Nikdy jich nebylo mnoho, ale přilétali a zase odlétali, aby se následující dny opět navraceli a nabízeli procházejícím se zde lidem příjemné pohledy. Několik kosáků, holubi, dokonce jedna straka. Nejsem žádný znalec ptačí říše, možná, že zde byly ještě jiné ptačí druhy. Nevím.
Pravidelnými návštěvníky byl jeden párek kosů, kteří se lidí příliš nebáli a dovolovali jim přijít docela blízko. Šťourali zobáky do trávy a občas si přitom i trochu zatrylkovali. Později kosák přilétal sám. Asi se rozvedl.
Jednou jsem na něj jen tak zkusmo zapískal. Zvedl hlavu a chvíli se na mne díval. Udělal jsem krok k němu, a tím jsem asi porušil tu bezpečnou hranici mezi námi. Kosák popoběhl o kus dál, podíval se na mne, rozčileně zahýbal dlouhým ocáskem a zřejmě něco neslušného na mne zapískal. Na vzájemnou komunikaci neměl, na rozdíl ode mne, vůbec náladu. Poté vylétl na blízkou větev, ostentativně na mne vystrčil zadek a krásně se rozezpíval.
Podíval jsem se doma se zájmem na web, co o ptácích říkají známé osobnosti.
Od Geralda Durrella, přírodovědce, autora a ochránce přírody, nelze čekat nic jiného než lásku k přírodě. V jedné své knize píše:
„Žil bych nerad ve světě bez ptáků, lesů a nejrozličnějších zvířat. Byl by to strašný svět. Je na nás, aby takový neskončil.“
Jakási Jeanne, publikující pod pseudonymem LJanka, zase říká:
„Nemusíš si pouštět relaxační hudbu. Stačí jen zklidnit mysl a poslouchat, jak venku krásně zpívají ptáci.“
Jak ale šel čas, tak ptáků postupně ubývalo. Neznám příčinu, možná zapůsobil nedostatek potravy vlivem nepříjemných klimatických změn, možná ptáčkové nalezli příjemnější místa k obživě. Zmizeli posléze i vytrvalí holubi.
Na webu jsem objevil ještě jednu a velmi zajímavou citaci. Je to myšlenka Rajko Dolečka, českého lékaře a propagátora zdravé výživy, který zemřel v roce 2017:
„Tam, kde nejsou ptáčci, kteří by cvrlikali, je i zadek slavíkem.“
To slovo, které charakterizuje onu část těla, ovšem vyjádřil méně slušným, ale zato výstižnějším termínem.
Štěbetající ptáci mi zde na sídlišti velmi chybí. I když už nevenčím svou malou psí kamarádku, která se na svět dnes dívá pouze z psího nebíčka, moje občasné procházky jsou příjemné a pro mne zdravé. Přemýšlel jsem, jak bych já sám mohl přispět k návratu těch malých a milých opeřenců. Třeba zde mají málo hmyzu, řekl jsem si.
Nikdy jsem neměl hmyz, tedy mouchy, komáry a podobnou havěť rád. Pokud se náhodou dostali do blízkosti mého bytu, či dokonce na balkon, nebo v očekávání dobrého oběda až do kuchyně, nemilosrdně jsem je hubil. S tím jsem ovšem nyní skoncoval. Hmyz je přece jen oblíbená ptačí potrava. A když se tedy nějaká taková breberka dostane dnes do blízkosti, či přímo do mého bytu, nezabíjím, ale opatrně ji vyháním ven, neboť jsem si vědom toho, že je to potencionální ptačí potrava.
Ale i v tomto případě jsem zaznamenal změnu. Hmyz můj byt pomalu, ale jistě opouští. Už sem skoro nelétá. Podezírám proto všechny mouchy, které operují zde na sídlišti, že si zřejmě mezi sebou řekly, aby se mému bytu zdaleka vyhnuly, že je to příliš nebezpečná zóna.
No, a na závěr ještě jeden citát. Jeho autorem je český básník a publicista František Valouch /1935–2017/:
„Závidím ptákům vysoké letní nebe, květinám vůni a stromům, že pevně drží se země.“
Přátelé, to já přece taky!