Čičmunda
Ilustrační foto: Pexels

Čičmunda

29. 11. 2023

„To je ten dům!” Jerry zaparkoval svůj žlutý Mercedes se svým firemním logem Bernezie's Glass před popisným číslem 12677 na Stuyvesant Avenue, vypnul rádio a otevřel notebook.

Byl to tlustý deník v černém obalu s řemínkem a přezkou. Rohy deníku, nechráněné žádnými kovovými štítky trpěly, když ho nosil zastrčený za opaskem za zády jak ho nosí zápasníci lehké váhy v ringu. Notebook ohnutý do tvaru rohlíku vypadal jako by se stránky měly co nevidět rozpadnout, jakmile by v něm začal listovat. Ale držel pevně ve vazbě, i když do něj Jerry strkal nos nejméně třicetkrát denně. Položil notebook na volant, olízl si palec a ukazováčkem ho uprostřed otevřel. Zahleděl se na poslední dvě stránky, opřel se lokty o volant a sklonil se nad něj. Obě stránky, levá i pravá, byly hustě zaplněné daty, jmény a adresami zákazníků, jejichž zakázky už vyřídil a nebo měl vyřídit. Stáhl obočí a na krátkou chvíli jeho soustředění zaplnilo prostor v kabině náklaďáku. Po dvaceti sekundách, uspokojený tím, co našel, notebook znovu zavřel.

„Připozdívá se. Sakra! A dnes mi ještě zbývá dokončit tolik zakázek! Jane, já tu nemůžu zůstat déle než hodinu. Opravdu ne. Musím si pospíšit.”

Když Jerry mluvil, nehýbal hlavou. Ať už měl ve svém autě kohokoli, ať to byl Timmy, Gene, Kian, Oozie nebo já, nikdy ve svých slovesech nepoužil množné číslo. Práci dělal jen on, ne my. Přestože jsme byli jeho pomocníci, na nichž byl  závislý, nikdy nás nezahrnul do své dikce. V jeho jazyce to byl jen on, kdo dělal práci od začátku až do konce, od prvního zavolání zákazníka až do poslední minuty, kdy práce byla hotová a my jsme opouštěli pracoviště. V jeho byznysslovníku jsme prostě neexistovali. Byli jsme on.

Jerry vyskočil ven, aniž by mi řekl, jaké nářadí bych si měl vzít s sebou. Nějak čekal, že na to přijdu sám. Ale já jsem na to většinou nepřišel, a pak se naštval. Postupem času jsem se naučil to z něj vymáčknout.

„Co chceš, abych vzal za nářadí, adoni?”

Otočil ke mně zmateně hlavu. „Co to má znamenat?” Nikdy předtím jsem ho tímto způsobem neoslovil. Na jeho hebrejštinu, kterou se naučil před více než třiceti lety v institutu Solomona Schechtera si za tu dobu sedl prach.

„To znamená ‚můj pane‘“. V Americe se lidé oslovují titulem ‚sir‘ bez rozdílu věku či třídní příslušnosti, což mi připadlo to samé.

Jeho zmatek se vytratil. „Vezmi si obvyklé věci: tašku, odpadkový koš, dvě vrtací pistole—druhá bude pro tebe—izolaci, žebřík, pistoli se silikonovou nábojnicí, dva bronzové tmely, roli papíru a kompresor. Nech to na chodbě v prvním patře. Ty budeš pracovat ve druhém. Přišroubuješ okenní držáky k rámu a nainstaluješ žaluzie.” Vyskočil, zamkl dveře auta na pravém boku a spěchal do domu, kde zazvonil na zvonek.

Po asi dvou minutách otevřela dveře obézní afroameričanka; bylo jí něco málo přes šedesát. Měla kulatý obličej a kudrnaté, husté vlasy sčesané dozadu a là Elvis Presley. Horní část obličeje zakrývaly velké čtverhranné brýle, které seděly na jejím širokém nosu. Vypadala v nich sofistikovaně a učeně. Měla na sobě tmavě modré bavlněné tričko a jógové kalhoty se stříbrným obrysovým pasem.

„Ahoj, matko,” pozdravil ji Jerry hlasitě. „Jak se dneska máme? Připravená na dodělávku?"

„Ahoj, Bernezie," odpověděla. „Samozřejmě, že jsem připravená. Čekala jsem na tebe jako laň toužící po vodních tocích. Deset dní ses neukázal, chlape mizernej! Pojď dál. Doufám, že dnes tu práci dokončíš! Už se nemůžu dočkat, až s těmi okny budeš hotov. Každý den ztrácím peníze za nájem, Bernezie. Slyšíš mě? Každý den!” Bojovala, aby ovládla svůj hlas a zněla ležérně, ale byla příliš rozrušená, než aby skrývala své emoce.

„Uklidni se, matko. Dnes vše dokončím. Slibuju. Nepřijel jsem, protože jsem byl strašně zaneprázdněný. A unavený. Prostě jsem nemohl. Řeknu ti to později. Opravdu mě to mrzí!” zašeptal Jerry omluvně. Jeho hlas zněl neobvykle pokorně.

„Pokud ta okna dnes dokončíš, odpustím ti ty hříšníku," řekla žena shovívavě. „Pojď dovnitř.”

Jerry a majitelka domu zmizeli v domě a nechali mě venku. Odemkl jsem boční dveře náklaďáku, vyndal nářadí a jedno po druhém je položil za plot. Pak jsem zavřel boční dveře, zamkl je, obešel náklaďák a zkontroloval, zda jsou zamčené i další dvoje dveře. Za Jerrym jsem nespěchal; místo toho jsem se kochal pěkně strukturovaným designem hnědé fasády domu. Přede mnou se rozléhala čtyřbytová rezidence zasazená do řady historických budov z hnědého kamene. Rezidence měla všechny klasické rysy, které tento architektonický styl charakterizují: rustikální pilastry, nadokenní překlady, třídílné kladí a římsu sedící na zdech jako královská koruna na hlavě královny Viktorie. Před více než sto lety byla Bed-Stuy čtvrtí obyvatel střední vrstvy a elity. Navzdory velké změně majitelů domů ve třicátých letech minulého století, kdy bílí bohatí lidé odešli a na místo nich se přistěhovali chudí černoši z Harlemu, si mnoho domů, včetně 12677 na Stuyvesant Avenue, zachovalo známky doby, kdy byly tyto rezidence postaveny.

Jerry se znovu objevil ve dveřích. „Jane, proč plýtváš mým časem? Jak dlouho ještě budu čekat na to nářadí? Proč jsi je ještě nepřipravil?" Nevztekal se, jen byl netrpělivý jak často býval, když byl ve stresu a pod tlakem času. Pak ale spatřil tašku s nářadím u svých nohou, popadl ji a zmizel v domě. Následoval jsem ho.

Interiér nesl rozpoznatelné stopy okázalého stylu viktoriánské gotiky, kterou se novým obyvatelům nepodařilo zachovat v původní podobě. Zdobené tmavé dřevěné obložení stěny s trojlistým ornamentem bylo poškrábané a lišta s ručně vyřezávanými růžemi byla zkroucená v důsledku nadměrné vlhkosti. Řemeslné zpracování výzdoby utrpělo těžké rány času. Bylo mi toho domu líto, jako kdyby to byl chátrající živý organismus.

Přinesl jsem nářadí dovnitř, umístil ho na chodbu, vzal jednou rukou vrtačku a druhou žebřík a šel jsem nahoru do bytu ve druhém patře. Dbal jsem Jerryho příkazu, že je třeba nainstalovat držáky a žaluzie pouze v obývacím pokoji. Když jsem vylezl nahoru, cítil jsem jak mi při každém kroku vrže poškozené dřevo pod nohama. Mahagonové dveře byly otevřené. Majitelka domu tvrdila, že byt ještě není pronajatý, ale někdo v něm evidentně bydlel. V obývacím pokoji byla rozkládací pohovka, konferenční stolek, plazmová televize Samsung s úhlopříčkou 65“, DVD přehrávač, a na horní polici nad krbem ve zlatém rámečku visel obraz Ježíše Krista.

Pracoval jsem tam sám a bavilo mě to. Cítil jsem, že dělám něco kreativního, kus práce, která má začátek a konec. Na okamžik jsem přestal být čičmundou, Jerryho nekvalifikovaným pomocníkem, od kterého vyžadoval pouze, abych věnoval pozornost jeho příkazům a byl připraven držet, podávat, odnášet, přinášet, pokládat, přiložit, tisknout, plnit, zavírat, otevírat, nadhazovat a otáčet se, kdykoli zavelel. Jerry pracoval v obývacím pokoji v přízemí a já jsem byl volný a mimo jeho dosah. Měl jsem úkol, který jsem měl splnit. A abych byl ještě šťastnější, nasadil jsem si sluchátka na uši a poslouchal zprávy, abych se dozvěděl nejnovější informace o prezidentské debatě, která právě probíhala na podcastu BBC. Moje štěstí však netrvalo příliš dlouho. Vnikl do něj vetřelec a bublina svobody praskla. Do pokoje vešla dcera majitelky domu. Všiml jsem si jí, až když už stála ve dveřích.

„Ahoj, co tu děláš?" zeptala se. Její hlas byl hluboký a pronikavý.

„Dobrý den, slečno. Jsem Bernezieho pomocník a dokončuju tady vaše okna. Ty o ničem nevíš?”

„Ne, mamka mi neřekla, že dnes přijdeš. Jak se jmenuješ?”

„Jan. A jaké je tvoje jméno, smím-li se zeptat?” Než odpověděla, nastala pauza.

„Alice.”

„Ahoj Alice. Rád tě poznávám.”

„Jo, taky,” řekla. „Zůstanu tady a budu tě hlídat.” Posadila se na měkké polštáře rozkládací pohovky, založila si ruce a těžce dýchala. Byla mnohem robustnější než její matka. A menší. Měla na sobě stejné oblečení jako její máma, jen pás kolem jejích boků nebyl stříbrný, ale zlatý. Měla dívčí tvář ale určitě jí bylo něco přes třicet. Sada pečlivě spletených culíků s beruškama ji sice dodávala mladistvý zjev, avšak minula se účinkem. Vypadalo to, jako by se odmítala stát dospělou a potlačovala svůj biologický růst a zralost. Měla silný býčí krk a tuhé kudrnaté chlupy na bradě. Její dívčí tváři to dodalo mužný a nevábný vzhled. Mimoděk mě napadlo, jestli už někdy měla pohlavní styk.

Zvedl jsem první držák a dva šrouby z podlahy, zastrčil jsem vrtačku za opasek, vyšplhal jsem se na žebřík a připevnil držák k okennímu rámu. V levém rohu rámu byl obrovský kus těsnícího materiálu, který mi nedovoloval, abych držák na záclonu zašrouboval ve vodorovné poloze. Také jsem trochu bojoval s rovnováhou; viklající se žebřík způsobil, že můj postoj nebyl bezpečný, a v jedné chvíli mi vrták sklouzl z hlavičky šroubu. Alice mě horlivě sledovala a při dýchání sípala. Můj boj ji tak vzrušil, že se začala potit. Hledal jsem v přední kapse kalhot žiletku, abych ten chuchvalec odřízl a náhodou jsem se dotkl varlat. Aličin dech zesílil. Kyselý zápach jejího zpoceného těla naplnil přední část místnosti a udeřil mě do nosu. Znervózňovalo mě to. Žiletku jsem nenašel, a tak jsem rychle přišpendlil držák nakřivo a slezl po žebříku dolů.

„Aleluja!" vykřikla Alice tak hlasitě, že mě vyděsila. S výčitkou jsem se na ni otočil. Na čele jí vytryskly stříbrné kapky a její tmavé oči byly pokryty lesklou vlhkou vrstvou. Jednou rukou si tiskla ňadra a druhou si mnula klín. Rychle odtáhla ruku pryč, když viděla můj rozpačitý obličej. Rychle jsem přišrouboval druhý držák na rám a poohlížel jsem se po roletě. Alice si toho všimla.

„Co hledáš, Johny?" Změněná poloha hrtanu zvýšila její hlasovou výšku o čtvrtinu oktávy. Alice teď zněla mnohem vroucněji než když vešla do dveří.

„Alice, nevíš náhodou, kam tvoje mamka schovala tu okenní roletu, která tady ještě včera byla?"

„Tady je, zlato!" Ukázala za rozkládací pohovku. Pohřbena v polštářích se snažila své tělo pootočit. Roleta byla zabalená v kusu látky, proto jsem ji neviděl. Zvedl jsem ji. „Děkuju ti, Ježíši," slyšel jsem její zašeptání. Roleta vypadala hezky, ale fungovala mizerně. Nalakovaná dřevěná stínidla byla nechána ve svém přirozeném odstínu, aby navodila laskavý pocit. Ale byla nedbale svázána nitěmi a měla tendenci klouzat bez ohledu na to jak opatrně se s nimi zacházelo. Rozbalil jsem balík s roletou, ale jen co jsem se jí dotkl, nitě povolily. Stínidla se roztrhla, zhroutila se jako věž postavená z karet a s rachotem spadla na dřevěnou podlahu.

„Grrr," zabručela Alice z rozkládací pohovky. Její zavrčení mě nakoplo. Konce rolety jsem vložil do držáků a roletu v nich zamkl. Hotovo! Potom jsem zvedl stínidla a položil si je na žebřík, abych je měl připravené a protáhl je zpět skrz nitě. První stínidlo jsem protáhl skrz spodní stranu rolety. Abych vrátil stínidla zpět na své místo, potřeboval jsem postupovat pomalu. Navlékl jsem druhé, třetí a čtvrté. S každým dalším stínidlem byl Alice dech hlasitější. Neodvážil jsem se otočit hlavu. Zajímaly mě pouze stínidla. Navlékl jsem páté, šesté a sedmé. Aličino sípání vibrovalo v pomalých intervalech. Navlékl jsem osmé, deváté a desáté. Alice otevřela ústa a zasténala. Navlékl jsem jedenácté, dvanácté a třinácté. Alice křičela potlačeným hlasem a těžce dýchala. Navlékl jsem čtrnácté, patnácté a šestnácté. Na žebříku mi zbývalo už jen jedno stínidlo. Opatrně jsem vzal celou roletu a pomalu ji protáhl nitěmi. Intervaly Aličina vzdychání zesílily. Čekal jsem o deset sekund déle než jsem uslyšel její blažené zvolání: „Bůh je dobrý, ah, je, na věky věků! Ah, navěky, na věky, na věky věků!“

Zíral jsem skrz žaluzii na řadu starých dubů táhnoucích se podél chodníku. Ulice byla prázdná, až na nějakého náctiletého kluka oblečeného v mikině s firemní značkou PUMA a v černých saggy kalhotách, který stál na křižovatce a pozorně si prohlížel auta přijíždějící k jeho místu zleva i zprava. Odpolední slunce bylo stále silné a řezalo mě do očí. Okamžitě mě oslepila linie duhových skvrn, a pevné obrysy stromů, budov a aut se proměnily v rozmazaná plátna vodových barev podobných obrazům Homera Winslowa. Najednou se na silnici objevilo nové Ferrari za pětašedesát tisíc a zastavilo u kluka v saggy kalhotách. Okenní sklo se srolovalo a vyklouzla tmavá ruka se zlatým náramkem. Kluk vložil do otevřené dlaně několik stodolarových bankovek a vzal z ní několik balíčků v plastikových sáčcích. Pak si přetáhl kapuci přes hlavu a spěchal pryč. Ferrari zrychlilo a pokračovalo v jízdě jako kdyby se nechumelilo. Celá transakce netrvala déle než patnáct sekund.

Měl jsem pocit, že jsem v nějakém strašidelném filmu. Holka masturbující za mými zády a drogový dealer volně distribuující heroin na ulici za denního světla. Říkal jsem si, co mě ještě tenden potká.

Sbalil jsem si všechno nářadí, vzal do druhé ruky žebřík a vrtačku, odešel z pokoje a sešel po schodech dolů. „Jsem hotov!” Křičel jsem na Jerryho, který pracoval v obývacím pokoji.

„Já taky,” zakřičel zpět. „Vezmi kompresor, vrať nářadí do auta a počkej na mě. Za chvíli jsem tam.”

Za deset minut se objevil. Ztěžka se posadil na sedadlo a hodil notebook na palubní desku. Oči mu zářily úlevou, štěstím a spokojeností. „Chceš slyšet, kolik zelí jsem si vydělal za tuhle práci?” Pokrčil jsem rameny. „Osm tisíc pět set dolarů.”

„Good for you! You deserve it,“ řekl jsem s lehkým tónem ironie a schválně zdůraznil osobní zájména. „Vždyť ses dřel pro tu ženskou jako zvíře!” Všiml si ironického zabarvení mého hlasu, ale nebyl si jistý, jestli ten důraz není jen důsledkem mého slovanského přízvuku, který má tendenci zdůrazňovat první slabiky jakéhokoli slova, takže raději změnil téma.

„A u tebe, všechno v pořádku?”

Vyprávěl jsem mu o Alici. Chvíli se na mě přísně díval a zkoumal můj výraz, než se zeptal: „Ošukals ji?”

Zavrtěl jsem hlavou. „Ta holka nebyla zrovna můj šálek kávy.”

„Dobřes udělal. Pamatuj si pravidlo: neser tam, kde jíš. Nikdy nezaměňuj sex s byznysem. Přijels za ní, abys uspokojil její potřeby prací a vzal si od ní peníze. Pokud svého zákazníka ošukáš, může ti dát míň nebo taky nic. Rozumíš, profesore?” Přikývl jsem. „Samozřejmě, že rozumíš. Máš přece doktorát.” Vesele se na mě zazubil, vyjel náklaďákem na silnici a odjížděl za další prácí v Brooklynu.

 

Můj příběh Podzimní soutěže 2023 USA
Hodnocení:
(4.2 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.