Loni bylo na Vánoce všechno jinak.
Po úrazu kolene jsem musela rezignovat na každoroční přípravy, tašky s nákupy a především na třídenní maratón v kuchyni pro božíhodovou návštěvu příbuzenstva. Proto mi můj muž poprvé za pětatřicet let zařídil bezstarostné Vánoce. Přestože jsem si v duchu přála, aby případné pozvání ke štědrovečernímu stolu vzešlo od dětí, byl iniciátorem on. Nechtěl prostě riskovat a holt je trochu popostrčil. Měl totiž strach, že budu propadat depresím kvůli své bezmoci nachystat všechno jako obvykle, takže si to zařídil tak trochu i pro svůj vlastní klid a pohodlí…
Syn se snachou to vzali moc hezky, a že měli stejně v úmyslu nás tentokrát na Vánoce pozvat k nim. Jen nám to nestihli oznámit s tak velkým předstihem. A tak jsme poprvé zažili Štědrý den s osmiletým vnoučkem a trochu jinými rituály, než na jaké je můj muž zvyklý. Snacha Simonka mě totiž jemně upozornila, že rybí polévku nevaří a místo chlebíčků budou jednohubky.
Takže jsem do sebe nasypala sáček Nimesilu a den před Štědrým dnem vyrazila i s ortézou na náměstí do Boleslavi. Dvě krabice chlebíčků, které jsem si tam objednala, mi paní Jarčičová ochotně donesla až do auta. Ještě zastávka pro porci kapra, šlehačku a kysané zelí na polévku, a s vidinou krátkodobého pohybu mezi sporákem a kuchyňskou linkou, přerušovaného odpočinkovými pauzami, jsem se vrátila domů. Něco pro pohodu vánočních svátků jsem musela udělat…
Na Štědrý den v poledne si dal můj muž pořádnou porci polévky, k ní dva pěkně zvlhlé chlebíčky, poté nutného šlofíka, a ve čtyři odpoledne jsme vyrazili do Hloubětína k mladým.
Simonka měla krásně prostřeno a Bruníkovi naše přítomnost očividně uvolňovala napětí před příchodem Ježíška. Bylo vidět, že se na nás upřímně těšil a to zase těšilo nás…Stromeček zářil, pečený candát s pikantním bramborovým salátem bez majonézy nám moc chutnal, česnekové jednohubky měly říz a domácí cukroví, byť z trouby jiné hospodyňky, jsme už pochválili předtím, protože kilovou krabičku jsme dostali i my…
Hned po večeři jsme měli s Bruníkem vyběhnout ven a zapálenou prskavkou přivolat Ježíška. Ještě předtím ale připomněl mamince, aby pootevřela dveře na balkón a položila doprostřed obýváku talířek s cukrovím a sklenku mléka jako poděkování Ježíškovi. To jsem neznala. Simonka za námi dorazila trochu později, protože přece musela uklidit kuchyň…!! A potom už jsme jen všichni společně mávali prskavkami a navigovali Ježíška. Krásná rodinná tradice. Když jsme pak vyjeli výtahem ke dveřím bytu, mohlo Bruníkovi vyskočit srdíčko z těla, když táta úmyslně dlouho hledal klíče a nešikovně odemykal.
„Jsou tam!!! Strašně moc jich tam je! Byl tadyyyy!“ křičel Bruník, až mu přeskakoval hlas. „Podívej, dědo…napil se mlíka… a snědl všechno cukroví!“
Radost z hromady dárků pod stromečkem a jiskřičky v dětských očích se už staly nezbytným štědrovečerním klišé, ale my jsme to jako prarodiče měli poprvé naživo a v přímém přenosu. Řeknu vám, byla to síla. Ještě teď z toho čerpám, když na to vzpomínám…
Ach jo. Čas plyne a Bruník už letos tuší, že to funguje trochu jinak… Zrovna včera mi prozradil, že ten Playstation 5, který si letos tak vroucně přeje jako jediný dárek, táta zaplatí, máma zabalí a Ježíšek mu ho přinese. Prý je to spolupráce.
A já si kvůli dalšímu pozvání na Štědrý večer druhou nohu zlomit nechci. Proto to byl loni tak silný a ojedinělý zážitek. Ten už se nikdy nezopakuje.
Nevím jak děda, ale já osobně jsem za něj moc vděčná.
Hezké vztahy a radostné Vánoce vám přeje
HŠ
