„Víš, co by ti řekl veliký Cicero,“ skočil Láďovi do truchlivého líčení: „Nechápu stařeckou lakotu. Cožpak může být něco nesmyslnějšího, než shánět tím víc peněz na cestu, čím kratší kus cesty zbývá?“ Láďa zalapal po dechu a trošíčku zbrunátněl. „Hele, s tím ať jde ten tvůj antickej taliánskej chytrolín do hajzlu. Pokud vím, pocházel ze zazobaný rodiny a sám byl senátorem a dokonce konzulem. Ten si určitě nemusel lámat hlavu nad tím, že když si koupil rajčata, papriky, vajíčka a párek na lečo, tak překročil svůj denní rozpočet. Takový řečičky mám ze všeho nejradši.“
„Takhle to nemůžeš brát,“ pokouší se ho přesvědčit Luboš. „Nejde přece o nějaký pitomý lečo, ale o tu obecnou moudrost, kterou onen velikán vyslovuje. Ostatně, mám i Ciceronův citát o tý tvý naštvanosti.“ Zalistuje sešitkem a deklamuje: „Starci totiž, kteří jsou klidní a umírnění, kteří nejsou nevrlí a nelaskaví, ti prožívají stáří docela snesitelné, kdežto nevrlost a nelaskavost způsobují nepříjemné potíže v každém věku.“ Teď už Láďa zbrunátněl docela výrazně. Mám obavu, že jeho momentální nevrlost a nelaskavost by skutečně mohla způsobit nepříjemné potíže, takže se radši strategicky posouvám mezi oba rozkohoutěné hošany. Situaci naštěstí řeší svým typickým antikrizovým způsobem Oťas: „Klídek, pánové, výroky slavných můžou být vtipné a chytré, ale není to přece žádný návod k použití života. A už vůbec ne pro nás, zkušený starý páky. My jsme taky už vyprodukovali spoustu chytrých a vtipných keců, akorát nám to nikdo knižně nevydal. Řekl bych, že citáty jsou četba pro nezralou mládež, když už ta naše živá moudra odmítají poslouchat.“
Hrozící Láďovsko-Lubošovský přímý konflikt je zažehnán a my se pouštíme do poklidného tvůrčího rozvíjení nastoleného tématu. „Docela by mě zajímalo, jaký Ciceronův výrok by měl tady Luboš v notýsku, kdyby se nejednalo o bohatou celebritu, ale o běžného občana Říma, prostě o řadového antického dědka,“ vyslovuje Karel pozoruhodnou myšlenku. Sám si také hned odpovídá: „Nechápu stařeckou hýřivost. Cožpak může být něco nesmyslnějšího, než nakoupení rajčat, paprik, vajíček a párků na lečo, když zítřek o hladu zbývá?“
„No jasně,“ kvituje nadšeně Láďa. „A víte, jak by zněl ten druhej citát, co tady Luboš recitoval,“ pokračuje: „Starci totiž, kteří jsou klidní a umírnění, kteří nejsou nevrlí a nelaskaví, ti prožívají stáří docela blbě, neboť bez občasné nevrlosti a nelaskavosti s nimi každý čičmunda zamete.“
Najednou jsme všichni jaksi rozdovádění a veselí. „Hele, Lubane, ty náš citační reproduktore, potěš nás ještě nějakými slavnými výroky o stárnutí. Ať je nějaká sranda,“ žádá Pepa. A Luboš loví v paměti: „Třeba režisér Ingmar Bergman řekl, že stárnutí je práce na plný úvazek.“ „Tak s tímhle naprosto souhlasím,“ vykřikuje Oťas, „akorát nejsem schopen o tom přesvědčit mou Ludmilu. Ta pořád brblá, že místo toho věčnýho válení si šunek bych si měl najít nějakou prdušskou brigádu.“ „Karel Havlíček Borovský zase tvrdil, že kdyby stáří dodávalo moudrosti, byl by dubový pařez největším mudrcem,“ informuje Luboš, čímž ovšem – při vší úctě ke ctěnému národnímu klasikovi – vzbuzuje všeobecné protestní brblání. Viktor, bývalý učitel češtiny a české literatury, to formuluje: „Borovského společenská kritičnost byla jistě ve své době cenná, nicméně se občas uchyloval i k jisté povrchnosti. Tady třeba hodnotí stáří, aniž by to mohl podložit vlastním prožitkem, neboť se dožil jen pětatřiceti let.“ Konstatujeme, že toto je skutečně častá chyba mládeže, což Luboš ještě podporuje výrokem amerického spisovatele Trumana Capota „Mladá generace si i dnes váží stáří. Ovšem jen pokud jde o víno, whisky a nábytek,“ jakož i citátem jeho anglického kolegy Philipa Pullmana „Stáří je dělat si starosti o mladé. A úděl mladých je vysmívat se stařeckým starostem.“
Luboš je ve formě a postupně vytahuje ze své mozkové databáze další výroky známých osobností. U některých převládá souhlas u některých naše kritika. Nakonec ovšem vytasí pravý zlatý hřeb večera, věc, se kterou unisono hluboce souhlasíme a proti které nelze vznést jedinou námitku. Je to tvrzení skvělého českého umělce, pravého mistra jeviště a stříbrného plátna, herce Miloše Kopeckého: „Blbé není stáří, ale ty blbé kecy těch druhých o tom!“
Tomáš Polák
