,“ myslí si usedá na kámen pod velikým bukem. Je mu do pláče. Najednou před ním stojí podivná žena. Chlapec polekaně vyskočí.
„Neboj se,“ slyší měkký konejšivý hlas, „jsem matka víla a vím, co tě trápí. Dám ti kvítek pro radost. Dej pozor, aby ti neuvadl.“ Než se princ vzpamatoval, byl pod košatým bukem sám s nenápadnou květinou v dlani.
Rodiče jsou rádi, že je syn veselejší, ale ani tahle radost netrvala dlouho. Přes všechnu péči a zalévání kvítek vadne. Chlapec neví proč, královský zahradník také ne. Princ nosí kvítek všude s sebou, má ho u sebe v ložnici, nosí ho k jídlu, bere ho zabalený do vlhkého šátku na své vyjížďky.
Jednou zabloudí až ke studánce, která mu před časem poskytla tolik útěchy. Seskočí z koně a chce se napít.
„Ááách, to je dobrota. Snad ještě větší než dříve. Můj kvítku, to bude něco pro tebe.“ Opatrně vyjme rostlinku ze šátku a ponoří do studánky.
Najednou zmizí voda i kvítek a na místě studánky stojí stará paní. Princ si ji chvíli rozpačitě prohlíží a pak vyskočí.“
„Babičko!“
V jídelně královského hradu je prostřeno k večeři. Král netrpělivě chodí od okna k oknu. Královna u stolu žmoulá kapesníček.
„Copak už toho trápení nebylo dost? Proč se princ nevrací?“
Jídlo pomalu stydne.
Konečně je slyšet kroky.
Ve dveřích září obličej kluka, který se jednou stane moudrým králem: „Máme hosta.“
To je ten obraz ze studánky,“ vykřikne král.
Královna prudce vstane od stolu. „Jak jsme na tebe mohli zapomenout.“
Za oknem vyšel měsíc. Úplněk.
