A teď, o dva dny později, se mě Dovova žena zeptala na stejnou otázku. Co bych měl řict? Mám s ní hrát hru? Přemýšlel jsem. Ale než jsem se stihl rozhodnout, v otevřeném okně se objevila Jerryho zachmuřená hlava a vztekle na mě zakřičela: „Co tam sakra děláš, Jane? Pracuješ nebo blábolíš? Chtěj, abysme odtud vypadli než zapálej šabatový svíčky. Jdi nahoru a udělej, co jsem ti řekl!" Popadl jsem věci a spěchal nahoru.
Otevřel jsem dveře dětského pokoje a vtáhl se dovnitř. Okna byla opravdu ve špatném stavu. Byl slunečný den na začátku podzimu, ale lehký vánek vanoucí na sever od moře pronikal stěnami pokoje a jemně chladil mé zpocené tělo. V zimě tady může být smrtelná zima. Není divu, že Dov chtěl vyměnit stará plastová okna.
Sundal jsem křídla a umístil je za dveře na chodbě. Všiml jsem si, že Dov sedí na horním schodišti, drží Chumaš na klíně a studuje týdenní parašu. Žárlil jsem, že seděl a četl si knihu, zatímco jsme s Jerrym instalovali okna. Popadl jsem těžké kladivo a vyrazil rám. S každým úderem rám okna skřípal, ale bylo mi to jedno. Sžíral mě vztek a chtěl jsem ho ze sebe dostat.
Po půl hodině práce Dovova hlava nakoukla do dveří. „Už ses pomodlil Roš ha-šana berachu?“ zeptal se.
V paměti se mi vynořily tváře dvou mladých Chasidů z předvčerejška. „Dneska ještě ne.“
„Az, boj!“ přikázal.
Váhal jsem. „Nejsem si jist, jestli můžu. Měl byste se zeptat pana Bernezieho, jestli mi to dovolí.“
Dov nic neřekl, otočil se na podpatku a zmizel. Za minutu byl zpět. „Tvůj šéf s tím souhlasí.“
Umyl jsem si ruce v koupelně a následoval Dova dolů do jídelny. Jeho žena, která stále držela své dítě, seděla po jeho boku. Na tváři měla jakýsi triumfální výraz, jako by rozlouskla nějakou supertěžkou matematickou hádanku. Okno v jídelně bylo pryč a Jerry a Hector se snažili zasadit nové do holého rámu.
„Tady máš!“ řekl Dov a ukázal na sametovou jarmulku a dřevěnou škatulku s
fylakteriemi. „Nasaď si to!“ Sám si také nasadil na paži kožený pásek a při pohledu na mou paži se zamračil.
„Kdy ses naposledy modlil? Na bar micva? Sedmkrát si obtoč popruhy kolem paže, chytni je dlaní a prstama, abys zformoval písmeno šin jako el šadaj. Dobrý! A teď opakuj po mně:
Baruch ata Adonaj, Elohejnu, melech haolam—“
"Baruch ata Adonaj, Elohejnu, melech haolam—" opakoval jsem.
„ašer kidšanu bemicvotav vecivanu—“
„ašer kidšanu bemicvotav vecivanu—“
„lehadlik haner šel jom tov. Amen”
„lehadlik haner šel jom tov. Amen”
„Dobrá práce!“ Dovova žena vykřikla a zatleskala rukama. „Jak se cítíš?“ Zkoumal jsem své pocity. Cítil jsem se dobře. Cítil jsem, že jsem ty dva potěšil a prokázal jim úctu. „Povznešeně,“ odpověděl jsem.
Dovova žena zářila štěstím. „Dám ti na šábes chalu a vezmeš si ji domů než odejdeš.“
„To by byla opravdová lahůdka,“ poděkoval jsem jí. Domácí chalu jsem měl rád, mít hezky a svěže vonící pečivo mě lákalo. Dát si pár plátků k snídani s café latté mě vždycky nakoplo.
Čím déle jsem si představoval jak jím chalu na svém ranním talíři, tím víc jsem cítil, jaký mám hlad.
Vyšel jsem z pokoje a šel sníst oběd, který jsem si přinesl z domova. Hector už jedl.
Sedl jsem si na parapet vedle něj a rozbalil jsem si bagetu.
Hector, ponořený do myšlenek, mlčky žvýkal svůj sendvič. Jeho oči bloudily po dvoře a dělal si starosti. „Nemyslim, že dneska nainstalujeme všechny okna a uděláme kryty na futra. Budem potřebovat další den. Bernezie chce, abysme se sem vrátili a dokončili to v neděli. Přijdeš?“
Zavrtěl jsem hlavou. „V neděli chodím do kostela.“
Překvapeně se na mě otočil: „Cože děláš?“
Zopakoval jsem mu to. „V neděli chodím do kostela zpívat žalmy Pánu a modlit se k Ježíši Kristu, aby mě ochránil před zlem.“
„Myslel sem, že si jeden z nich.“ Pohodil hlavou ke dveřím židovské rodiny.
Hlas plačícího dítěte nás přiměl otočit hlavu k oknu. Oči Dovovy ženy se setkaly s mými. Byli chladné, ublížené, zklamané a vyčítavé. Okamžitě se od okna odtáhla, přistoupila k manželovi a pošeptala mu, co právě zaslechla. „Ten sklenář nás oklamal,“ řekla. „Je to kristlech a každý zuntik se modlí k Joške Mešich.“
Neviděl jsem, jestli Dovův obličej zrudl hněvem nebo zbledl zklamáním, jen jsem slyšel jeho dlouhý hluboký povzdech. „Podej mi to dítě,“ řekl chraplavým hlasem a natáhl k ní ruce. Posadil chlapce na kolena, houpal ho a několikrát ho políbil na hlavu. Křehký uzlíček masa a kostí ho uklidnil. „Žijeme mezi gójema,“ řekl po chvilce, „a ty chceš, abych se cítil vinen, že jsem jednoho z nich přiměl, aby se modlil k Hašemovi?“ Potom předal dítě zpět své ženě a šel nahoru studovat týdenní parašu Tóry.
Slunce zapadalo a my jsme se stále poflakovali na předzahrádce, sbírali rozházené nářadí a rozebírali frézu. Jerryho obavy z nedokončené práce se ukázaly jako opodstatněné. Přestože jsme bojovali a dřeli celou směnu, abychom dosáhli nemožného, čas byl jako nezastavitelný asteroid řítící se k Zemi. Šabat zaklepal na práh. Za pár minut jsme slyšeli řev sirény oddělující profánní čas od posvátného.
Dov a jeho čtyři synové, oblečení v čistých a slavnostních oblecích, se shromáždili kolem stolu v jídelně a připravili se na šábesovou večeři. Čekali, až ta jediná žena z rodiny, jejich manželka a matka, zapálí šabatové svíčky a udělí požehnání. A ona přišla. Vypadala jako modelka z časopisu Vogue. Na hlavě už neměla žádný tichel, ale dlouhou rovnou paruku k nerozeznání od pravých vlasů, dlouhé tmavě modré vintage šaty padající až ke kolenům a lesklý náhrdelník z perel. S grácií a elegancí přistoupila ke stolu, vyndala z krabičky zápalky, zapálila svíčky, dvě velké a čtyři malé, a za melodického zpěvu pronesla šabatovou berachu.
Stál jsem před oknem, hypnotizovaný každým jejím pohybem. Dov nechal otevřené okno a já jsem všechno viděl a slyšel: jak Dovova žena pozvala královnu šabatu, aby přišla do jejího domu, jak symbolicky šířila záři věčného světla na svého manžela a syny, jak je líbala a popřála jim lásku, mír a štěstí.
Ale Jerryho agresivní a hlasitý hlas za mými zády rozbil posvátnou atmosféru okamžiku na kusy. „Co tam sakra děláš, Jane? Slídíš? Styď se! Už jsi posbíral rozházené nářadí a zametl odpadky? Chtěli, abysme se odsaď dostali než zapálí šabatový svíčky. A koukej! Pořád se tady motáme.“
Pokud zvuky z jídelny pronikaly ven, Jerryho řev z předního dvora bylo snadno slyšet i uvnitř. Agresivita jeho hlasu a jeho hlasitost protnuli vzdálenost mezi ním a rodinou s ničivými následky. Vyděšená Dovova žena vypískla a jako v sebeobraně vystřelila ruce do vzduchu. Levou rukou se nekontrolovaně dotkla dvou vysokých svícnů, které spadly na podlahu s hlasitým bouchnutím. Místnost naplnila panika a hrůza.
„Maminko!“ křičeli chlapci bezmocně.
„Svíčky! Chyť svíčky!“ křičel na ni Dov.
Dovova žena se rychle sehnula, aby zvedla svícny a doufala, že ještě hoří, ale už bylo pozdě. Svíčky zhasly v okamžiku, kdy dopadly na podlahu. Položila je zpátky na stůl, jak nejrychleji mohla, a natáhla se pro zápalky; ale v okamžiku, když popadla zápalky, dunění sirény, signalizující začátek šabatu, zmrazilo její ruku a umlčelo její naděje. Slunce zapadlo a den odpočinku nastal. Od té chvíle byla jakákoliv práce, včetně zapalování svíčky, zakázána božskými zákony Tóry.
Dov a jeho žena klesli na židle a vypadali zničeně. Na stole teď hořely jen čtyři ze šesti svíček. Napadla je děsivá myšlenka na blížící se neštěstí. Smutek a bezmoc padl na prostřený jídelní stůl a prolnul se s troskami sváteční a poklidné atmosféry.
Jerry si nebyl vědom toho, co způsobil. Jeho smysly byly zaslepené jediným úkolem—
dostat se z toho místa okamžitě nebo nejpozději jednu vteřinu poté.
Hector a já jsme rychle rozebrali frézu a uzamkli ji na střeše náklaďáku. Pak jsme dovnitř naložili stará plastová okna, nářadí a odpadky a zametli schody a povrch předzahrádky. Popadli jsme své věci, posadili se na svá sedadla v náklaďáku, připraveni k odjezdu. Jerry zažehl motor.
Nemohl jsem se zbavit bolestného sevření mé viny. Byla to moje chyba, že na mě Jerry zařval a Dovova žena se lekla. Kdybych dělal, co jsem měl, Jerry by nikdy nemusel zvýšit hlas. Přepadla mě lítost a instinktivně jsem otočil hlavu k oknu domu. K mému překvapení se v rámu okna objevila silueta Dovovy manželky, tiskla tvář na sklo a intenzivně zírala na náš náklaďák. Naše oči se setkaly. Její paže se pohnula do háku. Volala mě zpět.
„Počkej!“ zakřičel jsem na Jerryho, který už vyjížděl s náklaďákem na silnici. Vyskočil jsem ven a běžel k ní. Její bledá pokožka odrážela miliony mikrovloček světla, které na ni vrhala lampa nad vstupními dveřmi a přidávala k jejímu utrpení ještě další muka. Stáli jsme naproti sobě, dvě stopy od sebe. Já, Jerryho čičmunda, oblečený ve špinavých džínových kalhotách páchnoucích petrolejem a propoceném tričku, a ona, pečlivě nalíčená žena, oblečená ve slavnostním oděvu.
Mluvila pokorně. „Mohl bys něco udělat pro mě a mou rodinu?“
Ten prosebný podtón v těch devíti slovech mi způsobil nevolnost. „Cokoliv, madam,“ řekl jsem. „Co by to mělo být?“
„Mohl by ses, prosím, vrátit a zapálit dvě šabatové svíčky?“ Byla úzkostným obrazem, když čekala na mou odpověď.
Uvědomil jsem si, že vzdálenost mezi ní a mnou byla mnohem větší než ty dvě stopy. Byla to propast. Byla Židovka, jejíž náboženství a tradice zcela ovládaly její myšlenky a vůli a vytvořily životní prostor její svobody. Sloužila svému Bohu tím, že plnila jeho přikázání, která ji přiváděla blíže k němu, k božskému obrazu, osvobozovala ji a posvěcovali. A teď její cesta k duchovní svobodě byla náhle zastavena malou nehodou. Boží zákon, který jí poskytoval svobodu, ochranu a prosperitu, se proměnil v past. Měla zakázáno zapálit o šabatu svíčku. Potřebovala mě, křesťana, abych jí pomohl znovu získat milost a přízeň jejího Boha. Její osud byl v mých rukou. Kdybych řekl ‚ano‘, královna šabatu by se znovu objevila v celé své nádheře a svatosti, přinesla by všechna svá požehnání její rodině, a šechina, ženský aspekt Boha, by naplnil mysl, srdce a duše její rodiny láskou, moudrostí a soucitem. Ale kdybych řekl ‚ne‘ ... Ale já bych nikdy, nikdy neřekl ‚ne‘.
„Bude mi ctí Vám opět zapálit Vaše šabatové svíčky, madam,“ řekl jsem. „Nejsem omezován a poután žádnými zákony. Jsem křesťan a jeden z moha gójů týhle planety.“ A aniž bych čekal, až otevře dveře, stiskl jsem kliku a vstoupil do útrob jídelny.
