Husička se krásně upekla, bramborové knedlíky byly žluťoučké „jako housátka'' a červené zelí se mi taky povedlo jedna báseň. Všichni jsme si pochutnali, ještě před obědem si děti vybalily dárky, co jim u nás pod stromeček nadělil Ježíšek a pak už jsem si s trochou smutku musela přiznat, že je teda definitivně po všem.
Ale i když sněhu jsme se v posledních letech moc nedočkali, do rána bývalo aspoň lehce pocukrováno. Tak snad zítra pořádně nasněží...
Když pak po obědě děti odešly, zbyla po nich jen halda nádobí a krabic a zmuchlaného vánočního balicího papíru, ale já jsem si jako v té televizní reklamě říkala, že „já to přesně takhle chci'.
Tak to u nás bývalo až do loňského roku...
Loni jsem Štěpána zahájila tím, že jsem den předem odpoledne přes dvě hodiny obírala husu... Já vím, že darovanému koni se na zuby nekouká, ale ta husa byla domácí, veliká a ještě ke všemu asi černá (že by husokachna?) takže to, co na ní po peří zbylo vypadalo obzvlášť hnusně a bylo toho moc. Ale nakonec jsem z ní udělala hezkou růžovou husičku a nasolila jí a nakmínovala na Štěpánský oběd.
Velkého Petra už jsme měli z nemocnice doma a já byla moc šťastná, jak se z toho hrozného úrazu sice pomalu, ale přece jenom zotavuje.
Štěpánskou husu jsem zapnula ráno v šest hodin na 120°C. Za dopoledne jsem udělala červené zelí, špenát a bramborové a chlupaté knedlíky. V poledne přišli mladí na oběd. Oběd proběhl v pohodě, ale to co následovalo po něm jsem já sice čekala, ale dědečka to rozhodilo tak, že o tom mluvil až do večera a mě z něj akorát brněla hlava...
Snacha totiž přišla s tím, že by od nás chtěla koupit půlku baráku, aby prý měla nějakou jistotu... Že když se to s Petrem stalo, tak měla strach, že si bude muset sbalit igelitky, vzít za ruku Anču a jít. Dědeček jí řekl, že on nic prodávat nebude a já jsem řekla, že nevím, o co jí jde, protože i kdyby Petr nebyl, tak my bysme jí nikdy nevyhodili, bydlí u nás už osm let a nechápu, jak jí to vůbec mohlo napadnout. A dědeček když odešli řekl, že mu zkazila celý Vánoce a že on svojí půlku nikdy prodávat nebude, protože chalupu jsme si pořídili právě pro to, abychom měli na stáří nějakou jistotu.
Takže letos bude všechno jinak. Žádná rodinná sešlost nebude, syn je rozvedený a žije sám, snacha co řekla, že nebude žít někde, kde jí nic nepatří si odvezla vše co si za trvání manželství pořídili a považovala to za své a rozvedeni byli po vzájemné dohodě už v září. Andulce vysvětlila, že my jsme pro ní cizí lidé a to že nám osm let říkala dědo a babi už neplatí. Snad přijede vnuk Petr, ale tak na den... Je mu šestnáct a trávit prázdniny u babičky, když ostatní jedou na hory nebo aspoň chodí s kámošema do kina pro něj asi nebude to pravé ořechové . Chápu ho, já v jeho věku měla taky úplně jiné zájmy.
Ale husičku mám v mrazáku a bude!!! Mě nedostanou, tradice se musí dodržovat, i kdybych si tu husu měla sníst sama...
A nebojte se přátelé, samozřejmě vám o tom, jak to dopadlo, poreferuju. Jak říká stará lidová moudrost: "Sdělená radost se násobí a sdělená bolest je už jen poloviční."
