Dovedete si představit tu smršť zájmu, spekulací a drbů, kdyby si nyní jedna z nejoblíbenějších českých hereček, vážená vdova v jednašedesáti letech vzala tajuplného elegána ze Španělska? To téma by zahltilo internet. Paní Dana měla štěstí, že počátkem osmdesátých let byla doba klidnější a drbalo se jen tak potichu, ne veřejně. Ale stejně se kde kdo divil: Cože? Medřická se vdala? Za Španěla? Co je ten chlapík zač?
Danu Medřickou znal v Československu snad každý, protože i lidé, kteří nechodili na její skvělé výkony v divadlech, obdivovali její herectví v televizních inscenacích a seriálech. Byla ztělesněním inteligence, humoru, elegance a krásy, která nebyla prvoplánová, ale přesto nepřehlédnutelná.
Narodila se v roce 1920 a tvrdila, že když v předškolním věku poprvé zavítala na divadelní představení, měla od té chvíle jasno, že bude herečkou. „Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla dělat něco jiného,“ říká v knize Vaše Dana Medřická, na níž spolupracoval její syn Václav Vydra.
Od dětství hrála v pohádkách pro děti v sokolovně, studovala konzervatoř, přišly první divadelní role, ale její rozlet zbrzdila válka.
Po ní, když byla divadla znovu otevřena, začala hrát v Městských divadlech pražských. Vdala se za tehdy už velmi slavného kolegu Václav Vydru, narodil se jim syn. A přišla tragédie, chlapeček zemřel. Jenže ona ten večer měla představení. Odehrála svou roli. Později se jí lidé často ptali proč. Proč neřekla, co se stalo? Jak to zvládla? Jak to, že se nezhroutila? Vysvětlila v několika rozhovorech, že to brala jako povinnost, důkaz disciplíny.
Narodil se druhý syn. Znovu dostal jméno Václav. V knize Vaše Dana Medřická je popsáno, jak ji těhotenství překvapilo, tehdy už vůbec nepočítala, že se počít další dítě podaří. Dlouho to vůbec netušila, jen jí bylo divné, že najednou měla pořád chuť na citrony. A tak pak malému Vašíkovi říkala citrónek.
Manželé byli šťastni, chlapeček byl zdravý, Dana už hrála v Národním divadle.
Dana Medřická jako Erži Orbánová ve hře Kočicí hra. FOTO: Jan Bárta, ČTK
Jenže přišla sovětská okupace v roce 1968. Dana Medřická dala veřejně najevo, že s ní nesouhlasí. Podobně jako desítky tisíců dalších Čechů, kteří tehdy nesklonili hlavy, to odnesla tím, že nemohla dělat na plno práci, kterou milovala, která se jí tolik dařila. Přestala dostávat filmové role, divadla na nějaký čas měla příkaz neobsazovat ji do rolí hlavních. Jenže byla tak výrazná, že nakonec byla představení s ní nezapomenutelná. Mnozí režiséři si ji prosadili a tak se objevila v televizních seriálech. Mezi legendární se zařadila její role v Nemocnici na kraji města, kde představovala energickou dámu, do níž se zamiluje sám primář Sova a v poměrně vysokém věku prožijí nový hezký vztah. A přesně to ji potkalo v reálném životě.
Ještě v době, kdy žil její manžel, se seznámila s rozhlasovým korespondentem Artemiem Ugartem ze Španělska. Byl v Praze na jejím představení, psal jí pak, že ji jako herečku obdivuje. Začali si psát. Shodou náhod pak oba ovdověli v přibližně stejnou dobu. „Pak si rok dlouho telefonovali. Ty rozhovory na lince Praha – Madrid byly nekonečné. Další prázdniny jsme jeli do Španělska a další rok byla svatba. No a rok a půl poté jsem mámu odvážel do nemocnice s infarktem. Telefonoval jsem Artemiovi, rychle se vydal na cestu do Prahy, ale přijel už pozdě,“ vyprávěl později syn Václav v rozhovoru pro Magazín DNES.
Říká, že máma byla se svým španělským manželem šťastná, ale nikdy se neodhodlala za ním natrvalo přestěhovat, opustit vlast.
„Vím, že ten vztah byl osudový, ale zároveň pro ni bylo těžké opustit Česko. Kvůli mě, kvůli divadla. Myslín, že by bez hraní dlouho nevydržela,“ míní.
D. Medřická v roce 1967. FOTO: Jiří Rublič, ČTK
Z jejího syna Václava se stal rovněž úspěšný herec. O své mámě mluví rád, často se ho na ni novináři dodnes vyptávají. Sám původně hercem být nechtěl, ale geny zřejmě byly silnější, než si myslel. Přiznává, že měl před mámou trému. „Ale pak mi řekla důležitou věc, která mi pomohla. Řekla: Vašíku, hlavně nehraj. Když se člověk snaží něco hrát, tak to většinou není pravda. Člověk by se měl snažit tu roli nějak prožít a zažít, ne ji zahrát. A přesně tak to dělala ona sama,“ vzpomíná Václav Vydra.
Když Dana Medřická v lednu 1983 podlehla infarktu, bylo jí šedesát dva let. Zůstala po ní řada nezapomenutelných rolí, ale i poselství pro mnoho lidí vyššího věku, že nikdy nikdo nemůže tušit, co pěkného ho ještě v životě potká. Přesněji, že lásku můžeme najít i po šedesátce, když už něco takového vůbec nečekáme.
Byly krásné, talentované, úspěšné. Všichni je obdivovali. Přesto se však jejich životy nedají označit za bezstarostné a zábavné. Mnohdy spíše naopak. Seriál „Ty, které jsme milovali“ popisuje příběhy idolů, o nichž se už v mladé generaci moc neví.
