Když deštivé počasí nedovoluje běžnou turistiku, je tu jiná možnost: uchýlit se do podzemí. Jihlavské katakomby sice mají hlavní sezonu od dubna do září, i teď v zimě ale je možné domluvit telefonicky nebo mailem prohlídku pro skupiny. Je o co stát – součástí okruhu je i proslulá světélkující chodba.
Amatérské badatele, kteří roku 1978 vnikli do jihlavského podzemí v blízkosti kostela svatého Ignáce, překvapil podivný úkaz: když zhasli svá světla, stěna chodby světélkovala nazelenalým světlem. Místu se začalo říkat Svítivka a přitáhl pozornost milovníků záhad.
Pod Jihlavou se nachází nejméně 25 kilometrů podzemních chodeb, které většinou pocházejí z časů středověku, kdy se v okolí těžilo stříbro. Měšťané, kteří měli k ruce dostatek levné hornické síly, si tímto způsobem nejpozději od 13. století kryli záda: sklepy sloužící původně jako sklady postupně propojovali a nakonec nasměrovali únikové chodby daleko za městské hradby. Zdejší podzemí má tři patra a zdaleka není úplně zmapované. Jeho budovatelé také po sobě zanechali dlouhou řadu otazníků pro budoucí badatele.
První záhadou zdejšího podzemí je to, že se na stěnách nedochovaly stopy kouře a ohně. Středověcí horníci totiž tvrdou horninu obvykle rozrušovali tak, že ji nejdříve vystavili žáru a pak polévali vodou. Teprve do takto rozpukaného kamene se mohli s úspěchem pustit železnými klíny a sochory. Také ke svícení se tehdy pochopitelně používal pouze oheň. Badatelé se domnívají, že stopy dýmu zmizely v důsledku pozdějších úprav chodeb.
Německý luminiscenční nátěr
Největším magnetem jihlavského podzemí ale je zmíněná tajemná světélkující chodba. Světélkování stěn se vědci i amatérští luštitelé záhad pokoušeli vysvětlit nejrůznějšími způsoby. Zpočátku se mnozí domnívali, že jde o přirozený jev: mohl nějak souviset s radioaktivitou hornin, nebo s přítomností zvětralého stříbra na povrchu stěn. Brzy se ale ukázalo, že radiace nikde nepřevyšuje běžnou úroveň a že přímo v lokalitě světélkující chodby se kov nikdy netěžil.
Další hypotéza předpokládala, že stěnu chodby pokrývají světélkující sloučeniny fosforu, které vydávají slabé světlo při oxidaci vzdušným kyslíkem. Fosfor tvoří podstatnou část lidských kostí a mohl se sem dostat z blízké krypty kostela sv. Ignáce, kde byli pohřbíváni mniši. Jiným zdrojem biologického původu mohly být světélkující bakterie, houby nebo jiné mikroorganismy. Také ty využívají pro svícení kyslík.
Další pokusy na místě však ukázaly, že nejde o světlo, které by mělo vlastní zdroj energie, ale o luminiscenci – jev, kdy látka svítí až poté, co je ozářena z jiného zdroje. Analýza provedená na Přírodovědecké fakultě University Karlovy v Praze nakonec prokázala, že povrch chodby je potřen tenkou směsí barytu a wurtzitu, což je sloučenina železa, síry a zinku. Složení odpovídalo luminiscenčnímu nátěru Lichtgelb, který za druhé světové války vyráběla německá firma IG Farben Leverkusen. Tehdy byla běžně k dostání i v drogeriích bývalého Protektorátu a používala se pro označení vchodů do protileteckých krytů.
Konkrétní důvod, proč kdosi použil Lichtgelb i v jihlavském podzemí, se ale nepodařilo zjistit. Nejpravděpodobnější je, že i některé úseky zdejších katakomb hráli roli v protiletecké ochraně obyvatelstva.
Pověsti o podzemním jezeru
Později byla objevena ještě jedna světélkující chodba – a znalci zdejšího podzemí tvrdí, že existuje i třetí, údaje o její poloze ale nemají v úmyslu zveřejnit. Přístupná veřejnosti v rámci prohlídkového okruhu jihlavským podzemím tak je pouze Svítivka.
Navzdory poměrně prozaickému vysvětlení záhady tím tajemství jihlavského podzemí zdaleka nekončí. Velká část chodeb je stále neprozkoumaná a nechybí ani pověsti o velkém podzemním jezeře zvaném Svatojakubské podle toho, že má ležet kdesi v blízkosti kostela svatého Jakuba.
Říká se také, že v okolí Svatojakubského jezera mají být šachty, z nichž se line tajemné namodralé světlo. V okolí se prý povalují podivně lehké modré kameny nepodobné žádné známé látce. Někteří nadšenci dávají tyto údajné objevy do souvislosti s německým jaderným programem za druhé světové války – nic ale nenasvědčuje tomu, že nejde jen o bujnou fantazii.
Totéž platí i o tvrzeních senzibilů, že právě v blízkosti svítící chodby se nachází brána do jiných dimenzí, do tajné podzemní říše Agartha a dalších prostor přístupných pouze vyvoleným. Mají to dokazovat zvláštní pocity, které tu lidi nečekaně přepadají, zvuky kroků či pohyby virgule.