Mezinárodní společenství vyzývalo k solidaritě a žádalo mimoevropské státy, aby utečencům poskytly útočiště. Většina oslovených států se k tomu příliš neměla kvůli obavě z nárůstu nezaměstnanosti a ekonomické zátěže. Jednou z výjimek byla Dominikánská republika v Karibiku, ovládaná diktátorem Rafaelem Trujillem.
Trujillo měl na ostrově Hispaniola na svědomí desítky tisíc životů a po dlouhých třicet let vládl mimořádně tvrdou rukou. V zemi řádila všemocná tajná policie, Dominikánská strana (Partido Dominicano) zůstala jedinou povolenou politickou silou, Trujillo se nechal titulovat jako dobrodinec vlasti, génius míru, ochránce umění a věd nebo jednoduše El Jefe. Chtěl, aby jeho duch, podobně jako Ježíšův, prostupoval každým domem, každou rodinou. Ve všech kostelích se rozprostíral nápis „Bůh na nebesích, Trujillo na zemi“ (Dios en cielo, Trujillo en tierra). Metropoli Santo Domingo skromně přejmenoval na Ciduad de Trujillo, vybudoval kolem sebe přímo antický kult osobnosti, s oblibou se připodobňoval k Juliu Césarovi, svého koně povýšil na plukovníka generálního štábu, ani ne desetiletého syna učinil brigádním generálem. Také požadoval, aby jeho téměř negramotná manželka obdržela Nobelovu cenu za literaturu.
Úspěšně přeměnil Dominikánskou republiku ve výnosný soukromý podnik. Rodinný klan vlastnil palírny žádaného rumu, závody na výrobu zápalek a doutníků, hotelové komplexy, přístavy, kávové, třtinové a tabákové plantáže. Velký šéf Trujillo patřil mezi nejbohatší muže světa, s majetkem přesahujícím v současném kurzu zhruba třináct miliard dolarů. Zároveň si uvědomoval, že mu zoufale chybí kvalifikovaná pracovní síla. Ze zištných důvodů proto začal již od roku 1938 razit vstřícnou imigrační politiku ve snaze zajistit přísun vzdělaných elit, navíc bílé pleti. V zemi probíhala brutální kampaň za „vybělení obyvatelstva“ (blanqueamiento). Na nelegálně přicházející černochy a kreoly z Haiti a okolních ostrovů pořádala armáda krvavé hony, zatímco běloši byli vítáni. Zůstávalo veřejným tajemstvím, že sám Trujillo si na obličej nanášel vrstvu pudru a bělícího krému, aby vypadal evropštěji.
Francouzské lázeňské městečko Évian hostilo 6-15. července 1938 mezinárodní konferenci, svolanou na popud amerického prezidenta F.D. Roosevelta., který požadoval systémové dlouhodobé řešení problému židovských uprchlíků, kteří se snažili zachránit se před nacistickým terorem v Německu (a připojeném Rakousku). Delegáti z dvaaatřiceti zemí a zástupci mnoha humanitárních organizací intenzivně rokovali, ale uspokojivého řešení nedosáhli. Pouze Dominikánská republika překvapila vstřícnou imigrační politikou a štědrou nabídkou, aby všichni politicky a rasově pronásledovaní zamířili do karibského ráje. Několik stovek židovských rodin se v průběhu dvou let takto mohlo usadit na severním pobřeží Hispanioly v osadě Sosúa, kde obdrželi přes 10 000 hektarů půdy a úspěšně začali hospodařit. Podobně po občanské válce ve Španělsku Dominikánská republika přivítala množství právníků, umělců a vědců z řad stíhaných levicových odpůrců Franciska Franka.
Po Mnichovské dohodě se nad okleštěnou Česko-slovenskou republikou stahovala mračna a panovala oprávněná obava, že brzy poslouží jako další snadná oběť Hitlerových choutek. Čeští Židé zoufale sháněli víza do bezpečných destinací. Trujillovo tropického panství se přímo nabízelo. Dominikánští diplomaté v zákulisí přislíbili přijmout až 100 000 evropských Židů, ale realizace pochopitelně vázla. To nikterak nebránilo několika podnikavcům, aby se jali „vyřizovat“ zájemcům povolení o vystěhování. Skupinu, v níž figuroval i syn dominikánského chargé d´affairs v Londýně, František Sedláček, který pracoval jako asistent na uruguayském konzulátu v Praze, a student Filozofické fakulty Leopold Adler, vedl jistý Baruch Mordech Speewack (někde uváděný jako Spevák). V pražském hotelu Central v listopadu 1938 dokonce zřídil kancelář, kde mámil od žadatelů 1500 korun jako administrativní poplatek za vízum a zálohu na jízdném. V Prager Tagblatt, německy psaných pražských novinách, nechal uveřejnit několik článků a inzerátů, přesvědčujících židovské čtenáře o výhodách života v Dominikánské republice.
Článek v Prager Tagblatt z 18. ledna 1939. FOTO: Z archivu M. Nekoly
Když se po Speewackových obchodních aktivitách začaly pídit úřady, vytratil se do Moravské Ostravy, kde z jiného hotelu pochybný byznys provozoval dál. Nakonec spadla klec a 14. ledna 1939 byl coby cizí státní příslušník vyhoštěn z republiky. Evidentně ale existovalo stále dost důvěřivců, takže na Speewackovy aktivity v Moravské Ostravě navázali Bruno Kulka a Ferdinand Hojda, kteří prostřednictvím fiktivní firmy „Kulka Action for Emigration“ také nabízeli za výhodných podmínek zprostředkování emigrace. Také tento podnik policie v polovině února 1939 zatrhla, když se ukázalo, že zmíněná dvojice neměla žádné pověření od dominikánských úřadů, a navíc poskytla zpravodajské agentuře Reuters falešnou zprávu, že 9. února ze slezské metropole bezpečně a legálně odcestovalo 800 českých, německých a rakouských Židů. Situace se stávala kritickou. Zájemci se museli spoléhat na oficiální kanály, samozřejmě s rizikem, že celý proces se bude táhnout týdny, ne-li měsíce. Někdo využil služeb vyslanectví Dominikánské republiky v Paříži, ovšem vůbec nešlo o lacinou záležitost: za vízum 200 amerických dolarů, za pas dalších 140. Žádná masivní vystěhovalecká vlna z Čech a Moravy do Karibiku se tedy nekonala, štěstí mělo jen pár vyvolených. 15. března nakráčela do Prahy německá armáda a vše se nesmírně zkomplikovalo.
Do Dominikánské republiky se od konce 30. do začátku 50. let přestěhovalo jen 7500 evropských uprchlíků, převážně Židů. Našinci by se dali počítat na pouhé desítky. Rozhodně ale splnili očekávání. Zúrodnili pole ležící ladem, zachránili skomírající plantáže cukrové třtiny, přinesly tolik žádané technické znalosti. Když Trujillo potřeboval vyzbrojit své bezpečnostní složky, ale měl potíže s dovozem pistolí, kulometů a munice, rozhodl se tedy vyrábět sám. Nechal postavit moderní zbrojovku Armería v San Cristóbalu, kde zaměstnal hodně Maďarů, Němců a Poláků. Aby Trujillův režim přežil, musel si udržovat podporu USA. Prezentoval se proto jako zarytý antikomunista a nastavoval světu vlídnou tvář zachránce uprchlíků. Ukazoval, že jeho země zve cizince a buduje mezinárodní komunity, které žijí v míru, bez rasových a etnických rozepří. Úspěšně oslabil kritiku kvůli porušování lidských práv a likvidaci opozice. Rooseveltův ministr zahraničních věcí Cordell Hull ostatně při rozhovoru s novináři pronesl slavný výrok: „Trujillo je parchant...ale náš parchant.“
Život Rafaela Trujilla ukončila 30. května 1961 palba atentátníků. Diktatura se sesypala a Dominikánská republika postoupila komplikovaný přerod k demokracii.
