Volné pokračování příběhů o Martě a její rodině.
Marta sice řekla svému muži, že přijede domů z lázní v neděli kolem poledne, ale nebyla si jistá, zda to vůbec vzal na vědomí. O to více byla překvapená, když na ni doma čekala celá rodina. Vnuk ji prý vyhlížel už od rána z okna. Když viděl, jak zaparkovala své auto u vrátek, vyběhl jí naproti ke dveřím. A hned ji táhl do kuchyně, kde Petr s Martinem připravovali oběd a Lenka se Sofií dokončovala dort. Martina původní pŕedstava o tom, že si nejdříve vybalí kufr a zapne pračku, se rychle rozplynula. Čekal ji rodinný oběd a odpoledne se budou slavit Danielovy narozeniny. Nerada měnila své plány, ale tentokrát musela uznat, že to bylo velmi milé. Dlouhé roky se vracívala jen do prázdného bytu, kde na ni nečekala žádná živá duše. A dnes ji očekávala celá velká rodina i s mlsným kocourem.
S Petrem na sebe měli čas až v podvečer, když se vrátila ze své kondiční vycházky s hůlkami. Tu si od nikoho nenechala vymluvit. S chutí se osprchovala ve své pohodlné koupelně, vysušila si vlasy a jen tak v županu usedla na pohovku. Rozsvítila si lampu, ale číst nezačala. Měla v úmyslu svého muže svést.
“Bylo to krásné uvítání, to jsem vůbec nečekala. Je to hŕejivý pocit vracet se domů, kde na člověka někdo čeká.” začala zvolna.
Petr stál u okna, cosi pozoroval v zšeřelé zahradě a mlčel.
“Jsem docela unavená, i když jsem dnes skoro nic nedělala. A nejvíc se těším na svou postel. Ta mi opravdu chyběla.” pokračovala Marta co nejnormálnějším tónem a trochu se na pohovce protáhla.
“Jen na svou postel? “ nadhodil Petr a konečně se otočil směrem k ní. Vida, zabralo to.
“Samozřejmě, že ne. Těšila jsem se na vás všechny.” zareagovala.
“Moc jsi nám tu chyběla. Všem, ale hlavně mně. A teď se mi zdáš trochu jiná. Taková klidná, usměvavá a možná i vyrovnaná. Asi ti ty lázně opravdu pomohly.”
“Něco na tom asi bude. Cítím se také jinak. Tak nějak nově. Fyzicky jsem tam neodpočívala, ale moje mysl se srovnala a zotavila. Konečně jsem se dozvěděla, co se se mnou děje a jak tou nemocí dál žít. Teď už si věřím, že to zvládnu. Chce to sice trochu úsilí a kázně, ale stojí to za to. A dokonce se cítím o moc lépe než třeba před rokem. A má to i vedlejší efekt, shodila jsem pár kilo.” souhlasila.
“Opravdu ti to moc sluší. Ale ten úbytek váhy budu muset osobně prověŕit!”
Prověřování bylo důkladné a velmi pŕíjemné. Až na to, že se Marta neubránila tomu, aby v duchu nesrovnávala sex s manželem a svůj zážitek s náruživým Patrikem. Vlastně na sebe byla naštvaná, že se ta věc s Patrikem stala. Ráda by to vymazala ze své paměti, že svého života. Ale to už nejde, a tak s tím bude muset žít. Je to pro ni takový soukromý trest, který si prostě zaslouží.
“Dneska to bylo opravdu perfektní. Ty jsi byla perfektní. V poslední době mi poŕádný sex dost chyběl.” šeptal jí Petr do ucha a pohrával si s jejími vlasy.
“Tak s tím budeme muset něco udělat. Dobře víš, že na to musí být dva. Když ti sex chyběl, mohl jsi to nějak dát najevo.”
“Vždyť jsi byla skoro pořád taková ustaraná nebo unavená.”
“Slibuju, že už tolik ustaraná a unavená nebudu.” odpověděla mu s úsměvem.
“A jakpak to uděláš?”
“Prostě pár věcí ve svém životě změním. Ale teď to probírat nechci. Chci si užívat, že jsme spolu a je nám dobře.”
Pozdě večer přerušilo jejich intimní pohodu rezolutní klepání na dveře. Za dveřmi stála Lenka, Daniel se jí držel za ruku.
“Už mi došla trpělivost, proč ani jeden neberete telefon? “ zlobila se naoko Lenka. Marně se snažila skrýt chápající úsměv.
“Prostě jsem mobil ztlumila a vibrace jsem neregistrovala. Vy mladí tomu přece ŕíkáte digitální detox!” zakrývala Marta své rozladění z Lenčina příchodu a marně vzpomínala, kam svůj mobil odložila. Ani Petr svůj mobil nenašel hned. Lenka chvíli pozorovala jejich zmatené hledání mobilů, ale brzy se nad nimi smilovala. “Volal Libor. Odvezl Mai do porodnice, další vnouče je na cestě.”
Když Marta konečně objevila svůj mobil, měla tam několik nepřijatých hovorů od syna. Po chvíli se mu dovolala, aby se dozvěděla, že to bude ještě chvíli trvat, než se dítě narodí. Má to být holčička a těm to prý trvá déle. Překvapilo ji, jak je Libor věcný a klidný. To spíš ona sama začala v duchu panikaŕit, když si pŕedstavila, co všechno se může při porodu stát.
Čekání bylo dlouhé, ba skoro nekonečné. Marta se bránila nejrůznějšími způsoby usnutí. Přece nezaspí narození své vnučky! Byla ráda, že je Petr solidární a snáší to netrpělivé čekání s ní. Probrali předčasné a dramatické narození Daniela pŕed dvěma lety, a pak postupně narození všech svých vnoučat i dětí. Řekli si toho spolu snad více, než za celý poslední rok.
“Mohli bychom si třeba při tom čekání popovídat o tvém dalším fungování ve firmě. Tedy pokud ti to nevadí. Ono je to dost akutní. Prostě tam chybíš a já ani nevím, jestli půjdeš zítra do práce.” změnil Petr pragmaticky téma.
“Děje se tam něco?” reagovala Marta dost neochotně. Jako nastávající babička nebyla na toto téma vůbec naladěná.
“Normální blázinec jako pŕed každými svátky. Poptávka pŕevyšuje nabídku, každý chce mít pŕed svátky uklizeno. Lidi mají spoustu přesčasů, roste nervozita a občas to někde drhne. Někteŕí zaměstnanci se už po tobě ptají a chtějí vědět, zda budeš dlouho nemocná. Ale hlavně se odkládají důležitá rozhodnutí, protože za ně nikdo nechce být zodpovědný. Bohužel jsme přišli i o několik dobrých zakázek. Konkurence rozhodně nespí. Snaží se nám dokonce pŕetahovat i lidi.”
“Víš, že o tom už nějakou dobu pŕemýšlím. Ono to pro mě neni jednoduché. Ale podle toho, co ŕíkáš, je tŕeba, abych o změnách pŕestala mluvit a začala je dělat. Teď zase budu do firmy chodit, ale mám pŕedstavu, že všechny změny stihneme projednat a pŕipravit do konce roku. Rozdělila bych ŕízení firmy mezi tebe, Elišku a Marka. Marek by mél na starost obchod a marketing, ty budeš zodpovidat za provoz. Eliška se bude starat o veškerou ekonomiku a o zaměstnance. A na mě by zůstala jen strategická rozhodnutí a kontrola. Mám pŕedstavu, že by mi na to mohl stačit jeden den v týdnu, kdy bych se firmě stoprocentně věnovala. “
“A to si myslíš, že se dá stihnout do konce roku?” zapochyboval Petr.
“Musíme to zkusit. Pokud souhlasíš, bude nejdůležitéjší to probrat s Markem a Eliškou. A k většim pravomocem i zdopovédnosti jim musím pŕipravit i odpovidající motivaci. Snad s tím budou souhlasit, když to pro ně bude i finančně zajímavé.”
“Když jsi o tom mluvila poprvé, myslel jsem si, že to je nesmysl. Ale realita mě přesvědčila. Možná ses k tomu měla odhodlat i dŕív.”
“Pro mě to nebylo lehké rozhodnutí, také to ve mně muselo dozrát. V poslední době to byla jakási setrvačnost, která mě postupně začínala vadit. Ale neuměla jsem si nějakou změnu představit. Až teď, v souvislosti s tou nemocí to dostalo reálné obrysy. Teď už jsem si jistá, že to má smysl. Jak pro firmu, tak pro mě. Vlastně i pro nás dva a celou rodinu.” vyhodnotila to Marta přesvédčivě a přitulila se k Petrovi. Oba tušili, že to nebude lehké, ale doufali, že to společně dokážou.
Liborovi a Mai se narodila holčička Lea chvíli po půlnoci. Má se k světu, váží něco přes tŕi kila, ona i maminka jsou v poŕádku.
