Bylo to na podzim v roce, který si již nepamatuji. Byl pátek dopoledne, kdy jsme se s manželem vypravili na pěknou a nám dobře známou vycházku, a to z Útěchova do Bílovic nad Svitavou. Zelená turistická cesta, Brněnská podkova, vedla lesem a byla vhodná jak pro pěší, tak pro běžkaře.
Toho dne bylo zamlžené a nevlídné počasí. Vyjeli jsme autobusem MHD od nádraží Královo Pole směr Útěchov. Tam na konečné byla příjemná hospůdka, kde jsme si dávali jedno pivko a po zelené značce jsme se toulali krásnou přírodou až na vlak do Bílovic. Jenže tehdy jsem si v autobuse na poslední chvíli uvědomila, že je ještě brzy a hospůdka bude mít zavřeno. Napadlo mě, že vystoupíme cestou na stanici U Buku, a kolem veřejné studánky si zkrátíme cestu. Jenže to byla zastávka na znamení a já už nestihla dát znamení řidiči. V autobuse jelo asi 5 cestujících. My jsme seděli na sedadlech zády ke středovým dveřím, a tak jsme o cestujících neměli přehled. V tom jsem postřehla, že za našimi zády, tedy u prostředních dveří, stojí mladší muž a chystá se vystupovat. Sláva, stiskl STOP u stanice U Buku. Otočila jsem se a s úsměvem jsem konstatovala, že díky němu můžeme také vystoupit.
Ale. Sotva jsme vystoupili, padla na mně stísněnost? Obava? Nevím proč? Chtěla jsem vědět, kam ten muž jde. Snad tím, že bylo sychravo, padala mlha, nebo že se ten muž choval nějak divně? Nevím, ale mířil bohužel stejným směrem, jen ne po cestě, proplétal se mezi stromy. S mým stísněným pocitem jsem se nemohla svěřit manželovi, nešlo to logicky vysvětlit. Tak jsem zvolila zdržovací taktiku. Nejprve jsem si z batohu vytahovala šálu a rukavice. Potom jsem manželovi řekla, že mi není dobře, že bych raději jela domů. Měla jsem už strach, neboť muž, kterého jsem po očku sledovala, se mezi stromy zastavoval a ohlížel se po nás. Jenže autobus nazpět jel asi až za půl hodiny. Měli jsme tedy jen dvě možnosti. Jít po silnici do Soběšic, nebo se vydat lesem ve stopách záhadného muže.
Vyšli jsme tedy ke studánce, manžel po cestě a já předstíraje, že se dívám po houbách, které již v té době nerostly, se courala mezi stromy a nenápadně muže sledovala. Jeho chování se mi jevilo opravdu podezřelé a neobvyklé. V místě, kde se cesta prudce zatáčela doprava, jsem musela k manželovi přijít. V tom okamžiku kolem nás projíždělo osobní auto s přívěsem a já stačila konstatovat, že je to tam jak na Pražském mostě. Dali jsme se cestou do Bílovic a já jsem muže nechala někde za zády a brzy na něj zapomněla.
Jenže v neděli proběhla v televizních novinách zpráva o nálezu dvou zastřelených lidí v prostoru nedaleko Nedvědice. I tato oblast byla naší oblíbenou. Byla to pro mne nepříjemná zpráva, ale do souvislosti s cestou kolem studánky jsem ji nedával. Vše se mi začalo propojovat až v okamžiku, kdy byl dopaden „lesní vrah“. V mediích byla totiž uveřejněna zpráva, že tento muž se několik dní před mnou popisovým pátkem ubytoval v hotelu v Brně. A v tom jsem strnula. Ten muž od studánky, nebyl to náhodou on, ten který u mě vyvolal tak silnou obavu a tíseň? Nevím. Když televize uveřejnila jeho fotografii, málem jsem „ležela na obrazovce“ a zkoumala jeho tvář. Nepoznala jsem ho, vždy jsem ho viděla jen letmo v autobuse při vystupování a potom jen z boku mezi stromy, když se po nás stále ohlížel.
A tak je někde hluboko v mé paměti uschovaná nedořešená otázka, která se díky události v Klánovicích opět probudila a doufám, že opět zapadne do hlubokého zapomnění.
