Jednašedesátiletá Jana každý měsíc utratí prakticky všechno, co vydělá. Odkládá si pouze tisícovku na penzijní spoření, jinak si kupuje oblečení, kabelky, dekorace do domácnosti. „Táta je z toho zoufalý, máma má neustálé nutkání něco objednávat. Poslíčci s balíčky k nim jezdí jeden za druhým. Často si pak máma tu věc zkusí a odloží ji, její šatna praská ve švech a občas si tam něco chodím vybrat já,“ říká Janina dcera. O nakupovací vášni maminky mluví nejen ona, ale i její dva bratři a další členové rodiny. Říkají o ni, že je závislá, že trpí nějakou poruchou, že by se měl jít léčit. „Jednou jsme s mámou byly samy, zase zvonil kurýr s balíčkem, tam byl zase nějaký svetr. Dala jsem řeč na to, že má svetrů desítky a máma řekla, že se jí nákupem vždy udělá dobře. Že má pocit, že v životě nic pěkného nemá, že se s ní táta nebaví, že se naprosto odcizili. Vyprávěla mi, jak je nešťastná v práci, jak ji štvou mladší kolegové, jak si nedovede představit, že tam vydrží do penze, jak ji rozčiluje, že ztloustla, že už prý není hezká. Nakonec se rozplakala. Došlo mi, že si nakupováním kompenzuje to, že si neumí poradit v životě,“ vypráví dcera.
Frustrace, nespokojenost, nuda, to jsou časté příčiny toho, proč někdo nakupuje hromady věcí, které vlastně nepotřebuje. Často se to týká mladých žen na mateřské dovolené, ale stejně tak se takové typy objevují i mezi ženami středního i vyššího věku. Rozdíl je zpravidla jen v tom, jak jsou na tom finančně. Ty, které si nemohou velké nakupování dovolit si často dělají radost hromaděním malých zbytečností, jiné si naopak každý měsíc dopřejí boty či kabelky za několik tisíc.
„Chvilkové nakupování pro radost je často motivováno touhou opravdu získat danou věc. Ale chorobné nakupování se děje jen pro ten akt nákupu, ne kvůli zboží, to pak mnohdy zůstane nerozbalené ve skříni,“ říká psycholožka Alžběta Protivanská.
Její slova přesně vystihují to, co dělá například padesátiletá Veronika. Sebekriticky je schopná své chování popsat: „V mládí jsem si moc vyskakovat nemohla, u nás doma se vždycky šetřilo. S manželem se nám později podařilo vybudovat prosperující firmu. Teď je už dcera velká, žije v zahraničí, muž je stále v práci a mně ubyly starosti o domácnost. Takže courám po obchodech. Ráda dělám radost nejen sobě, ale i kamarádkám. Když něco koupím, mám prostě radost. Jenže jsem si nedávno uvědomila, že mám v koupelně rozdělaných devět krémů, pět šamponů, šest parfémů. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem si koupila kabelku téměř totožnou s tou, co už mám, jen jsem prostě zapomněla, že ji mám. Můj muž říká, že mám problém. No myslím, že mám, že si nakupováním nahrazuju jakousi nudu, neschopnost najít si nějakou práci, koníčky.“
V poslední době se často používá výraz shopaholismus. Vyjadřuje závislost na nákupech, něco jako alkoholismus, tedy potřebu něčeho tak silnou, až se z ní stane závislost.
Odborníci na léčbu závislostí však s tímto slovem nakládají opatrně, říkají, že zpravidla nejde o primární závislosti na nakupování, ale o způsob, jak se vypořádat s nějakým jiným problémem. „Většinou jde o lidi, kteří řeší své potíže ve vztazích a nespokojenost si kompenzují nakupováním. Ale nesetkal jsem se zatím s nikým, kdo by se chtěl léčit jen proto, že se mu zdá, že moc utrácí,“ uvedl adiktolog Michal Miovský. Potvrzuje názor dalších odborníků na léčbu závislostí, že v těchto případech je velmi obtížné určit, kdy se jedná o problém a kdy prostě jen o lehkomyslnost, marnivost. Těžko asi posílat na léčení ženu, která miluje pěkné boty a ráda si je kupuje, když si na ně vydělá. Horší jsou ale případy, kdy se kvůli tomu žena zadluží, prošustruje několik kreditních karet a uvede tak do finančních potíží celou svou rodinu.
Ale proč se v souvislosti s nakupováním píše a mluví zpravidla o ženách. Že by se shopaholismus mužů netýkal? Týká se jich také a zpravidla souvisí s jejich koníčky. „K nadměrnému nakupování lidé tíhnou i kvůli velkému rozmachu nakupování přes internet, který dává možnost utrácet snadno a rychle, takže se při tom mnozí lidé vzdalují pocitu, že opravdu reálně vydávají své peníze. A to se týká i mužů,“ uvedla Alžběta Protivanská.
„Martin si neustále kupuje drahé cyklistické oblečení, součástky na svá kola, pro něho je cyklistika vším a vráží do ní statisíce,“ vypráví Kateřina o svém pětačtyřicetiletém synovi. A pokračuje: „Vím, že jim to se ženou neklape, hádají se, dokonce tam prý byla z obou stran nevěra. Vyprávěla mi to vnučka. Myslím, že Martin si svou láskou ke kolům kompenzuje nespokojenost v manželství. Prostě před ženou ujíždí a protože se stal součástí party cyklošílenců, připadá mu normální, že má kolo v hodnotě auta a neustále si kupuje něco co s cyklistikou souvisí. Pro mě to je nepochopitelné a bojím se, že jednou se třeba dostane do situace, kdy mu ty peníze budou chybět. Je to u něj něco jako posedlost.“
Právě tak se projevuje shopaholismus. Člověk, kterého se týká, si za žádnou cenu nepřizná, že kupuje věci, které nepotřebuje, kterých už má moc, které jsou zbytečné, drahé, nepotřebné. Ale běda, když ho na to někdo upozorní.
