Je devadesát tři let málo nebo hodně? Rodiče dnešních seniorů by řekli, že hodně. Lidi, kteří se takového věku dožili ve slušné kondici, považovali za naprosté výjimky, bylo to něco jako zázrak.
Nyní se nikdo nediví, když někdo překročí devadesátku. Domovy seniorů jsou devadesátníků a starších plné. A oni často slyší: „Však devadesátka dnes nic není, budete tady do stovky.“
„Někdy mi připadalo směšné, když mi lidé říkali, že tady budu do stovky. Vždycky jsem jim na to odpovídala: a co bude pak? Nevěděli co říct, byli z toho nervózní,“ říká Božena Poštulková z Ostravy, která už má stovku za sebou.
Podobně vypráví Karel z Ostravska, který právě věku devadesát tři let dosáhl. Nepřeje si zveřejnit celé jméno. „Nechci dráždit příbuzné, protože se na mě vždy zlobí, když říkám, že mám ideální čas na smrt. Já se tomu směju, oni jsou takoví přecitlivělí. Ale někde jsem četl, že většina lidí považuje devadesát tři let za ideální čas k odchodu. Souhlasím. Loni jsem přestal chodit, jsem odkázaný na pomoc pečovatelky, už mi ani moc nedělá radost, když přijdou děcka, jsem z toho hluku vždy unavený. Čím dál víc jsem rád sám, v klidu. Myslím, že to znamená, že končím,“ vypráví. To, že by se průměrný Čech chtěl dožít devadesáti tří let, vyplývá z průzkumu NN pojišťovny, který proběhl v Česku i v dalších deseti zemích světa mezi lidmi ve věku osmnáct až sedmdesát devět let. Otázkou je, zda by se hranice ideálního věku na odchod ze světa nesnížila, kdyby v průzkumu odpovídali i lidé výrazně starší, tedy ti, kteří vědí, co život ve vysokém stáří obnáší, co přináší pěkného ale i špatného.
„Neměli bychom zapomínat, že nejde o to, kolika let se přesně dožijeme, ale zda prožijeme naplněný život,“ poznamenává Jiří Hrabě, ředitel obecně prospěšné společnosti Elpida. A psycholog Tomáš Vašák dodává: „Máme pocit, že duše nestárne a nebereme v potaz, jak nám ve věku devadesát tři let bude. Svou budoucnost vnímáme od věku, ve kterém právě jsme.“ Jinými slovy, mnoho z těch, kteří sní o dlouhověkosti si nedovedou představit, jaký život v ní bude a myslí si, že bude stále takový, jaký prožívají nyní. Což ale neznamená, že je to špatný přístup. Právě lidé s optimistickým přístupem k životu prožívají lepší stáří než ti, kteří se dopředu bojí, že všechno bude špatné. „Opravdu velmi záleží na optimismu, s jakým člověk ke stárnutí přistupuje,“ říká psycholog.
Co bude dál?
Průzkum naznačil jednu velmi zajímavou věc. A sice, že Češi se chystají žít do více jak devadesátky, ale nedělají moc pro to, aby v ní život měli příjemný. Třetina Čechů uvedla, že nejsou schopni změnit životní styl, přestože jim to lékař doporučil. Nejčastěji nedovedou jíst zdravěji a skoncovat s kouřením, přestože vědí, že kdyby to udělali, přidali by si tím několik let života navíc. Typickým příkladem je pětaosmdesátiletý Jiří. Tady jsou slova jeho dcery: „Když máma zemřela, táta o sebe přestal dbát. Ona ho lákala na výlety, společně jezdili do hor. Teď sedí doma, kouká na televizi, nákupy mu vozíme, prakticky nevychází z domu. Přitom žádný výrazný zdravotní problém nemá, jeho stav je odpovídající jeho věku. Kdyby se hýbal a místo chleba se sádlem si občas dal zeleninu a rybu, byla bych šťastná. Jenže jsem to i já vzdala. Když mu něco doporučím, radím, je naštvaný. Bojím se toho, co bude dál. Už teď téměř nevyjde schody, několikrát upadl. Když jsem nadhodila, že bychom se poohlédli po domově seniorů, naštval se a řekl, že se z domu nehne. Ale jak tam bude žít? Odmítá, abychom mu upravili koupelnu na bezbariérovou. Nechce se ani přestěhovat do přízemí. Nabídli jsme mu, že upravíme vchod do domu, protože tam padá na schodech. Vše odmítá, jen sedí, pije pivo a pospává u televize.“
Ne délka, ale kvalita
Naopak ale v posledních letech přibylo lidí, kteří jsou v devadesáti krásnou ukázkou, že je skutečně možné dosáhnout vysokého věku v dobré kondici a užívat si život. Odborníci, kteří se průzkumu podíleli, se shodují, že jde o lidi, kteří předem postavili své stárnutí na několika pilířích. Jednak nezanedbávali svou fyzickou kondici, ale také se na stáří připravili třeba tak, že se přestěhovali do menšího bezbariérového bytu nebo si ten svůj zavčas upravili tak, aby se v něm dobře žilo, když zdraví nebude sloužit jako dříve. A nikdy se nepřestávali vzdělávat, nikdy nežili osaměle, nikdy neměli pocit, že život nemá smysl a pokud měli, dokázali ten pocit zahnat.
Podle demografických prognóz bude v roce 2050 žít v České republice okolo třinácti tisíc stoletých a starších osob. Je proto logické, že se čím dál více mluví o tom, že bychom neměli stárnutí brát jako číslo, kterého se nějak chceme dožít, ale jako etapu, kterou chceme prožít co možno nejlépe. A je v podstatě jedno, jestli do bude do pětaosmdesáti, třiadevadesáti nebo do sta.
