Ne tak docela hned, s prázdnými žaludky bychom si Stockholm přece jen tak neužili. Snídani máme objednanou na 7.30 hod a já jsem zvědavá, jestli bude švédský stůl, jak ho známe nebo jestli to je s ním podobné jako např. se španělským ptáčkem, kterého Španělé neznají. Ano, švédský stůl byl, tedy v tomto případě spíš stoleček. Snídaně se totiž nepodávala v jídelně, nýbrž u stolečků rozestavených na chodbě mezi pokoji. Na stole bylo všechno, co jsme si mohli přát, i švédské kuličky byly. Potěšila mě taková drobnost jako je téměř rozkrojené pečivo, které stačilo naplnit bez pižlání příborovým nožem.
Večer se do hotelu budeme vracet a batohy jsme tady pro dnešek mohli nechat. Mělo to svou výhodu, ale nakonec se ukázalo, že i určitou nevýhodu.
Hotel syn vybral na strategickém místě. U stanice metra a zároveň v pohodlné pěší vzdálenosti od centra. Pro dnešek jsme si koupili celodenní jízdenku na MHD. Hned po snídani jsme sešli do metra a vyrazili na nábřeží k radnici. Krásná tmavě červená budova, na jejíž stavbu bylo použito osm milionů cihel, tu stojí právě sto a jeden rok. Odehrávají se tu každoročně i ceremoniály s předáváním Nobelových cen. My stojíme v pokladně a zjišťujeme, že jednak vstupné není součástí naší Stockholmské karty, což by ani tak nevadilo. Spíš nás odrazuje skutečnost, že první prohlídka bude až za více než hodinu, a to s výkladem průvodce v angličtině. Čekat se nám nechtělo a z výkladu bych k mé smůle nerozuměla ani slovu. Rozhodli jsme se radnici vypustit a vyrazit k dalšímu cíli. Tím byla multifunkční aréna Globe, domácí stadion švédské hokejové reprezentace. Bílá polokoule je největší stavbou tohoto typu na světě. Byla otevřena v roce 1989, průměr kupole je 110 m a výška 86 m. Na povrchu arény je "přilepený" výtah, kterým je možné se nechat vyvézt v prosklené kabině nahoru na vyhlídku, která jistě musí být úžasná. Těžko říct, jestli jsem se na tento zážitek víc těšila nebo bála. Nicméně oba svorně jsme protáhli zklamaně obličeje, když jsme stáli u vchodu s cedulí, hlásající, že tento týden je Skyview - výtah mimo provoz. Nezbylo nám než přemístit se do dalšího bodu. Tím byla jedna z nečetných stockholmských vyvýšenin Skinnarviksberget na ostrově Södermalm s nadmořskou výškou 53 m a romanticky skalnatým povrchem. Naskýtá se odtud úchvatný pohled na stockholmské panorama od moderních novostaveb, radnici naproti nám a staré město (Gamla Stan). Byli bychom tam seděli déle, ale čas neúprosně běžel a my jsme měli další plány. Sluníčko hřálo a dlouhé kalhoty a větrovky se ukázaly být jaksi nadbytečné. Krátké kalhoty jsme sice sebou vezli, dneska však zůstaly v hotelovém pokoji. Rozhodli jsme se rychle, sedli na metro - tunnelbana a uháněli se převléknout.
Čekalo nás odpoledne venku v přírodě, v nejstarším skansenu na světě, založeném v roce 1891 na ostrově Djurgården nedaleko centra Stockholmu. I tady bylo vidět, že ve druhé polovině září už hlavní sezóna skončila a část objektů byla zavřená. I tak bylo na co se dívat, např. sklářská dílna byla v provozu. Pozorovali jsme švédské skláře se stejným obdivem jako ty naše a nakonec jsem neodolala a koupila si maličkého skleněného soba. Součástí skansenu je i malá zoo, my bychom asi řekli spíš zookoutek. Byli jsme svědky stříhání ovcí, viděli jsme medvěda, losy i soby. Nakonec došlo i na akvária s živočichy, obývajícími Baltské moře.
Odtud jsme pokračovali do Národního muzea vědy a techniky - Tekniska museet, musím však přiznat, že oba jsme byli dost zklamaní. Shodli jsme se, že jsme čekali trochu něco jiného. Každopádně jsme prošli modelem hlubinného dolu, pohráli si v dětské herně, prohlédli sbírku telekomunikačních přístrojů, zavzpomínala jsem, jak jsem sháněla pro vnuka transformera bamblbee a vyfotila jsem se s ním.
Loudali jsme se nadcházejícím podvečerem a do hotelu se nám ještě nechtělo. V tu chvíli jsme stáli před Národním muzeem a v mžiku bylo rozhodnuto. Muzeum má otevřeno do 20 hodin a na prohlídku jsme měli něco přes hodinu. Bohužel. Byli bychom před nádhernými obrazy vydrželi stát mnohem déle a ven do tmy nás doslova vyhnal až závěrečný pokyn zaměstnanců o zavírací hodině. Fotografovat bez blesku je dovoleno ve všech muzeích, která jsme navštívili, tedy i v Národním muzeu.
O druhém stockholmském dni jsme nachodili 18,7 km a náruč peřin si plně zasloužili.
První díl - Sedmdesátka ve Stockholmu
