Do poslední skupiny patří slavné osobnosti jako Alfons Mucha, František Kupka, Otakar Kubín, František Zdeněk Eberl, Marie Čermínová alias Toyen, ale také naprostý unikát jménem Alois Kohout, na něhož se poněkud neprávem zapomnělo.
Na svět přišel 21. března 1891 v Praze. Jeho otec byl inženýr se specializací na regulaci toku řek a budování umělých jezer. Doufal, že i jeho syn, který studoval na gymnáziu, půjde v jeho stopách. Mladík ovšem trávil stále více času v pražských uličkách, jejichž unikátní atmosféru zachycoval štětcem a barvami. Kohoutův talent záhy rozpoznal impresionistický malíř se zkušenostmi ze zahraničí Antonín Slavíček. Převzal nad ním ochrannou ruku a naučil jej vše, co znal. Společně prozkoumávali malebná zákoutí velkoměsta.
Když bylo zřejmé, že technické obory synovi nic neříkají, otec navrhl, aby začal studoval na proslulé vídeňské akademii výtvarného umění. Kohout mladší si však postavil hlavu, že chce navštěvovat hodiny známého krajináře, profesora Crčiće v Záhřebu, který se studenty zásadně pracoval venku, nikoliv v ateliéru. Tak se i stalo. Z pestrobarevného Balkánu vedla už přímá cesta do Paříže, Mekky všech umělců, kde se Kohout usadil roku 1907. Bydlel ve čtvrti Montmartre v podnájmu u sochaře Maliny a, co je hlavní, začal vystupovat pod pseudonymem Lecoque, tedy francouzsky kohout. Studoval na Akademii krásných umění (Académie des beaux-arts), poznal Augusta Renoira, Amedea Modiglianiho, Émile Bernarda a další osobnosti, které jej zásadně ovlivnily. O pět let později měl první větší výstavu v galerii Charpentier, která přilákala zájem odborné veřejnosti. Blízce se rovněž seznámil s krajanem Františkem Kupkou. Autor textu nedávno objevil Kohoutovu pozůstalost, jejíž součástí jsou i nikdy nepublikované vzpomínky, velmi zajímavě reflektující život umělecké Paříže. Zmiňuje se také o Kupkovi, kterého dnes uctíváme coby zakladatele moderního abstraktního umění:
„Žil v bídě. Oblečení i věci do domácnosti nakupoval na bleším trhu, jeho obrázky se prodávaly za pár drobných. Stal se francouzským občanem, ale většina Francouzů na něj stále nahlížela jako na cizince. V uměleckých kruzích nepatřil nikdy k žádné grupě, naopak byl se svou tvorbou zcela osamocen a bez publicity. Teprve dlouho po jeho smrti poznáváme skutečnou hodnotu Kupkova díla.“
Jedna z Kohoutových maleb pařížských ulic. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Lecoquovo jméno se dostávalo do širšího povědomí. Dva obrazy poslal do galerie do Londýna, v Praze převzal cenu ve výši tří tisíc franků od městského architekta Antonína Turka. Po první světové válce směřovaly jeho kroky do Alžíru, kde strávil téměř tři roky, fascinován barvami a vůněmi severní Afriky. Po návratu do metropole nad Seinou měl konečně dostatek prostředků na otevření vlastního ateliéru na Rue Jacob v centru a živil se prodejem obrázků, zachycujících ruch Montmartru a Latinské čtvrti. Zároveň se věnoval literární tvorbě a sepsal několik románů. Občas vystavoval v Benátkách, v Praze, Brně, Kodani, Oslu a dalších místech. V roce 1935 vyrazil na jachtě Angela na osmiměsíční plavbu podél řeckých ostrovů a především dalmatského pobřeží. Jižní motivy se pochopitelně výrazně podepsaly na další tvorbě a Jugoslávii si zamiloval. Když ostatně nacisté v březnu 1939 obsadili zbytek Československa a na jaře 1940 také Francii, usadil se na ostrově Korčula a posléze ve Splitu. Zůstal zde i po německo-italské okupaci, a dokonce se zapojil do odboje. V podzemním hnutí spolupracoval s protihitlerovskými italskými důstojníky, dal i k dispozici svou jachtu pro přepravu munice partyzánům. Jednoho dne spadla klec a ocitl se ve vězení v Dubrovníku. Následoval dramatický útěk a skrývání se. Na podzim 1944 se objevil v italském přístavu Bari a poté v Římě, kde tlumočil americkým vojákům. Jako hrdina odboje měl všude dveře otevřené a v Itálii zakotvil na příštích pět let. Vystavoval v Římě, Miláně, Neapoli, Florencii. Režisér Carmine Gallone mu nabídl roli německého generála ve svém chystaném válečném filmu, protože Lecoque byl nápadně podobný skutečné předloze, generálovi Luftwaffe Kurtu Mälzerovi, který od roku 1943 vykonával funkci vojenského velitele okupovaného Říma. Film s originálním titulem „Avanti a lui tremava tutta Roma“, tedy „Celý Řím se před ním třásl“ s hvězdnou herečkou Annou Magnani v hlavní roli měl ohromný úspěch. Pro Lecoqua představovalo natáčení zajímavou zkušenost a především tučný honorář, za který si na plné dva roky mohl pronajmout vilu na Capri.
Vinou politických turbulencí a rozbrojů s místní intelektuální elitou se rozhodl přesídlit počátkem 50. let do USA. S pěti dolary v kapse. Nikoho neznal a musel začínat znovu. První výstavu v roce 1952 uspořádal v Chicagu, s velmi dobrými recenzemi. O tři roky později přesídlil do Kalifornie a čekal na další pronikavý úspěch. Objížděl menší galerie a muzea na západním pobřeží a jakmile obdržel americké občanství, začal se čas od času vracet do milované Francie. V lednu 1961 uspořádala slavná pařížská galerie Benezit výstavu Lecoquových starších děl a setkal se i s dávnými přáteli. S novým elánem a energií do další práce odjel zpět do USA a navázal expozicemi v Los Angeles a San Diegu. Ani v důchodovém věku se nebál nových výzev. Žil několik měsíců na Mallorce, pobýval také ve Velké Británii, aby pořizoval portréty členů rodiny zámožného průmyslníka.
Dne 24. dubna 1966 se dočkal patrně největšího ocenění celoživotní práce. Obdržel zlatou medaili od pařížské Společnosti pro vědy, umění a literaturu. Dožil v Los Angeles, kde se těšil pověsti extravagantního a patrně trochu šíleného umělce. Mladé bavil historkami se slavnými malíři, které osobně znal. Zemřel 7. března 1981 ve věku devětaosmdesáti let.
Alois Kohout nadále zůstává napůl záhadnou postavou. Málo se například ví o jeho rodinném životě. Byl údajně ženatý a měl syna. Ačkoliv u Lecoqua člověk nikdy neví…
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
