Čeští cestovatelé a objevitelé publikovali až neuvěřitelné zkazky o průzračných vodách, sytě zelených pralesích a jemném bělostném písku. Milan Rastislav Štefánik, který se později proslavil jako jeden ze zakladatelů Československa, na ostrovech strávil několik měsíců pod nekonečnou oblohou astronomickým pozorováním nebeských úkazů.
Když se s koncem první světové války zrodila samostatná republika, zájem o ostrovy na druhém konci světa nabýval na intenzitě. Jistý Miloš Řivnáč byl synem zámožného pražského velkoobchodníka a továrníka. Nezdárnému potomkovi, milovníkovi nočního života, hazardních her a šantánů podnikání příliš nevycházelo a všude za sebou zanechával dluhy. Když se o něj začala zajímat policie, raději se na jaře 1923 vytratil z Československa, aby o sobě následující rok dal vědět z Tahiti. Posílal k uveřejnění do novin lákavé inzeráty, že se zde stal zámožným majitelem lukrativních pozemků, a vyzýval české kolonisty, aby následovali jeho stopy, zakládali v Tichomoří plantáže a hospodařili na nich.
A skutečně, asi sedm desítek nešťastníků se nechalo zlákat a vyrazilo do tropů, aby osídlili údolí Papenoo na Tahiti, východně od hlavního města Papeete. Realita byla dost jiná. Řivnáč žádné pozemky nevlastnil a jako cizinec dle místního práva ani vlastnit nemohl, pokoušel se alespoň nějaké pronajmout, jenže půda byla pro zemědělství nevhodná. Nabízel také nově příchozím zprostředkování práce u společnosti těžící fosfáty na okolních ostrovech, ale to se nesetkalo s přílišným pochopením. Magickým kouzlem své osobnosti a proudem nápadů Řivnáč dokázal ostatní přesvědčovat, že stačí jen vydržet a úspěch se dostaví. Založil Spolek Čechoslováků v Oceánii, kde byla k dispozici i knihovna, a později provozoval vlastní hotel „Rivnac“. Ale většina z jeho „oveček“ zůstala nakonec odkázána sama na sebe a vynaložila značné úsilí, aby si zajistila živobytí. Patřil k nim i Josef Sameš z Horní Bukoviny u Mladé Boleslavi. Pojďme si vyslechnout jeho příběh.
Narodil se roku 1897. Vychodil základní a střední školu v Mnichově Hradišti a nějaký čas dokonce strávil na studiích v Německu. Měl v úmyslu vydat se za starším bratrem Antonínem do Prahy a pokračovat na univerzitě, ale otcovým přáním bylo, aby převzal rodinný statek. Když propukla první světová válka, byl odveden do rakouské armády a kvůli zranění předčasně propuštěn ze služby. Celých deset let, až do roku 1926, strávil starostí o statek, načež už neodolal vábení dálav a Řivnáčových slibů rychlého zbohatnutí. Vypravil se na Nuka Hiva, ostrov na Markézách o rozloze 339 kilometrů čtverečních, choval drůbež a prodával ji francouzským úřadům a americkým turistům. Vydělal dost peněz, ale cítil se osaměle, a navíc už měl dost komárů a písečných mušek. Za čtyři roky se tedy přestěhoval na mnohem živější Tahiti.
Spolu s přítelem Františkem Mervartem provozoval restauraci v Papeete, posléze koupil pětihektarový pozemek ve Faaone, který jen díky neuvěřitelné každodenní dřině dokázal zkultivovat a pěstovat na něm vanilku, zeleninu, a také jako vůbec první v Polynésii experimentoval s různými druhy kávy. Vanilka se hodně kradla, tak si ji pěstitelé označovali. Sklízely se zelené plody vypadající trochu jako fazole. Po "řezu" následoval prodej na trhu, u kterého vždy dohlížel policista. Kupci byli zpravidla Číňané, kteří ovládali všechen obchod na ostrovech. Tahiťané vždy obdivovali bohaté osoby (taata moni). Když byla dobrá sklizeň, byla pro místní naděje, že se také na chvíli stanou „bohatými“. Nezapomněli se tím chlubit hlavně v kostelích, kam poctivě docházeli. Místní děvčata se nebála těhotenství a rozdávala novorozeňata příbuzným i cizím lidem, a tak děti často vyrůstaly se jmény jejich pěstounů. Úřady to moc nezajímalo. Také čeští muži se činili a zplodili desítky dětí, mezi nimiž jednoznačně vyčnívala ty s křestními jmény jako Přemysl, Růžena, Slávek nebo Libuše.
Český pohřeb v Papeete. FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly
FOTO: Martin Nekola
Samešovy podnikatelské aktivity se rozvíjely. Spokojenými odběrateli jeho produktů byly restaurace a zákazníky mimo jiné i ostatní Češi. Rudolf Klíma otevřel knihkupectví (funguje dodnes!), Emil Valenta fotografické studio, Rudolf Pánek řídil elektrárnu, jež zásobovala Papeete elektřinou. Lidé rádi nakupovali maso u řezníka Františka Doška, kovář Jan Zima byl znám jako opilec, který s početnou rodinou po léta obýval přepravní kontejner v přístavu. Farmář Josef Vychodil byl veteránem československých legií, jeho soused František Jeřábek z Brna nakonec skončil jako manažer kokosových plantáží na Vánočním ostrově. Na Tahiti prosperovaly i prodejny firmy Baťa, které spravoval schopný manažer Sergej Zwiebel. Sameš se ve svých devětatřiceti letech oženil s českou dívkou Martou Šantovou a měli čtyři děti. Druhý v pořadí Josífek se dožil pouhých tří měsíců.
Rodinné štěstí kalily různé těžkosti. Horké podnebí mnohé vyhánělo z ostrovů do přívětivějších oblastí na Nové Kaledonii či Novém Zélandu. Ostatně pro vyčerpání z vedra se zhruba po třech letech pravidelně měnili i francouzští úředníci a vojenské posádky. Když se farmám začalo konečně dařit, stačil jeden cyklon, který zničil úrodu i naděje na zakončení sezóny v zisku. Druhá světová válka a japonské ohrožení v pacifických vodách ztížily obchodní možnosti. Sameš s manželkou navíc onemocněli těžkou malárií a na radu lékařů se nakonec také rozhodli odejít. Když neuspěli s žádostí o vízum do USA, v prosinci 1945 se vypravili na Nový Zéland, který se stal jejich novým domovem. Na svět tam přišly další tři jejich děti. Usadili se ve čtvrti Glen Eden v Aucklandu, kde se Marta živila coby švadlena a Josef nastoupil do továrny na výrobu nádobí. Zemřel v roce 1965. Jeho nejmladší syn Mark, narozený už na Zélandu, si nedávno požádal o české občanství a s velkým zaujetím pátrá po rodinné historii. Jaké další zajímavé česko-polynéské osudy nám na souš asi vyplaví vlny Pacifiku?
Rodinné fotky Samešových z Tahiti. FOTO: poskytnuto z archivu
Martina Nekoly
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
