Přání k rozličným lidským výročím a událostem jsou krásnou a důležitou záležitostí. Bohužel to většina z nás obvykle spláchne obligátním „štěstí, zdraví“, ale to je škoda. Přece už to, že někomu k něčemu přeju, samo o sobě dokazuje, že k němu mám pozitivní vztah a tedy automaticky chci, aby byl zdráv a šťasten. Konkrétní přání by mělo obsahovat ještě něco věcnějšího. Vzpomínám si třeba, že k osmnáctinám mi bratranec Leo z Opavy poslal toto vinšování: „Milý ogare, k narozeninám ti přeju pracovitou robu, ostražitého psa, slepice jak panny, husy jako labutě a králíky jak medvědy.“ To mělo hlavu a patu, žil jsem tenkrát u našich v rodné vísce a měli jsme drobné hospodářstvíčko.
Jsou lidé, kteří přání pojímají takříkajíc symbolicko-filosoficky. Typickým příkladem je kamarádka Vladěna. Jen namátkou vybírám, co všechno už jsem od ní k různým příležitostem dostal: „Přeji všem tvým otázkám, ať se dočkají dobrých odpovědí.“ „Přeji ti, ať tvůj život je lepší než ten skutečný.“ „Přeji krásné cíle tvým cestám.“ K pětašedesátinám mi dokonce poslala toto vrcholné dílko své poetické dušičky: „Nechť nejvzdálenější dálky nejsou pro tebe moc vzdálené, nejvyšší výšky moc vysoko a nejhlubší hlubiny moc hluboko!“ Přiznávám, že konkrétně z tohohle přáníčka jsem byl chvíli tak trochu „na hlavu“.
Existují také přání napomínací neboli výchovná. Kamarádka Marie už mi léta píše: „K narozeninám (k Novému roku, k svátku atd.) ti přeju, abys byl hodnej!“ Podobně stereotypní je i kamarád Milda, který mi vždy přeje „zklidnění hormonů a lepší kontrolu nad adrenalinem“. Popravdě nevím, proč to dělají, vždyť já jsem přece přímo prototyp dobráka od kosti, klidný a setsakra uvážlivý jedinec, hergot fix, tohleto si s nima ještě musím vyřídit! Faktem ale je, že i já sám občas využívám výchovnou stránku přáníček. Nedávno jsem třeba Oťasovi k sedmdesátinám napsal, že mu vinšuju, aby konečně pochopil prostou mariášovou skutečnost, že když se hraje flekovaná sedma, neměl by spoluhráči esem vyrazit plonkovou trumfovou desítku. Ano, přátelé, on to udělal a dokonce už dvakrát!
Zcela svébytnou skupinu tvoří drsňácko-dobrácká přání, která si mezi sebou rádi posíláme my chlapi. Jejich obsahem je posilování samčího ega příjemce. Například: „Nechť tvým proslulým tesákům neunikne ani jedna antilopa, leoparde!“ Nebo: „Rozpínej ještě dlouho svá mocná křídla nad tímto světem, orle!“ Moje sebevědomí třeba příjemně polechtalo, když mi Pepan loni popřál: „Buď ještě dlouho tím dubiskem, o nějž se tříští vichry a jehož se bojí i zuby na pile času!“ Pak jsou tu ovšem taky přání drsňácko-nedobrácká, která mají příjemce naopak drobátko porejpnout. Tím myslím taková ta konstatování „Oslav to, dokud ještě je co slavit“, „Nic si z toho nedělej, bude hůř“ a podobně. Pamatuju, že před pár lety mi otrlý kámoš Hynek dokonce napsal: „K narozeninám ti přeji kvalitní tampóny do uší, abys neslyšel to tikání biologických hodin.“
Jsem přesvědčen, že přáníčka jsou skvělým literárním žánrem. Pisatel v nich několika slovy může vyjádřit, jak to vlastně s oslavencem myslí. Je to drobné literární dílo jednoho autora pro jednoho čtenáře (pokud se samozřejmě nejedná o nějaký speciální případ, kdy třeba rodina Macáčkova z Kardašovy Řečice blahopřeje českým zemědělcům k výborné úrodě řepky olejné). Taktéž jsem přesvědčen, že každý člověk dostává přání rád. Jsou pro něj důkazem, že ho lidská společnost pořád považuje za svého člena, že s ním stále jaksi počítá a že se zajímá o jeho problémy. Mě, jakožto starého dědka s patřičnými neduhy například vyloženě potěší, když mi k narozkám jinej neduživej dědek či bába popřeje vedle obligátního štěstí ještě třeba nízký cholesterol, svěží paměť, dobrou funkci jater, sleziny a dvanácterníku, pravidelnou stolici, ohebnost bederní páteře, jakož i všech kloubů a tak dál. To se hned má dědkovská dušička zatetelí blažeností a řekne si: „To je ale dobrej člověk, co přeje sobě, to přeje i mně.“ A hned jdu do kalendáře hledat datum, kdy mu budu moci taky něco pěkného popřát.
