Tak vám nevím, jestli mám vnímat pozitivně, či negativně fakt, že už ve třech litoměřických restauračních zařízeních si nemusím sám objednávat svůj oblíbený artikl, tedy červené víno, kvůli kterému tam, buď sám, nebo s přáteli, občas chodím. Úplně stačí, když vejdu, a ani nemusím nic říkat. Obsluha už předem ví, co chci, protože mne zná, a sahá za pultík pro láhev. Holt, přišel štamgast.
Dívka v restauraci Gambáč se na mne posledně příjemně usmála, zamávala na mne prázdnou sklenkou a zeptala se:
„Jako vždy?“
Mám rád zaběhlé životní stereotypy. Za malou chvíli mám před sebou svoji obvyklou dvojku červeného. Trochu upiji a raději si připravím blok, kdybych chtěl opět něco napsat. O příjemných životních zvyklostech jsem už napsal mnohé. Osvěžují nám život a kompenzují i občasné problémy. Psaní je z mých zvyklostí tou zvyklostí velmi oblíbenou. Je ovšem zajímavé, že ta přelétavá inspirace mě dostihuje spíše v kavárně, než doma.
Pokračující věk se sebou nepřináší jen samá negativa, ale i určitou svobodu našeho konání a ustálené zvyky, které nám zpříjemňují ubíhající čas. V takových pohodových chvílích mám zvláštní, až posedlou touhu, žít co možná nejdéle a užívat si naplno těch nemnohých chvil, které mi vděčně poskytují mé příjemné životní zvyklosti.
A sklenka vína, zas a zas,
bude mi dále odměřovat čas.