V té chvíli mi hlavou probleskla vzpomínka. Ještě v Praze jsem byl pověřen vyučováním kurzu filozofie na téma Úvod do Aristotelovy epistemologie pro prváky. Studenti právě dokončili střední školu a tento kurz filozofie byl povinný bez ohledu na to, jaký byl jejich obor. Když jsem začal učit, tak ve třídě bylo třicet pět mladých lidí. Byl jsem rád, že studenti přišli do třídy se základními znalostmi řecké filosofie a osvojili si historické pozadí Platonova a Aristotelova života. Dozvěděli se také o Sokratovi a podrobnostech o jeho životě, zkoušce a smrti, které jsem jim naštěstí nemusel říkat a mrhat tím drahocenný čas.
Kurz jsem začal takto: „Dovolte mi napsat jeden sylogismus,“ řekl jsem. Na tabuli jsem napsal: „Sokrates je muž. Sokrates je smrtelný. Proto jsou všichni lidé smrtelní.“ Otočil jsem se ke třídě. „Nesouhlasí někdo s tím, co jsem napsal?“
Zpočátku se nikdo neodvážil zapochybovat, ale po chvíli jedna ruka vystřelila do vzduchu. Vstal vysoký, hubený chlapec.
„Jmenuji se Marcus,“ řekl. "Mohu – Vás opravit, profesore?“ Třída ustrašeně zamumlala, ohromená jeho sebevědomím a odvahou.
„Do toho, Marcusi,“ povzbuzovala jsem ho. „Pojďte k tabuli a napište svou verzi.“ Student se zhluboka nadechl, přešel k tabuli a napsal: „Sokrates je zvíře. Sokrates je smrtelný. Proto jsou všechna zvířata smrtelná.“ Když skončil, jeden student se rozesmál.
Rozhlédl jsem se po třídě a viděl jsem, že všech třicet pět párů očí na mě intenzivně zírá a čeká na moji reakci. „Bravo, Marcusi,“ pochválil jsem ho. „Právě jste shrnul tezi dnešní přednášky. Mohl byste, prosím, vysvětlit zbytku třídy, proč jsou oba sylogismy pravdivé, i když je mezi nimi rozdíl, a čím se liší?“
Ale Marcusovi zrudly tváře. „Nevím jak, pane profesore. Jen si tak nějak myslím, že muži, a nebo všichni lidé, jsou jen malým procentem animovaného světa, který zahrnuje všechny druhy od prvoků až po lidi. Všichni jsme smrtelní. Nejen Sokrates.“
„Oceňuji, že jste se s námi podělil o svou myšlenku, Marcusi, ale řekněte nám, kdybych přeformuloval sylogismus tím, co jste právě řekl, byla by to pravda?“ Mohli bychom tvrdit, že Sokrates je prvok. Sokrates je smrtelný. Proto jsou všichni prvoci smrtelní?“
„Ne,“ řekl.
„Proč ne?“ chtěl jsem vědět.
„Protože Sokrates byl člověk a ne prvok.“
„Správně. Ale jak to, že je Vaše vlastní verze pravdivá? Můžete to vysvětlit?“ Ale Marcus mlčel. Otočil jsem se ke třídě. „Může to vysvětlit někdo jiný?“ Žádná ruka nezamávala ve vzduchu a žádný hlas nezamumlal, aby upoutal mou pozornost.
„OK. Dovolte mi začít s mojí přednáškou. Epistemologie je metoda získávání znalostí o něčem. Proč potřebujeme znalosti? Abychom našli pravdu. Ale co je to, čemu říkáme vědění? Jak poznáme, že něco víme? A je naše poznání čistě subjektivní, nebo má nějakou objektivní platnost? Existuje mnoho teorií, které se snaží na tyto otázky odpovědět, ale já jsem zde, abych odpověděl pouze na jednu z nich: jak získáme znalost něčeho prostřednictvím metody vypracované Aristotelem? A zde je to, co říká: Znalosti jsou nedílnou součástí indukce a dedukce. Indukce nám dává základní obecné zákony, zatímco dedukce používá zákony k vysvětlení a pochopení konkrétních případů. Dává vám to smysl?“
„Moc ne,“ povzdechla jedna dívka ve druhé řadě.
„No, byl bych překvapen, kdyby ano. Ale nepropadejte panice, mladá dámo, vysvětlím to pomalu. Aristoteles říká, že znalost věci, například věci, kterou čteme v sylogismu: Všichni lidé jsou smrtelní, začíná naší definicí té věci, v našem případě tvrzení. Abychom mohli věc správně definovat, musíme určit její podstatu, třídu a vlastnosti. Co je podstatou našeho sylogismu? Je to jeho první část: Sokrates je smrtelný. A jaká je třída? Je to druhá část: Sokrates je muž. Ano, drazí přátelé, je to Sokratova lidskost. Ne jeho živočišnost, Marcusi! A jaká je vlastnost Sokratova lidství? Je to jeho smrtelnost.“ Teď jsem se otočil ke třídě. „Mohli byste navrhnout další vlastnosti Sokrata, které bychom mohli aplikovat na všechny lidi?“
Chlapec v první řadě řekl: „Moudrost.“
„Máte úplnou pravdu, mladý muži, že Sokrates byl moudrý muž, ale je to pravda, když tvrdíme: „Sokrates je moudrý, Sokrates je muž. Proto jsou všichni lidé moudří? Upřímně řečeno, přál bych si, aby byli, ale opak je pravdou.“
„Nezodpovědnost,“ vykřikla dívka ve druhé řadě. V jejím hlase jsem cítil nesouhlas.
„Proč nezodpovědnost?“ otázal jsem se.
„Protože Sokrates všechen svůj čas trávil potulováním se po Aténách nebo klábosením na tržišti, spal s mladými hochy nebo se hádal se sofisty a rétory a bylo mu šumafuk, že své ženě doma s ničím nepomůže. O celou domácnost se musela starat sama. Nestaral se ani o výchovu svých dětí.“
„O Sokratově soukromém a rodinném životě víme málo, takže je docela možné, že máte pravdu. Můžeme však z toho vyvodit obecný zákon, že všichni muži jsou nezodpovědní?“
„Ano,“ řekla dívka pevně.
„Ne,“ odporoval jí chlapec ve třetí řadě.
„Někteří ano,“ přisvědčila další dívka ve druhé řadě.
„Pane profesore, nevím, co znamená slovo indukce. Mohl byste mi to vysvětlit?“ zeptal se chlapec v poslední řadě.
"Zajisté. Indukce je proces pozorování jednotlivostí a čerpání z nich obecných zákonitostí. Dovolte mi demonstrovat tento proces na našem sylogismu. Všimli jsme si, že v Athénách žil člověk, který se jmenoval Sokrates. Také jsme si všimli, že Sokrates byl muž. A také jsme si všimli, že Sokratova vlastnost byla jeho smrtelnost. Jak jsme na to přišli? Dobře víme, že byl usmrcen, ne? Nyní díky těmto konkrétnostem můžeme navodit obecný zákon, že všichni lidé jsou smrtelní. Souhlasíte?“
„Dobře,“ řekl Marcus, „ale co ten druhý sylogismus? A co Sokratova živočišnost?“
„Hned to vysvětlím, Marcusi, ale dovolte mi dokončit tuto část a odpovědět na otázku, co nás Aristoteles učí o získávání znalostí.“ Oslovil jsem celou třídu: „Myslíte si, že když umíme zobecňovat jednotlivosti, můžeme k nim přistupovat z opačného směru, od obecného zákona?“
„Myslím, že ano,“ řekl Marcus.
„Dobře. Proč si to myslíte?“
„Protože jste to řekl na začátku,“ řekla dívka ve čtvrté řadě a usmála se.
„Ehm, já? Dobře, vidím, že alespoň někdo věnuje pozornost tomu, co říkám. Jak tedy takovému procesu říkáme?“
„Dedukce,“ řekla.
„Správně. Dejte mi příklad dedukce, mladá dámo,“ požádal jsem ji. Ale ona jen pokrčila rameny. „To je jednoduché. Známe obecný zákon – všichni lidé jsou smrtelní. Já jsem muž, proto jsem smrtelný. Marcus je muž, proto je Marcus smrtelný. Vy, mladá dámo, jste muž, tedy člověk, a proto jste také smrtelná. A tak dále a tak dále. Co jsme právě udělali? Usoudili jsme, že všichni tři jsme smrtelní, a proto musíme být lidé.“
„Ale lidoopi, kočky, krysy, mravenci, prvoci jsou také smrtelní, profesore!“ Marcus nesouhlasil.
„Jen v úzkém slova smyslu, Marcusi. Pokud třídu definujeme jako říši, tak lidé společně s lidoopi, krysami, mravenci nebo prvoky se tam nevejdou. Ale když dovolíme, aby byla naše třída o něco širší, našli by si v ní své místo všichni živí tvorové. Proces indukce nekončí u první třídy. Živočišnost by byla druhá třída, živí tvorové třetí, a tak by to šlo stále dokola. Ví někdo, jak bychom mohli definovat čtvrtou třídu?“ Zeptal jsem se.
„Celé stvoření,“ zašeptal tichý, téměř zbožný hlas ve druhé řadě.
„No,“ řekl jsem uctivě, „dnes jsme se učili o základech aristotelské epistemologie, ne novoplatónské metafyzice pomíchané s mýtem o stvoření z první knihy Bible. Ale pokud chcete říci, že sem spadá celý vesmír a veškerá existující hmota ve vesmíru, měla byste stoprocentní pravdu.“
Než hodina skončila, dal jsem studentům domácí úkol na příště, aby napsali tři sylogismy dle vlastního výběru a aplikovali na něj indukci a dedukci. Žádnou z nich jsem nikdy nečetl. Americká ambasáda v Praze odpověděla na moji žádost o zelenou kartu, a když jsem se ten den vrátil domů, našel jsem dopis, ve kterém mě ambasáda vybízela, abych se pro zelenou kartu dostavil co nevidět. O týden později už jsem byl v New Yorku a spálil všechny mosty, které jsem téměř čtyřicet let stavěl ve své drahé domovině.
