Dorazili jsme k obytnému domu na Park Place.
„Jdi do druhýho patra a vyjmi všechny plastový okna v ložnici a dětskym pokoji. Já a Hector budeme pracovat v přízemí,“ poručil mi Jerry, když jsme postavili frézu na dvorek. Pak se otočil k Chasidovi: „Dove, ty mu ukážeš, kde máte ložnici, nachon?"
Dov, pobavený sklenářskou hebrejštinou se zazubil. „Betach, Bernezie. Samořejmě, že mu ukážu, kde spíme.“ Otevřel železnou bránu a kývl na mě, abych ho následoval přes vestibul. Podržel dveře pootevřené, abych mohl projít dovnitř s vakem v jedné ruce a žebříkem v druhé.
Jídelna byla kompletně zařízena policemi na knihy, od podlahy až ke stropu, překypujícími tlustými svazky Tóry a jejích četných komentářů, modlitebními knihami a několika soubory Talmudu. Vypadalo to spíš jako učebna než místo, kde se jedna šestičlenná rodina schází k jídlu. S obdivem jsem zapískl. Ze všech domů, kde jsme s Jerrym pracovali, jen Židé měli tolik knih. Zákazníci bílé barvy vlastnili obvykle v bytech také tuny knih, většinou však beletrii nebo konkrétní monografie související s jejich profesí. Latinoameričané nikdy nebyli velkými fanoušky jiné literatury než kuchařek, a černoši měli police přecpané turnajovými medailemi, pouzdry na video, dývídýčkama, biografií Martina Luthera Kinga či Malcoma X, a jednou kopií Standardní americké verze Písma svatého.
V zadní části místnosti, v rohové kuchyni, stála žena vybledlé pleti a jednou rukou hnětla těsto v obrovské míse, zatímco druhou si k hrudi tiskla batole. Měla na sobě šedý tichel a dlouhé černé šaty, které jí sahaly ke kotníkům.
„Shalom!“ hlasitě jsem ji pozdravil přes celou jídelnu. Zvedla hlavu, prohlédla si můj obličej a oblečení, a když viděla, že jsem jeden ze sklenářů, sklonila se nad mísou a beze slova pokračovala v hnětení těsta.
Trochu zraněný její odtažitostí jsem udělal několik rychlých kroků ke schodišti. Ale když jsem se chystal položit nohu na první schod, ucítil jsem pod druhou botou něco malého a kluzkého. Uklouzl jsem a ta věc zaskřípala. Moje nohy se bolestivě otevřely. Ztratil jsem rovnováhu. Žebřík i vak upadly na zem a já přes ně přepadl. „Do prdele!“ Proklínal jsem tu kluzkou věc pod botou ve své mateřštině, protože jsem věděl, že mi Dov a jeho žena nebudou rozumět. Ta věc vyskočila, narazila do křesla a převrátila se. Bylo to žluté autíčko Jaguar.
Dovova žena se ke mně vrhla. „Jsi v pořádku?“ Sklonila se, aby zvedla žebřík.
Snažil jsem se vstát, abych posbíral rozházené nástroje, které vypadly z vaku. „Myslím, že ano,“ řekl jsem tiše. Bolest v mých slabinách byla stále dost intenzivní, ale nechtěl jsem jí to dát najevo.
Podívala se na Jaguára. „Je to auto našich synů. Kluci nikdy neschovávají své hračky v krabici, ve které by měli. Říkám jim to znovu a znovu. Odpusť!“
„To je v pořádku,“ slyšel jsem sám sebe říkat. Líbil se mi její zájem a ocenil jsem i její omluvu. Nebyla už tak odtažitá jako před chvílí.
„Odkud jsi?“ zeptala se, když jsem vstal a popadl vak. „Slyšela jsem tě promluvit nějakým slovanským jazykem. Z Ruska?“
Pousmál jsem se. Můj přízvuk uváděl všechny v omyl. Židé mě pořád strkali do Ruska. „Z Prahy,“ opravil jsem ji.
Dov, který zůstal lhostejný k mému pádu, se probudil. „Odkud?“
„Narodil jsem se a vyrostl ve městě, kde rabi Löwe ben Becalel, známý jako pražský Maharal, učil Talmud Tóru v Altneuschul, a jak vypráví legenda, vytvořil z hlíny Golema, netvora, který měl chránit Pražské Židy před pogromy a vandaly v době císaře Rudolfa II. Slyšel jsi o tom někdy?“
„Betach! To místo znám!“ vykřikl Dov. „Před pár lety jsem jel do Prahy za přítelem, rabim Barašem? Znáš ho?“
„Betach, že ho znám! Tedy ne osobně, ale vím, že je tam rabínem Chabadu už přes dvacet let.“
Oči Dovovy ženy zajiskřily zvědavostí. Prozkoumala úhel mého nosu a moje aškenázsky vypadající obočí. „Jsi Žid?“ zeptala se.
Znovu jsem se musel pousmát. Nesčetněkrát mi tuto otázku položili Chasidi, kteří mě pronásledovali na Eastern Parkway. Naposledy to bylo předevčírem. Blížil se svátek Roš ha-šana a tihle dva kluci lovili ztracené ovce izraelských kmenů, aby vyslovili novoroční požehnání. Zastavili mě, když jsem stoupal po schodech sabveje. Jeden měl zrzavé vlasy a obličej hustě pokrytý bílými pupínky, a druhý vypadal jako jeho starší bratr, jen pupínky měl červené. Byli ve věku středoškoláků a vypadali mizerně a depresivně. ‚Jste Žid?‘ štěkli na mě otázku, kterou už ten den položili nejméně stokrát. Říkal jsem si, že kdybych odpověděl ‚ne‘, propukli by v pláč. Žádný z mužů a žen, které zastavili, se nepřiznal ke svému židovství. Lidé před nimi utíkali a proklínali je. Dokonce i Židé. ‚To není tvoje věc!‘ křičeli na ně. ‚Uhni mi z cesty, hlupáku!‘ syčeli na ně. ‚Nepronásleduj mě, chlapče!‘ varovali je. ‚Kish mir in tuchas!‘ posmívali se jim v jidiš. Já jsem nikdy nebyl vulgární. Naopak, vždycky mi těch kluků bylo tak nějak líto. Respektoval jsem jejich snahu. Chtěli, aby se lidé pomodlili, a modlitba nikdy nikomu neublížila. ‚Ani lo jodea im ani Jehudi‘, (nevím, jestli jsem Žid), řekl jsem plynně hebrejsky.
Nechtěl jsem s nimi hrát žádnou hru a předstírat, že jsem někdo, kým nejsem. Den předtím jsem četl v časopise Forward, že vědci z nemocnice Hadassah v Izraeli objevili existenci židovského genu, který bych mohl také nosit v mém DNA. ‚Je vaše matka Židovka?‘ zeptal se starší muž a chtěl na mě udělat dojem svými znalostmi židovského práva. ‚Ne,‘ řekl jsem. ‚Takže nejste. Ze pašut.‘ Nedovolil jsem mu, aby mě tak snadno odrovnal. ‚Kdyby židovství bylo určeno matrilineární linií, chaver tov venechmad, nebyl bys ani ty žid.‘ Ti dva se na mě podívali s potlačeným podrážděním. ‚Ehm? Proč ne?‘ zavrčeli. ‚Byla Mojžíšova manželka Cipora Židovka? Ne. A Josefova žena? Ne. Byla Jákobova manželka Lea Židovka? Ne. Pokud tyto židovské ženy a manželky otců zakladatelů judaismu nebyly Židovky, kdo může říci, kdo je Žid?‘ Jestliže ti dva předtím vypadali mizerně, teď vypadali také trapně. Byli to studenti ješivy, kteří léta studovali rabínská responsa a věřili, že dokážou rozluštit jakoukoli hádanku související s židovským zákonem. Místo toho byli chyceni do pasti nějakým cizincem na Eastern Parkway, který ani nevěděl, jestli je nebo není gój. Ale ten kluk s červenými pupínky použil svůj zdravý rozum a usoudil, že žádný goj neumí hebrejsky tak dobře jako já a uhodil hřebík na hlavičku. ‚Už jste se pomodlil Roš ha-šana beracha?‘ zeptal se: ‚Ne? Az, boj!‘ Vzdal jsem se. Cítil jsem, že musím říct požehnání. Bylo mou povinností udělat jim radost. Můj malý příspěvek úcty k lidem z komunity Lubavičů. ‚Ke ata omer,‘ souhlasila jsem a nechala je, ať mi požehnání předříkají. Na hlavu mi dali sametovou jarmulku, abych neurazil Pána, a modlili jsme se uprostřed silnice, zatímco kolem nás proudili pošklebující se kolemjdoucí a auta rychle přejížděla z jedné křižovatky na druhou.
