Jenže ono to nešlo. Hned první vyslechnuté věty totiž maximálně vybudily můj zájem: „A to jako, Stando, chceš říct, že matka vodníková někde v rákosí vypustí jikry, pak připluje taťka vodník a oplodní je mlíčím? Větší blbost jsem v životě neslyšel. Každý přece ví, že vodníci jsou normální chlapi, akorát trochu zelený, a množí se klasicky. To je přece dokázaný spoustou literatury!“ „Jak dokázaný, ty jsi snad někde v literatuře našel nahýho vodníka nebo dokonce nějakej popis vodnických genitálií? Nene, Jardo, pro mě je to jasný, žijou ve vodě jako ryby, umějí se proměnit v rybu, takže se taky jako ryby množej.“
No panejo, takže oni debatují o rozmnožování vodníků. Zajímavé téma, hledám v paměti, co vlastně o této problematice vím já. Moc toho není. Z dětství pamatuju pár vodnických pohádek, četl jsem báseň Vodník v Erbenově Kytici, znám Čochtana z české verze muzikálu Divotvorný hrnec, vím o vodníkovi z opery Rusalka a o vodnících Ivanovi a Michalovi z Jiráskovy Lucerny. Taky jsem viděl filmy Jak utopit doktora Mráčka a sérii Princezen ze mlejna. Faktem je, že prakticky ve všech těchto dílech se většinou vodníci profilujou jako heterosexuální, akorát trochu zelení chlápci, kteří se různými způsoby snaží sbalit a odvést si pod vodu lidskou ženskou. Možná ji chtějí získat jen na domácí práce – třeba na mytí hrníčků, látání zelených šatek či leštění botek rudých – ale nedal bych nic za to, že se jedná i o sexuálně-rozmnožovací důvody. Jsem tedy spíše na straně názoru pana Jardy.
Solidní pánové Standa a Jarda ale mezitím učinili drobnou debatní pauzu a slovo si vzala dáma: „Já si myslím, že se pletete oba. Vodník je přece jasný příklad tvora obojživelného. Já říkám, že se rozmnožuje kladením vajec, jako třeba krokodýli či mořské želvy…“ „Tak tohle je, Terezko, ještě větší nesmysl než ta Standova rybí teorie,“ přerušuje ji autoritativně Jarda. „Chceš snad tím říct, že když slunce se za obzor skloní a měsíční svit hraje ve vlnkách třpytivou kantilénu, vyleze z rybníka zelenej mužíček, na břehu stáhne kaťata a do ďolíčku v bahně snese pár vajec? No a za pár tejdnů se z těch vajec vyklubou malinkatí hastrmánci, uhánějí k vodě, ale musejí kličkovat, aby je nesezobly volavky? Cítíš, jaká je to blbost? Uvědom si, že vodník je savec, milé děvče, a ti vejce nesnášejí.“ Touto poslední větou si ale pan Jarda poněkud naběhl: „Cha chá, a co třeba takovej ptakopysk,“ vítězoslavně vykřikuje paní Tereza, „je to savec, dokonce obojživelník a množí se vejci. Tak proč by to vodník nemohl mít stejné?“
Pan Jarda je tímto nevyvratitelným argumentem evidentně zaskočen. A přiznávám, že já taky. Jak se teda vlastně rozmnožují ti zatracení vodníci? Matka příroda nabízí tolik variant a my o tom nic nevíme. Co když se malí vodníčci líhnou z larev nalepených třeba na listech puškvorce? Co když jsou vodníci vačnatci a jejich množení probíhá například jako u klokanů? A co když jim, jakožto pohádkovým bytostem, malé vodníčky nosí čáp? Kdo nám poradí, kdo nám předloží vědecky podložené důkazy? Já jsem do tohohle kupé vůbec neměl nastupovat, teď mám v hlavě velikej zmatek.
Podle mě je lidstvo ve své pouti za poznáním nedůsledné a nesystematické. Bádá o vesmírných dálavách, o nejminiaturnějších vnitřnostech atomů, ale opomíjí tajemství, jež má přímo před frňákem. Vodník je fenomén, který nás přece doprovází mnoho století, každý z nás ho zná od dětství, každý z nás jeho jsoucno jaksi mechanicky akceptuje. Ale pro jeho poznání neděláme ani tisícinu toho, co pro poznání kdejakýho pitomýho ptakopyska. Proč už dávno vedle všelikých multiakvárií, multiterárií a multidelfinárií neexistuje alespoň jedno malé skromné vodníkárium, kde bychom je mohli studovat. A sakra práce, konečně se taky dozvědět, jak se teda rozmnožují.
