Mimo jiné jsem s ní vykonávala i devítidenní mariánskou adventní pobožnost před Vánocemi - byla to asi hodinová večerní pobožnost, zazpívání písní, malé pohoštění, trochu popovídání a šlo se domů.
Tehdy v mém věku asi sedmi let to bylo krásné, milé a dojemné chození zasněženými a jen vyšlapanými chodníčky vždy do jiného domu. Také bylo pro mne nezapomenutelné dennodenní chození na roráty, kdy nás byl plný kostel školních dětí a plná síňka školních tašek u vchodu - byla to krásná, i když ve velmi skromných poměrech prožívaná předvánoční doba. Ale snad právě proto se k nám chovala velmi dobře a štědře příroda - byl všude veliký dostatek sněhu.
Dnes žiji ve městě a my jsme si už v 90. letech vytvořili skupinku a zase chodili po domech se starou adventní pobožností. A byla jsem to už zase já, které vodila vnoučátka na pobožnost nebo se mnou chystali doma oltáříček. Tato pobožnost byla prostinká, ale o to upřímnější a krásnější. Lidé k sobě nacházeli v adventu cestičku, dobře se znali, pomáhali si, věděli o sobě, co se jim přihodilo radostného nebo bolestného, byli si ochotni víc pomáhat. A toto všechno vnímaly i ty malé děti a otevíraly svá srdíčka i dveře dokořán třeba i skautům, kteří právě v tuto dobu roznášeli se zpěvem v lucerničkách Betlémské světlo. Toto byla pro mne adventní doba, veliká příprava na Vánoce a já si tehdy moc přála, aby mé děti a všichni ostatní, i vnoučátka, dožili a prožili svůj život v míru, lásce a Boží přítomnosti i pomoci, aby jim také nikdy nebyl lhostejný osud druhých lidí.
Dříve byl Advent skutečně dobou ztišení, protože i pole odpočívala, bylo méně povinností a více času na duchovno - na přípravu dní, ve kterých budeme oslavovat v křesťanských kostelích narození Ježíše Krista.
Když jsem ale dnes před Vánocemi ve větším obchodě a vidím ten veliký shon, téměř mne to odrazuje od nákupů. Mám velikou rodinu, nakupovat se musí, ale nemusí se nic skutečně přehánět. Mou prioritou Vánoc bylo většinou vždy jejich duchovní prožívání a pak soustředění celé velké rodiny kolem sebe. Když při společném vánočním obědě nejmladší vnuk vzal papírovou malou krychličku a rozhodil ji po stole - na každé straně byla jiná modlitba a já jako nejstarší ji přečetla a ještě se přidala prosba o požehnání - tak si říkám, že nemohl být oběd lépe zahájen.
Měla jsem radost z toho, když jsme si ve vánočním čase mohli popovídat, jak se všem daří - někdo bydlí nebo pracuje i dost daleko - byl to ten nejkrásnější dárek pro všechny. Malá vnoučátka jsem pak viděla hrát vánoční scénku nebo zpívat v dětském sboru, starší v kytarovém sboru. V období Mikuláše jsem zase viděla mezi přestrojenými anděly i svého andílka a čertíka - vnučka, vnuci a dorůstali další, kteří jezdili dělat Mikuláše v osobních autech i do sousedních obcí do škol. Kolem svátků Tří králů jsem zas měla svoje krále a dokonce jsem slíbila, že když budu zdravější, tak také s nějakou skupinkou půjdu. Nosila jsem i rukavice a teplý čaj vnoučatům do živého betlému, pomáhala zpívat ve velkém chrámovém sboru.
Ale jak nám všem příbývají roky, tak se všechno kolem nás úplně, ale úplně mění - hlavně životní styl a nám už ubývá sil.
Včera jsme se poprvé sešli na zahájení naší tradiční adventní pobožnosti - bylo nás jen pět - ano, moc nás ubylo. Ti ostatní už mají větší zdravotní problémy a ony se nevyhýbají ani nám. Vnoučátka mi odrostla a také už mají většinou jiný život.
Ano, i ve stáří se asi lidé často mění. Já jsem například dokázala dodržovat přísné četné půsty jen o vodě - už to bohužel nedokáži. A také už mám raději víc klidu, který skutečně nejvíc - ano, nejvíc nacházím v přírodě.
"Stáří - to je po koberci lesa tiše vyšlápnout si a celým srdcem, celou duší tu božskou atmosféfu vnímat.
Vždy zde stojím v zanícení, přesvědčená, že právě zde se ocitám v tom pravém božím chrámě."
Ale i tak dobře vím, že když tuto neděli rozsvítíme na adventním věnci další svíčku, že to budou nadějná světla míru, přátelství, víry a lásky. ♥
