Jak překonávat hranice a jak to přežít
Ilustrační foto: Pixabay

Jak překonávat hranice a jak to přežít

13. 11. 2024

Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak. Já nejsem výjimkou, jak jsem se mockrát přesvědčila. 

Donedávna jsem byla éterickou bytostí o nízké hmotnosti. No, donedávna… Řekněme v minulém století a ještě pár let potom, abych si moc nefandila. Dokud jsem měla tu nízkou hmotnost, překonávala jsem určité limity celkem snadno, bylať jsem dvojnásobnou matkou, a to se překonávat prostě musíte. Bydleli jsme v pátém patře starého domu bez výtahu, a tahání tašek i dětí bylo každodenním cvičením socialistické zaměstnané manželky a matky. To se snadno udržovala štíhlá figura! Jak jednou podotkla moje tehdy pětiletá dcera Terezka – slušný lidi bydlej v prvním, maximálně ve druhým patře… přestože jsem byla mladá a štíhlá, limity jsem měla. Byla jsem vytrvalá, ale silou jsem nevládla.

Dnes je to malinko jinak. Mladá už nejsem, ani štíhlá, silou pořád nevládnu a vytrvalost už taky není, co bývala. Zato jsem zatvrzelá. Ačkoliv mám nárok na flákání a nepracování, mně to nedá, a pracuju. V divadle. A zde dennodenně překonávám limity, o nichž jsem si myslela, že je už nepřekonám.

Občas mě zradí vlastní tělo, konkrétně páteř. Ono to tak trochu souvisí i s psychikou; to když mě dožene nedávná minulost. Žiju si spokojeně, a vtom bum! Stalo se, že jsem se dozvěděla, aniž bych o to stála, informace o svém bývalém manželovi... V noci jsem nemohla spát a co horšího, blokly se mi záda, stejně jako když jsem s ním ještě žila. To si můžete stokrát říkat -  mám teď krásný život, někde vevnitř je pořád to peklo, v němž jsem dlouho přežívala.

Nakonec pomohly prášky a čas. Paní doktorka mi chtěla napsat lázně, ale to já nechci, tři týdny bez kocoura a divadla jsou příliš velká cena. Doby, kdy jsem byla dvakrát po sobě v lázních, aby mi tam spravili záda a moje duše si odpočinula od toxického manželství aspoň na chvíli, jsou pryč.

Dozvěděla jsem se od kamarádky, že pokud pojedu do lázní, že na takový jako jsem já, ona platí daně, protože kdybych cvičila jako ona, tak jsou moje záda v cajku. Přiznám se, že mě to… zarazilo. Do té doby jsem si bláhově myslela, že lázně platí moje pojišťovna. Budu se nad tím muset zamyslet a cvičit nejen tělo, ale i duši, protože jak se mi do života vkradou vzpomínky, jsem v háji. Tohle ovšem budu kamarádce těžko vysvětlovat…

Když stárne tělo, stárne tak nějak komplexně. Toho jsem si plně vědoma, ovšem v divadle to naštěstí neplatí. Jakmile vlezu do divadla, zapomenu, že mi je tolik, kolik mi je. V půl osmé začne představení a přes to nejede vlak.

Kromě rekvizit a kostýmů jsem byla i inspicientkou. Měla jsem vysílačku a zodpovídala za to, že před třetím zvoněním jsou herci tam, kde mají být. 

Hráli jsme představení Pět za jednu. Všechno připravené, z kostymérky a rekvizitářky jsem se proměnila v inspicientku.  

Odsouhlasila jsem první a za chvíli i druhé zvonění.

  „Zuzko, já nemám boty!“ Jedna z hereček přede mnou stála bosá. Za chvíli má jít na jeviště! Průšvih!!
  „Já už vím, jsou v Čapkovi!“ No jo, měla pravdu. V botách hrála v jiné hře, v níž jednou alternovala.

Pozastavila jsem třetí zvonění a stála před prakticky neřešitelným problémem. Boty pro třináct herců do hry Čapek jsou všechny ve veliké bedně na polici u stropu. Není jich tam jen třináct párů, ale mnohem víc, protože herci hrají v několika převlecích a někteří i v několika rolích. Bedna, kterou normálně ani neunesu, a dolů i nahoru ji dávají mnohem silnější jedinci.

Vylezla jsem na židli, pod sebe přesunula žehlicí prkno a zhluboka se nadechla. Buď to zvládnu, nebo mi bedna vymkne ruce, nebo mi spadne na hlavu a budu mít po starosti. Navždy. A tu se stalo, že jsem překonala veškeré své hranice. Bednu jsem vzala a sundala na žehlicí prkno. Kupodivu vydrželo a já taky. Vyhrabala jsem boty, herečka si je ve vteřině obula, zaznělo třetí zvonění a hra začala.

Na noc jsem si musela vzít prášek, přece jenom mě bolely ruce i kyčle jako čert, ale já jsem zjistila, že když není vyhnutí, objevíte v sobě netušenou sílu a vy překonáte sami sebe. Každopádně jsem rozdělila boty do dvou beden a zatraceně dobře si  pamatovala, že jedny z nich občas hrají ve dvou hrách...

Tohle je ovšem minulost. Záda řekla dost a já musela přehodnotit práci v divadle. Dnes jsem uvaděčka, inspektorka jeviště, šatnářka a pokladní. Samozřejmě, ne všechno najednou, naštěstí je nás víc. Pořád ale platí, že jakmile překročím práh divadla, zapomenu na věk, bolest i trápení. 

 

 

 

 

aktivní senioři Můj příběh životní styl
Hodnocení:
(5.1 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.