Sociolog Oldřich Čepelka: Život je něco, co by si měl každý zkusit aspoň jednou
Sociolog a sociální gerontolog Oldřich Čepelka. FOTO: poskytnuto z archivu O. Čepelky

Sociolog Oldřich Čepelka: Život je něco, co by si měl každý zkusit aspoň jednou

23. 4. 2024

V sedmdesáti vyběhl na Sněžku, ve čtyřiasedmdesáti dokončil řádné doktorské studium, v pětasedmdesáti napsal druhou knihu, v šestasedmdesáti jezdí přednášet o tom, jak si co nejlépe užívat stáří. "Celý život trpím hyperaktivitou, neopustilo mě to ani na stará kolena," říká Oldřich Čepelka.

Jak vás napadlo pustit se do doktorského studia v sedmdesáti letech, co bylo tou hlavní motivací?
Bylo by zajímavé vědět, co si o tom myslí ostatní. Chtěl jsem doktorský titul? Chtěl jsem být mezi svými známými slavnější, trochu se vytáhnout? Chtěl jsem začít dělat vědecký výzkum? Ani jedno! Důvod byl jednoduchý: Hledal jsem dlouhodobou činnost, která mi dostatečně zaměstná mozek, aby „nezakrněl“. Protože co neposilujete, ať to jsou svaly, srdce nebo mozek, to oslabuje a ztrácí funkčnost. Čili, byla to vlastně prevence proti obvyklým změnám ve stáří.

Bylo studium náročné? Připravovat se na zkoušky v sedmdesáti letech, zpracovat a obhájit dizertační práci, to asi muselo stát hodně fyzických i psychických sil…
Musím uznat, že bylo a že bych se dnes některých překážek asi polekal. Například složit zkoušky v angličtině, zorganizovat a absolvovat stáž v zahraničí, psát odborné články. Když chcete publikovat odbornou stať v uznávaném časopise, což byla studijní podmínka, tak vlastně soupeříte s celým světem, protože oponeneti vašeho článku jsou výborní odborníci z univerzit od Austrálie po Kanadu.

Jak jste se cítil v kolektivu mladých spolužáků?
Věkový rozdíl byl jedna až dvě generace, ale přesto jsme si rozuměli výborně. Vždyť nakonec všichni se tak či onak zabývali seniory, například těmi s demencí nebo různými sociálními službami pro starší lidi. Rozhodně víc než věkový rozdíl tu působil rozdíl v odborném zaměření. Ostatní se zabývali nemocnými a zdravotně či sociálně postiženými, kdežto já jako sociolog se zabýval těmi seniory, kteří mají pořád dost sil a odvahy, aby mohli žít aktivní život relativně zdravého člověka.

Jste teď doktor sociologie se zaměřením na oblast gerontologie. Sám jste v seniorském věku, oblastí stárnutí se zabýváte mnoho let. Přesto, překvapilo vás během studia něco?
Oficiálně jsem absolvoval studijní program Longevity čili dlouhověkost. Ale ano, nejvýstižnější by bylo označení sociální gerontolog. To je člověk, který se zabývá stářím a procesem stárnutí, avšak ze sociálních, nikoliv medicínských hledisek. Co mne překvapilo, to bylo poznání, jaké množství odborníků v této oblasti působí, myslím celosvětově. Myslel jsem si, že budu jeden z mála a zatím jsem byl jedním ze stovek takto zaměřených gerontologů.

Provedl jste již celou řadu sociologických průzkumů mezi seniory. Co z nich vyplývá? Dá se říct, jací jsou čeští senioři, jaké mají zájmy, co jim dělá radost a naopak co je nejvíce trápí?
Asi začínám mít svět seniorů docela zmapovaný, jednak proto, že sám patřím mezi ně a jednak proto, že těch anonymních dotazníkových akcí už bylo opravdu hodně. Obecně se mnoho říct nedá, protože jejich životy jsou obrovsky rozmanité, jejich zkušenosti naprosto jedinečné a jejich počet velký – dnes asi dva a čtvrt milionů lidí má 65 let nebo více.

Takže tu nejsou nějaké důležité trendy?
Ale jsou. Počet seniorů se rychle zvyšuje, zlepšuje se jejich takzvaná digitální gramotnost - práce s novými technologiemi, do důchodu odcházejí v mnohem lepším zdravotní stavu a s vyšší kvalifikací, než tomu bylo dříve. Já se z praktických důvodů výzkumně zabývám těmi seniory, kteří používají internet. Těch je už dnes většina, je to největší spotřebitelská, ale třeba i voličská skupina. Avšak právě ti se od neuživatelů v průměru, statisticky liší: mívají vyšší vzdělání, lepší zdraví, větší informovanost a podobně. Možná i proto se mi ve všech průzkumech jednoznačně ukazují jako převážně spokojení s vlastním životem i s tím, jak jejich stárnutí probíhá. Umějí si najít zájmy a těší se ze svého stáří. To vždycky nebývalo. A logicky, jsou jako celek více pravicově a liberálně zaměření než neuživatelé internetu.

O českých důchodcích se obecně říká, že si stále na něco stěžují, jsou nevrlí, nespokojení se zdravotním stavem, vývojem společnosti, vládou… Na sociálních sítích někteří mladí lidé dokonce píší, že senioři nevoní, neumí řídit auta, překážejí u lékařů, na úřadech, vysávají peníze ze státního rozpočtu. Co si o tom myslíte vy?
No jasně, ti senioři! Nejen že odčerpávají ze státního rozpočtu, ale navíc nám zabírají místa v tramvajích a berou nám nákupní vozíky. Chci jen připomenout, že prakticky všechny peníze, které jako důchodci dostaneme, zase spotřebujeme, čili vracíme je do ekonomiky a tím umožnujeme práci mnoha mladších lidí, stát dostává zpět DPH a tak podobně. Dokonce bych odhadl, že minimálně čtvrtinu všeho zboží a služeb v Česku spotřebují senioři. Utrácejí za zboží, za cestování, vzdělávání, různé koníčky, za sociální a zdravotní služby atd. Kdyby mávnutím kouzelného proutku náhle všichni senioři zmizeli, tak česká ekonomika okamžitě klekne. A ti mladí, tedy zhruba čtvrtina všech, by se šla postavit před úřady práce, neboť by neměli komu prodávat a na kom vydělávat.

Někdy to vypadá, že by někteří starší lidé raději vrátili čas před rok 1989. Zdá se jim, že se měli líp, že měli větší sociální jistoty, lepší zdravotnictví, zdravější potraviny. Jako by svoboda a demokracie nebyly pro některé tak důležité…
Pro někoho možná ne. I já jsem se cítil tehdy líp, protože jsem byl přece mladý, byl jsem zdravý a nevěděl jsem, co všechno bych mohl dělat, kdybych žil ve svobodné zemi. Asi proto se na to vzpomíná s nostalgií. Nemusel jsem se třeba pořád rozhodovat, kam pojedu na dovolenou, který jogurt si koupím a který názor je seriózní a pravdivý. Bylo to psychologicky bezproblémové období. Chápu, že někdo nepotřebuje žít ve svobodné zemi, avšak teď musíme žít s různorodostí názorů a politických stran, s prostupností hranic, s nekonečnou nabídkou zboží, s podvodníky atd. Fakt si myslím, že to musí být pro někoho strašné se s tím nějak vyrovnat. Mnoho lidí bylo zvyklých nic moc nechtít, hlavně se přizpůsobit a když to šlo, tak si trochu přilepšit. Ti chtějí být i dnes pouze v bezpečí a mít se dobře. To vůbec nijak nezpochybňuju, chceme to všichni. Ale mnoha lidem to nestačí, chtějí mít svobodu rozhodovat se o svém životě a přijmout ta rizika, která současná společnost přináší. Nejsou nervózní ani rozmrzelí z toho, že svět je složitý, že se musí něco nového učit, že se musí rozhodovat.

Je současná „blbá nálada“ důsledkem covidu a událostí ve světě, anebo je to prostě tím, že starší lidé mají citlivější vnímání a jejich psychika není tak odolná? Asi obojí a dokonce bych řekl, že tu je ještě třetí faktor, a to je rostoucí komplikovanost a neurčitost světa kolem nás. To se odráží v informační přehlcenosti, v nejistotě, co se vlastně děje, co je důležité a jaký postoj k tomu mám vlastně zaujmout. Lidé si vždy potřebovali zjednodušit chápání situace, aby ji tak řečeno „pobrali“ a mohli se jednoznačně ztotožnit s tím či oním výkladem toho, co se děje. Proto snadno přijímají černobílé vidění, zaklesnou se v jediném názorovém proudu - bohužel často v dezinformačním - a svět jim pomáhají pochopit falešné, avšak logicky možné konspirační teorie. Pak už si jedou ve svém korytě předsudků a odlišná fakta a názory ignorují. Můžeme je maximálně litovat, avšak musíme to respektovat. 

 

pod vrcholem oříz.jpg
V sedmdesáti letech vyběhl (ne vyšel!) Oldřich Čepelka na Sněžku. FOTO: Z archivu O. Čepelky

OČ před FHS.jpg
Ve čtyřiasedmdesáti dokončil řádné doktorské studium na UK v Praze. FOTO: z archivu O. Čepelky

 

Jste typickým příkladem rčení „Jaký si to uděláš, takový to máš.“ Místo stěžování si jdete zaběhat nebo zajezdit na kole, v šestasedmdesáti pořád pracujete pro nejrůznější organizace, píšete články, nedávno jste vydal knihu aforismů. Udržujete mozek i tělo v kondici záměrně, anebo jste pořád tak aktivní od mládí?
Jsem celoživotně hyperaktivní člověk, jen jsem si s příchodem stáří řekl, že je rozumné se rozmanitých aktivit nevzdávat, fyzických, mentálních ani společenských, ovšem úměrně vlastním silám. Pro mě jsou vzorem například staří lidé na japonské Okinawě. Podle nich kdo opustí věci, které miluje a umí dělat, ztrácí smysl svého života. V japonštině mimochodem neexistuje výraz, který by vystihoval to naše „být v důchodu“. Typický japonský senior přechází kontinuálně z pracovně aktivního života, má se stále na co těšit, stáří mu plyne jakoby v drobných „úkolech“, které si sám zvolil - něco si zařídit, vytvořit, vymyslit, uvařit, setkat se s někým, stravuje se vědomě a vyváženě, provádí mírné fyzické aktivity a učí se nehroutit při obtížích. 

Často se ve svých příbězích, které zveřejňujete na našem portále, vracíte do dětství. Proč jsou pro vás vzpomínky tak důležité? Měl jste šťastné dětství?
Asi jako většina ano. A hlavně, ve stáří propadám nostalgii. Dokonce jsem si v rodném Náchodě pronajal byt, přestože ani náš tehdejší dům, ani spousta mých kamarádů, už není. Kromě toho, opět asi jako většina, si mnohem líp vzpomínám na jména, tváře a události z dětství a mládí, než z pozdějších let svého života.

Může psychická pohoda v dětství ovlivnit život člověka až do stáří?
Může, neboť především láska  a bezpečí, kterou dítěti poskytnou rodiče, vytváří zcela zásadní východisko pro vztah člověka k ostatním lidem i k sobě samému.

Zažil jste někdy nějakou životní krizi? Jak jste se s ní dokázal vyrovnat?
Snad jen vážný úraz hlavy, kdy se mi odchlípl kousek mozkové pleny. To je blána, do které je zabalen mozek. Převezli mne do pražské nemocnice na Homolce a hned od prvních týdnů jsem cítil takový příval sil, optimismu a vděčnosti, že se to promítlo do rychlého hojení. Takže bych to ani krizí nenazval. Pouze zrak a čich se mi nevrátil do původního stavu. Popsal jsem to vlastně v knize Maléry a já.

A které období bylo pro vás v životě nejkrásnější?
To nedokážu dobře vymezit. Bavilo mne podnikat, protože dělat to poctivě a přes všechny překážky a drobné krize je úžasná životní jízda. Ale zdá se mi, že nejlepší léta zažívám nyní, posledních deset let, kdy spoustu věcí už dělat nemusím, z dětí a vnuků (i z manželky!) mám jen radost, dělám, co mne baví a řídím se vlastním aforismem: Co jiného má vlastně člověk ve stáří dělat než radost druhým?

Vy sám si věk nepřipouštíte, alespoň podle vašich aktivit. Ještě pořád běháte? Kolik kilometrů uběhnete?
Málo, pár desítek měsíčně. A už to skoro není běh, spíš takové rychlé šourání, síly v posledních dvou letech nějak ubyly. A i když celý život běhám jen kondičně, pomalu a málo, na celý život se to nahospodařilo do pro někoho neuvěřitelných sedmdesáti tisíc uběhnutých kilometrů. To je skoro dvakrát kolem zeměkoule. Opravdoví závodníci mezi vytrvalci však mají někdy daleko víc.

Co je podle vás na stáří krásné a co protivné?
Začnu aforismem: „Ono stáří je celkem prima – teda… když nic nebolí…“ Hlavní problém je právě to zdraví, především různá omezení v pohyblivosti, zadýchávání apod. Lidé třeba trpí srdečním selháním a ani nevědí, že není těžké se mu vyhýbat, a sice svižnou chůzí. Na stáří se ovšem podepisuje předchozí život. Jestli jste příliš nehřešili (nevhodnou stravou, nedostatkem spánku, zdravotním postižením atd.), tak se na stáří těšte. Vaše hřiště je pořád ještě dost velké na to, abyste si užívali.

Myslíte někdy na smrt, bojíte se dnů, kdy už nebudete moci běhat, ani pracovat?
Nebojím, protože si to zatím neumím představit. Stále mám dostatečný životní prostor, místo běhání víc chodím a jezdím na kole, místo práce víc jen tak tvořím. A vůči smrti jsem zatím imunní. Opět použiji aforismy, první je můj a pozor, je to černý humor:  Umřít musí být docela snadný, když se to povedlo už miliardám lidí. Ten druhý je vážný, pochází pravděpodobně od autora dětských knih Dr. Seusse. Nabádá nás: Neplač na smrtelné posteli, že to končí. Usmívej se, že se to všechno vůbec stalo. Toto je vůbec nejdůležitější poselství mé knížky.

Jaké je vaše životní krédo?
Nemám nějaké jedno celoživotní. Při problémech si opakuji: „Stáří není za trest, ale za odměnu. Ono taky vůbec nemuselo přijít.“ A protože mám rád trochu černý humor a paradoxy, musím dodat: Život je něco, co by si měl každý zkusit aspoň jednou.
Děkuji za rozhovor a mám také jednu otázku: Bylo by troufalé nabídnout vašim čtenářům právě tu novou knížku aforismů? Je jich 530, většinu jsem napsal sám a už tu byla kdysi představena - zde. Ta knížka má dokonce své webové stránky, kde se o ní dozvíte víc a můžete ji získat.

 

PhDr. Oldřich Čepelka, PhD. (76) - narodil se v roce 1948 v Náchodě, vystudoval sociologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a Longevity na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Je ženatý, má tři děti a šest vnoučat. Pořádá přednášky pro seniory k aktivnímu stárnutí (např. Praha, Liberec, Police n. M., Náchod aj.), je iniciátorem a průkopníkem některých inovací v ČR, např. od 2001 zavádění metody Leader pro venkovské subjekty – (nyní pokrývají 98% území ČR) nebo od 2019 v ČR služba cycling without age pro málo pohyblivé seniory. Je autorem desítek sociologických průzkumů, několika odborných publikací a dvou z beletrie: Maléry a já (2014), Aforismy pro život… (2023).

 

 

 

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 40 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?