Ekvádor - každou nohou na jiné polokouli
Všechny fotografie: Poskytnuty z osobního archivu Heleny Přibilové

Ekvádor - každou nohou na jiné polokouli

11. 8. 2024

Ještě v roce 2019 byl Ekvádor jednou z nejbezpečnějších zemí Latinské Ameriky. Od té doby však zažívá eskalaci násilí spojeného se zločineckými gangy, obchodem s drogami, vzpourami ve vězeních a občanskými nepokoji.

V roce 2023 se počet vražd zvýšil více než šestinásobně na 45 na 100 000 obyvatel, čímž se Ekvádor stal nejnebezpečnější zemí kontinentální Latinské Ameriky, jejíž velkoměsta jsou obecně méně bezpečná než například jihovýchodní Asie. My jsme tuto andskou zemi procestovali v květnu 2002 celkem v pohodě s výjimkou některých čtvrtí hlavního města Quita a jednoho incidentu ve městě Cuenca, kde jsme díky pohotovému zákroku policie téměř zázrakem unikli ozbrojenému přepadení.

Quito leží v nadmořské výšce 2 800 metrů. Má jedno z nejkrásnějších historických center v Jižní Americe a je také nejstarším hlavním městem celého subkontinentu. Již před příchodem Španělů bylo Quito významným inckým sídlem, i když vždy ve stínu Cuzca. Právě zde byl poslední Inka Atahualpa guvernérem, než zahájil bezohledný útok na svého bratra Huascara, jenž předznamenal konec tří století říše. Ve stejné době sem totiž dorazili španělští dobyvatelé pod vedením Pizarra, který využil situace, pozval Atahualpu na jednání a v roce 1533 ho nechal zákeřně zavraždit. Dnešní Quito bylo založeno v roce 1534. Po celá staletí bylo důležitou základnou, odkud Španělé pokračovali v dobývání dalších území. Nedaleko od Quita byla vybojována i nezávislost Ekvádoru v roce 1822 po bitvě u Pichinchy.

Po přistání v Quitu jsme měli štěstí, že jsme se setkali s Jaimem. Byl to taxíkář, který nás vezl do hotelu. Byl dobrosrdečný, usměvavý a ochotný. Rád přijal nabídku jezdit s námi po jeho zemi. Ukázalo se, že dvě třetiny míst, kam jsme s ním posléze jeli, navštívil poprvé v životě. Znal ovšem velmi dobře Quito a věděl, kde si dávat pozor. Ukázal nám náměstí, kam nebylo radno večer po šesté hodině chodit, protože tam probíhaly obchody s drogami. Cestou na vyhlídku El Panecillo nad Quitem věděl, kde je možné zastavit, protože tam fungovaly oddíly domobrany místních obyvatel. Na vrcholu pahorku El Panecillo se nachází jeden ze symbolů Quita - Panna Marie z Quita (Virgen de Panecillo), kolosální socha vysoká přibližně 40 metrů, která ze své výsadní polohy chrání město. Jedná se o jediné zpodobnění Panny Marie s křídly v celé Latinské Americe.  

Panna Marie z Quita (Virgen de Panecillo)

Pohled na Quito

S Jaimem jsme se cítili v bezpečí i na dalších turistických místech v hlavním městě Ekvádoru. Katolická bazilika San Francisco v centru Quita je největší architektonický komplex náboženského charakteru v Latinské Americe (odtud její přezdívka Escorial Nového světa). Nachází se na rozlehlém náměstí a je skutečně monumentální. Pravděpodobně nejmalebnější a nejživější ulice v centru Quita je La Ronda. V minulosti to byla spíše zanedbaná čtvrť, ale po několika rekonstrukcích získala nový vzhled. Tato dlážděná ulička lemovaná bary a řemeslnými obchůdky ožívá zejména v noci a o víkendech. My jsme tam poprvé v lidové restauraci ochutnali ekvádorskou kuchyni.

Bazilika San Francisco

Střed světa

Nedokázala jsem odolat poněkud ztřeštěnému nápadu být jednou nohou na severní polokouli a druhou na jižní. Nedaleko Quita je to možné, stačí se vydat na místo zvané Mitad del Mundo (Střed světa). Skutečná čára rovníku však prochází zhruba 200 metrů odtud u muzea Solar Intiñán. Je to bezpochyby turistická atrakce a nejnavštěvovanější místo v zemi. Mimochodem, Ecuador (Ekvádor) znamená česky “rovník”.

Jen hodinu a půl na sever od Quita se nachází město Otavalo. Cesta k němu vedla typickou krajinou Ekvádoru. Náhorní plošina s výhledy na vysoké hory mnohdy zahalené v mracích. Pasoucí se lamy. V údolích a na svazích hor malebné vesničky a políčka. Narazili jsme i na skupinu hudebníků hrajících typickou andskou hudbu.

 

Otavaleños - proslulí tkalci s dlouhými vlasy

V Otavalu a jeho okolí se snoubí historie, tradice, řemesla, pouliční malby a příroda. Většina místních obyvatel, kterým se říká Otavaleños, mluví dodnes domorodým jazykem, což svědčí o jejich schopnosti udržet si tradiční kulturní hodnoty a zvyky navzdory útlaku způsobenému kolonizací. Na rozdíl od mnohých jiných etnických skupin v Ekvádoru Otavaleños přežili jako svébytný národ. V sedmnáctém století se jejich původní jazyk ztratil a od té doby používají dialekt kečuánštiny označovaným jako kichwa (čte se „kičva“). Tito lidé byli již v době před vznikem incké říše dovednými výrobci textilu. Své řemeslné i obchodní dovednosti si udrželi po celá staletí. Svědčí o tom trh Mercado Artesanal, který se koná každý den v týdnu na náměstí Plaza de los Ponchos. Z duhových barev vystavených textilních výrobků až přecházejí oči. Deky, tapiserie, tašky, hamaky, ubrusy, svetry z alpakové vlny, ponožky a šály. Vše v tradičním stylu a ve vysoké kvalitě. Kabátky z Otavala koupené v roce 2002 nosíme dodnes. Charakteristickým znakem místních mužů jsou dlouhé spletené vlasy. Jedná se o více než pouhý účes. Dlouhé vlasy jsou symbolem národní identity a vyjadřují vazbu na jejich zemi a předky. Podle místní víry nosí dlouhé vlasy také Slunce a Měsíc, které my lidé vidíme jako světelné paprsky.

 

 

 Otavaleños

Jezero Cuicocha

Laguna Cuicocha je jedno z nejznámějších jezer v Ekvádoru. Z Otavala k němu vede malebnou krajinou silnice dlouhá asi 17 km. Kolem jezera jsou úhledné zelené kopce místy pokryté žlutými květy. Byli jsme tam sami. Jeho název pochází z domorodého jazyka kichwa a znamená „jezero morčat“. Tvar největšího ostrova uprostřed laguny totiž připomíná morče. Tato zvířata jsou významnou součástí jídelníčku Ekvádorců, protože poskytují stravu s vysokým obsahem bílkovin. Je to důležité zejména pro obyvatelstvo žijící ve vysokých nadmořských výškách. Morčata se rovněž rychle rozmnožují a ke svému přežití potřebují minimum potravy a péče. Ekvádorci je chovají volně ve svých domácnostech, odkud morčata nikdy neutečou, protože dobře vědí, že by je na ulici okamžitě sežrali psi nebo kočky.

 

Laguna Cuicocha

Trénink na sopce Cotopaxi 

Všechna výše uvedená místa leží na sever od Quita směrem ke kolumbijské hranici. Nyní se vydáme na jih směrem k peruánské hranici, kde bude navštívených lokalit podstatně více. Cotopaxi je aktivní sopka, jež se nachází asi hodinu a půl od hlavního města. Má nadmořskou výšku 5897 m, což z ní činí druhou nejvyšší horu Ekvádoru a severních And, kterou předčí pouze další sopka Chimborazo. Taxíkem Jaimeho jsme vyjeli do nadmořské výšky nad čtyři tisíce metrů, ovšem jeho auto nebylo na podobnou námahu zvyklé a po krátkém "škytání" vypovědělo službu. Byla to ale dobrá příprava na Chimborazo, kde překonáme náš výškový rekord.

 

Cotopaxi

Baños de Agua Santa

Předtím si však uděláme odbočku na východ do Amazonie. Cesta vede přes městečko Baños de Agua Santa, které leží v nadmořské výšce 1820 metrů. Má půvabné centrum s bazilikou Nuestra Señora del Rosario de Agua Santa a je obklopeno úžasnou přírodou, kde vynikají desítky vodopádů, vyhlídky a visuté mosty. Tomu všemu vévodí svojí výškou 5 023 metrů impozantní sopka Tungurahua. Stavba baziliky byla zahájena v roce 1904 a dokončena až v roce 1944. Je v novogotickém slohu a má tři lodě. Uvnitř se nachází sbírka nástěnných maleb zobrazujících zázraky, které se staly v tomto úžasném koutu Ekvádoru.  

Bazilika v Baños de Agua Santa

Výškový rekord na sopce Chimborazo

Nejsme dobrodruzi a ještě méně horolezci, nicméně nejvyšší místo, které jsme na povrchu Země navštívili, dosahuje úctyhodné výšky přibližně 5 600 metrů nad mořem. Jedná se o nejvyšší průsmyk na světě, kam se dá dojet autem. Toto místo se nachází v indickém Ladáku. V Ekvádoru jsme se této výšce přiblížili, přičemž jsme tam vyšplhali pěšky. Chimborazo je nejvyšší hora v Ekvádoru a potenciálně aktivní sopka, jejíž nadmořská výška činí 6 263 metrů. Vzhledem ke tvaru Země je průměr naší planety největší na rovníku, takže pokud se měří vzdálenost od středu Země, je vrchol Chimboraza jasně na prvním místě. Samozřejmě jsme nevylezli až na vrchol a značnou vzdálenost i výšku nám pomohl překonat městský taxík Jaimeho, který se opět důkladně "zadýchal". Dovezl nás ještě výše než na Cotopaxi, ale poslední převýšení jsme museli překonat pěšky. Bylo to sice pouze několik stovek metrů, ale dalo nám to pořádně zabrat. Fyzicky zdatnější turisté jdoucí v obou směrem s úsměvem povzbuzovali především mého manžela, který se supěním pomalu stoupal příkrým svahem. Již v té době trpěl bolestmi v kyčlích. Ve výšce 5 042 metrů se nachází chata Refugio Whymper, kde jsme se posilnili horkou čokoládou. Do pasů jsme dostali razítko potvrzující naši přítomnost v této nadmořské výšce. Po tomto příjemném odpočinku a zahřátí jsme začali stoupat ještě výše. Ledový vítr a sníh pod nohama. Odhadem jsme se dostali do nadmořské výšky 5 250 metrů, což tedy představuje náš výškový rekord na vlastních nohou, který již zcela jistě nebude nikdy překonán. Počasí nám přálo, téměř blankytné nebe umožňovalo nezapomenutelné výhledy do severních And. Cestou zpět jsme pozorovali stáda ladných lam „vicuña“. Jedná se o jeden ze dvou druhů divoce žijících lam, který žije vysoko v Andách. Druhým je guanaco, který naopak žije v nižších polohách.

Stoupání na Chimborazo

Cestou na jih do města Cuenca se kocháme již známou krajinou ekvádorského venkova, potkáváme stáda lam a jíme v lidových restauracích, kde navazujeme kontakty s přátelskými domorodci.

 

Pokus o loupežné přepadení v městě Cuenca

Cuenca, oficiálně Santa Ana de los Ríos de Cuenca, je třetí největší město Ekvádoru. Má přibližně 360 000 obyvatel. Bylo založeno v roce 1557 na troskách inckého města Tomebamba. Ačkoliv je díky své architektuře, kulturní rozmanitosti, přínosu ekvádorskému umění, vědě a literatuře a jako rodiště mnoha významných osobností ekvádorské společnosti nazýváno „ekvádorskými Aténami“, nám zůstalo v paměti spíše negativně. Náš hotel ve městě Cuenca, umístěný přímo nad rušnou křižovatkou, byl velmi hlučný a panovalo v něm dusné horko. Nejhorší zážitek však přišel při procházce podél řeky Tomebamba. Místní ženy tam praly prádlo, které posléze sušily na břehu. Mířili jsme k pěšímu můstku přes řeku. Náhle před nás vyběhl neurvale vypadající mladík s vytaseným nožem v ruce. Než jsme stačili pochopit, co se děje, mihl se kolem nás ozbrojený policista, který ho očividně pronásledoval. Zločinec prchal přes můstek a strážce zákona se držel těsně v závěsu. Jak tento sprinterský souboj dopadl, se nikdy nedovíme. Jedna věc je však jistá. Tento bdělý policista nás ochránil minimálně před ztrátou osobních věcí a peněz. V horším případě nás však mohl tento lupič ohrozit svojí dýkou.   

Ženy perou prádlo v řece Tomebamba

Katedrála ve městě Cuenca

Banány, banány, banány

Z Cuency jsme si udělali jednodenní výlet na ekvádorské pobřeží Tichého oceánu. Silnice klesá z chladnější náhorní plošiny do rozpálené nížiny. Jaimeho auto nemá klimatizaci, která ve vyšších nadmořských není nutná. Vzduch je horký a vlhký. Stejně jako v Amazonii máme pocit, že jsme v prádelně. V této oblasti se daří tropickému ovoci, především banánům. Pěstování ovoce je jednou z nejvýnosnějších ekonomických činností v Latinské Americe. Díky úrodné půdě, klimatu a levné pracovní síle se pobřeží mezi ekvádorskými městy Guayaquil a Huaquillas proměnilo v rozsáhlou monokulturu banánů. Ekvádor je předním světovým vývozcem banánů, který zajišťuje 35 % celkové produkce. Z dlouhodobého hlediska však tento typ monokultury ničí biologickou rozmanitost, vážně ohrožuje životní prostředí a pesticidy kontaminují podzemní vodu. Tuto realitu jsme viděli na vlastní oči na banánových plantážích v okolí města Puerto Bolívar. Pracovníci bez ochrany postřikovali banánovníky chemikáliemi. Jiní balili ještě zelené trsy banánů do modrého plastu a nakládali je na kamióny, které je dopravují do přístavu. Banány musí dozrát během přepravy, a proto si vyžadují velmi specifické prostředí s obsahem 3 % kyslíku a 4 až 5 % oxidu uhličitého při teplotě 13 až 14 °C. Používají se chladicí kontejnery se speciální technologií, která zpomaluje přirozené dozrávání ovoce. Takto uměle dozrálé banány si potom u nás kupujeme v supermarketech. Na plantáži jsme ochutnali různé druhy banánů. V Ekvádoru se sklízejí tři druhy zeleného banánu: barraganete, maqueño a dominico. Zkusili jsme i červené banány. Ekvádorci banánům většinou říkají „guineo“. Některé druhy banánů se konzumují jako ovoce, zatímco jiné jako příloha k masu. Něco jako naše brambory.

Mořští ptáci a mangrovy na pobřeží Pacifiku

Z přístavu Puerto Bolívar jsme se na lodi vypravili na ostrovy Jambelí. Nejprve jsme se proplétali mezi obřími loděmi s kontejnery. Posléze se již objevilo souostroví Jambelí. Cesta trvala asi čtyřicet minut. Přistáli jsme na molu největšího ostrova mezi rozvětvenými mangrovy. Ostrov je zcela přírodní, bez ulic a aut, což nám umožnilo vychutnat si nádherné prostředí. Jemné písečné pláže a mangrovníkové háje, kde hnízdí velké množství mořských ptáků, jako jsou pelikáni, volavky, rybáci a fregatky, jsme však pozorovali především z lodi, která proplouvala mezi mangrovy.

S Jaimem v přístavu Puerto Bolívar

Mangrovníkové háje

Město stoletých

Nejjižnější místo v Ekvádoru, které jsme navštívili, bylo městečko Vilcabamba nedaleko peruánských hranic. Říká se, že je to místo s nejvyšším počtem stoletých lidí na světě. Dožití se velmi vysokého věku ve Vilcabambě je dost pravděpodobné díky úžasné přírodě v údolí, které již staří Inkové označovali za posvátné. Laboratorní analýzy provedené v sedmdesátých letech dvacátého století potvrdily skutečnost, že voda ve Vilcabambě obsahuje jedinečně vyváženou kombinaci obohacených minerálů. Místní rostliny, jejich kořeny a plody jsou zase zdrojem velmi účinných antioxidantů. Při sčítání obyvatel v roce 1974 bylo zjištěno, že z celkového počtu 819 obyvatel bylo v té době 9 lidí starších 100 let, přičemž jeden muž uvedl, že je mu 123 let a další muž dokonce 142 let. V době našeho pobytu ještě ve Vilcabambě panovala příjemná venkovská atmosféra příliš nerušená vnějšími vlivy. Jezdilo zde méně aut, většina lidí neměla televizi ani internet. V současné době se zde ovšem usadilo mnoho amerických důchodců a jezdí sem hodně “hippies”, takže na hlavním náměstí je spousta obchodů a restaurací orientovaných na tento typ klientely. My jsme ve Vilcabambě trávili večery v lidové hospůdce, kde si to Jaime užíval. Rád jedl a nenechal se dvakrát pobízet, aby si objednal ještě jedno pivo. Během cesty s námi přibral tři kila a bylo to na něm vidět. Mně zůstal v paměti pohled z okna našeho hotelového pokoje do dvora, kde se náhle objevil manžel vedoucí za uzdu koně. Odkud přišel a kde vzal toho koně si však ani jeden z nás už nevzpomínáme.  

Městečko Vilcabamba 

Potomci elitních vojáků Incké říše

Na zpáteční cestě do Quita jsme se zastavili na oběd ve městě Saraguro. Hustě pršelo a po ulicích chodili černě odění muži v gumových holínkách. Někteří z nich neměli ani holínky, chodili bosí. Jejich předkové sem byli přestěhováni Inky z jiných oblastí, pravděpodobně z oblasti jezera Titicaca a Cuzca. Inkové prováděli politiku násilného přesunu obyvatel z jedné oblasti říše do druhé. Předkové dnešních Saraguros byli elitními vojáky incké armády. Dnešní Saraguros si velmi váží svého inckého dědictví. Jejich typický černý oděv byl donedávna považován za projev smutku v souvislosti se zavražděním posledního inckého císaře Atahualpy. Zdá se však, že to není pravda, protože tato symbolika nebyla v incké říši známá. Tradiční černobílé barvy oděvů byly spíše výrazem obřadnosti a vznešenosti incké šlechty. Po inckých císařích jsou v Saraguro pojmenovány školy, obnovují se incké zvyky, kopíruje se incká architektura a je snaha zachovat původní jazyk kichwa. Jako potomci elitních vojáků incké armády si místní muži rovněž zachovali dlouhé spletené vlasy, které byly u Inků dalším znakem urozenosti. Protože déšť neustával, našli jsme útočiště v jedné místní restauraci. Na rožni se otáčelo několik do zlatova upečených morčat, ze kterých odkapával tuk. Manžel neodolal a toto národní jídlo Ekvádoru si objednal. Maso morčete, kterému Ekvádorci říkají „cuy“, chutná jako náš králík, ale vzhledem k vysokému obsahu tuku ho není třeba špikovat.

Chov morčat v domácnosti

Ekvádorské národní jídlo - cuy neboli morče

Obyvatelé města Saraguro

Ekvádorský venkov

Cestou zpět na sever jsme se přesvědčili o rozdílných životních podmínkách obyvatel Ekvádoru. Měli jsme totiž možnost nahlédnout do chýše chudých vesničanů. Hliněné stěny zvenku obložené dřevěnými latěmi, došková střecha. Vedle ohrada s několika ovcemi. Uvnitř hliněná podlaha, žádný nábytek, lůžko na holé zemi. Jídlo je připravováno na otevřeném ohni v zavěšeném hrnci. Rodina mluví španělsky, ale jejich mateřština je kečuánština. Tento jazyk, stejně jako většina domorodých jazyků v Latinské Americe je znakem bídy. Kdo nemluví španělsky, je odsouzen k životu v nouzi a chudobě. Rodiče se proto snaží svým ratolestem zajistit vzdělání ve španělštině a mnozí s nimi přestávají mluvit domorodým jazykem. Pokud se mluví kečuánsky, pak pouze doma. Existuje i protichůdná snaha státu a intelektuálů o zachování původního jazyka, která ovšem často naráží na nepochopení prostých lidí, kteří chtějí svým potomkům zajistit lepší budoucnost. Na odchodu jsme nedokázali odmítnout prosbu hlavy rodiny o finanční příspěvek. O něco dále na sever jsme s úžasem spatřili bohatší tvář ekvádorského venkova. Očividně nedávno vystavěné luxusní vily. Dali jsme se do řeči s místním mladíkem, který nám vysvětlil, že se jedná o domy emigrantů, kteří se vrátili do vlasti. Více než 6% Ekvádorců (přibližně 1 200 000 osob) vydělává peníze v cizině, mnoho z nich ve Španělsku. Samozřejmě to znamená nebezpečí pro přežití kečuánštiny, kterou se přestává mluvit i v rodině. Jakmile přestanou rodiče učit své děti rodný jazyk, v další generaci zanikne.

 

Vesničané a jejich obydlí

Ďáblův vlak

Alausí je malé městečko, kde jsme strávili poslední noc před návratem do Quita. Úmyslně neříkám “spali”, protože jsme tuto noc probděli. Až do úsvitu nám totiž o patro níže hlasitě vyhrával neznámý kytarista. Musím uznat, že hrál krásně, ale protože seděl na chodbě, bylo ho slyšet více než dobře. Navíc jsme byli v jakési mládežnické ubytovně za pět dolarů za noc, takže se nedalo protestovat. Zdálo se, že ostatní nocležníci byli za bezplatný kytarový koncert vděční, protože se občas ozýval potlesk. Alausí je v celém Ekvádoru známé především díky své železnici. Proto jsme ráno s kruhy pod očima putovali na nádraží, odkud odjíždí vlak zvaný “Ďáblův nos”. Toto inženýrské dílo patří k nejodvážnějším projektům realizovaným v Andách. Tento úsek transandské železnice spojil Guayaquil s Quitem. Stavělo ho přibližně 4 000 mužů. Mnozí pocházeli z Jamajky a Portorika a dělali tu nejhorší práci, která spočívala v prorážení cesty dynamitem. Hodně z nich tuto nebezpečnou činnost nepřežilo. Ďáblův nos je sto metrů vysoký skalní výběžek v soutěsce řeky Chanchán. Koleje zde byly položeny v úzkých obloucích a spojeny klikatými výhybkami. Dříve někteří pasažéři seděli na střechách vagonů, což byl pro ně bezpochyby vzrušující zážitek, ale kvůli smrtelné nehodě v roce 2007 byl tento způsob cestování zakázán. Pohledy na andskou krajinu si lze určitě vychutnat i na sedadlech ve vagonech vlaku.

 

Alausí

Byli jsme rádi, že si Jaime dal večer v Alausí několik piv, takže spal jako dudek a ráno byl dobře odpočinutý. Dovezl nás bezpečně zpět do Quita obohacený o poznání vlastní země a honorář za poskytnuté služby. Po necelých dvou týdnech se vrátil ke své rodině, pamatuji si, že jeho manželka byla účetní. Na jeho srdečnost a věčně dobrou náladu vzpomínáme dodnes.

 

 

 

Cestopisy Heleny Přibilové cestování
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.