Uvařím si kafe nebo připravím sklenici střiku, z knihovny vyndám oblíbenou knihu a s očekáváním v duši se posadím v obýváku do křesla. Život ovšem není vůbec jednoduchý a do toho toužebně očekávaného klidu klade, občas a zlomyslně, různé překážky.
Třeba telefon. Ozve se zpravidla ve chvíli, když jsem právě v nejlepším a doberu se v knize zajímavých stránek. A tak zavřu knihu, zvednu telefon, zakřičím do něj – moment, musím si vzít sluchadla – a jdu hledat, kam jsem sluchadla vlastně položil. Chvíli to trvá, neboť obvykle je každé sluchadlo na jiném místě. Pokud volá někdo známý, většinou trpělivě vyčká, až budu připravený. Přátelé i dcery už můj sluchový hendikep dobře znají. Jiné je to u reklamních nabídek. Tam každá vteřina znamená kšeft, a tak beru telefon obvykle již hluchý. To, že přicházím o zaručeně výhodné nabídky ke koupi čehokoli, mně vůbec nevadí. Možná přijdu i o nějakého podvodníka. To mně ovšem vadí ještě méně.
Vrátím se tedy ke knize a kýžený klid dostává další ránu. V tom spěchu jsem si většinou zapomněl založit stránku, kterou jsem právě četl. A klid zvolna odchází.
Klid je ovšem pojem relativní. Každý ho můžeme vnímat trochu jinak. Lidé nebývají stejní. Každý je jinačí. Zaplaťpánbůh za to! Když jsem byl kdysi dávno, a dokonce ještě nedávno, o něco málo mladší, nejraději jsem vnímal klid ve dvou. Ve dvou se totiž dá mlčet, v klidu se na sebe dívat, usmívat a popíjet přitom něco dobrého nebo se v klidu uchýlit do intimního ústraní a určitě se tam nezabývat současnými problémy světa. Pouze sami sebou. Takovou činnost jsem kupodivu vnímal vždy jako klidovou.
Uběhla léta, tedy hodně let, a můj klid bývá v tomto smyslu více, či méně omezen. Nejsou lidi. Ale pořád je možné hledat a najít jeho jiné, přirozenější formy. Třeba si uvařit to kafe, vzít si oblíbenou knihu a sednout si s ní v klidu do křesla v obýváku. A vypnout telefon. Pro jistotu.
* * *