Od narození vnučky jsem terčem výčitek, je mi podsouváno, jak byla moje výchova špatná a že dcera bude rozhodně vnučku vychovávat jinak. Moje dcera byla údajně týrána tím, že měla dřevěnou postýlku, ze které chudák malá nemohla ven a byla tam uvězněna (Jak si to může pamatovat? Byl jí rok, když v ní přestala spát). Byla týrána zákazy a tím, že musela chodit po obědě spát, večer po večerníčku či pohádce. A také tím, že musela nosit oblečení, které jsem jí oblékla a které bylo ošklivé a z ošklivých materiálů, atd.
Nesměla jsem zatleskat tomu, když se mé malé dvouleté vnučce něco povedlo. Nesměla jsem jí také říct, když upadla a rozbila si kolínko, ať nepláče. Nesměla jsem jí pomoci, když lezla a snažila se zvednout zádíčka nebo jí pomoci vstát. Při hraní jsem nesměla říct, že má býk rohy a že to bolí, když se na ně napíchne. Ani to, že je šikovná, když složila stavebnici.
Cokoli jsem koupila, bylo špatné. Plastové, barevné hračky, povlečení nepříjemné, šatičky, které nejsou bio. Čokoláda moc sladká, sušenky celozrnné, z čehož jí bude bolet bříško...
Hlídat ji nemůžu, jedině když bude maminka nablízku, kdyby vnučka plakala. O společném víkendu či prázdninách jen my dvě s vnučkou? To si můžu nechat zdát. Vnučka má prý zřejmě nějaké trauma z minulého života a mívá záchvaty pláče a chce maminku. A moc by trpěla, kdyby maminku zastala babička. Také by utrpěla, kdyby vnučka něco u mě musela. Má volnou výchovu. Čůrat může bez plínek kde chce, na nočníček se nesmí nutit. Však ona to jednou pochopí sama, kam se čůrá. Spát chodí, kdy ona chce a jí kdy chce a co chce. Uf!
Po poslední mojí výtce před vánoci, kdy měli ke mne přijet a kdy jsem dostávala rady a návody, co a jak mám uvařit, upéct a že tohle už nejedí a nepijí, jsem dostala odpověď, že nepřijedou a že všechny dárky, nákupy a příprava byly vlastně zbytečné. A že vnučce to nějak vysvětlí. Do té chvíle mi dcera říkala, že si vnučka moc přeje být s babičkou na vánoce. Už jsem se totiž ozvala a se zlomeným hlasem, zoufalství a bezmoci řekla, ať si nevymýšlí, že jedou na návštěvu.
Do ničeho jim přitom nemluvím. Je to jejich výchova a život. Jsem neustále pod dozorem, napomínána. Moje sebevědomí je na nule. Ale protože to opravdu nemám zapotřebí a chci se radovat, smát a být v pohodě a zdravá, tak se raději nevídáme.
Tímto reaguji na článek dědečka, který má podobné zkušenosti. A možná nejsme sami.
(Autorka příspěvku, která si nepřála uvést jméno, zareagovala na článek "Petr (65 let): Nesmím vnoučatům říkat, ať nebrečí a že jim to sluší."
Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)