S neofobií se nyní žije těžce. Svět se mění rychle, stále se objevují další a další novinky ve všech oblastech života. Typický příklad neofobie? Tady je.
„V supermarketu, který mám nejblíž domova, zavedli, že od sedmi do devíti ráno fungují jen samoobslužné pokladny. Pokladní nastupují až v devět, a to jen jedna, takže je u ní neustále fronta. Já jsem byla zvyklá chodit na nákupy v osm ráno. Samooblužné pokladny nenávidím. Pípá to, pořád něco dělám špatně, stejně ke mně pak nějaká prodavačka musí přijít. Ale hlavně nechápu, proč bych se měla namáhat, obsluhovat se sama, když jim tam nechávám své peníze. Já prostě tuhle novinku nesnáším, úplně se u toho vždy zpotím. Zároveň se mi nechce měnit můj zvyk chodit nakupovat v osm ráno. Prostě mi to tak vyhovovalo. Tak jsem z toho taková rozladěná,“ vypráví jednaosmdesátiletá Alena, která žije na jednom ostravském sídlišti.
Její o pár let mladší sousedka se jí směje. Ta považuje samoobslužné pokladny za skvělý nápad. „Je to přece rychlejší. A člověk se to naučí, když chce, vždyť je to snadné,“ tvrdí.
Jedno z nejčastěji používaných přísloví je to, že zvyk je železná košile. Je výstižné. Toho, na co jsme zvyklí, se zbavujeme těžko, ať už jde o oblečení, zvyk nakupovat v určitou dobu nebo třeba o protivného manžela, o němž si už dvacet let říkáme, že se s ním rozvedeme, ale nikdy to neuděláme.
„Mít v životě určité rituály a zvyky, které nám vyhovují, je dobré. Zároveň je dobré pouštět si do něj nové věci, nebát se jich. Protože když je vědomě od sebe odsouváme a považujeme je předem automaticky za něco škodlivého, hrozí vznik takzvané neofobie, nepřekonatelné hrůzy ze všeho neznámého. A ta pak umí pořádně zkomplikovat život,“ říká psycholog Daniel Block.
Zároveň se však není důvod posmívat lidem, kteří změnám v životě neholdují, nepořizují si technické novinky, jezdí třeba na dovolenou léta na stejné místo a bojí se změnit práci, i když mají protivného šéfa a mizerný plat.
„Strach ze změn je přirozený. Je to to nejpřirozenější, co náš mozek má,“ říká psycholožka Alžběta Protivanská.
Někteří lidé mají přirozenou obavu ze změn tak silnou, že jim komplikuje život, jiní ji naopak téměř necítí. Oba extrémy však nejsou dobré, mnohem lépe se žije těm, kteří jsou tak trochu váhaví střelci.
„Posledních deset let před penzí pro mě v práci bylo doslova utrpení, přesto jsem nebyla schopná udělat změnu,“ říká sedmašedesátiletá Jana. Do školy, ve které učila, nastoupila mladá ředitelka a Jana si s ní vůbec nerozuměla. „Zavedla spoustu technických novot. Když jsem se jí něco přišla zeptat, řekla, ať ji pošlu mail. Komunikovala jako robot, používala zkratky, jejichž význam jsem nechápala. Začala jsem si připadat stará, nepotřebná, hloupá, nemožná. Manžel mi říkal, ať změním školu. Věděla jsem o dvou, kde by o mě stáli, navíc jsem měla nabídky učit soukromě angličtinu a francouzštinu, takže bych se i uživila na volné noze, stačilo by mi to, nejsem náročná, měli jsme vyřešené bydlení, děti z domova. Manžel viděl, jak se trápím, neustále mě nabádal ke změně. Já se bála. Setrvávala jsem v toxickém nepřátelském prostředí jen proto, že jsem se bála udělat radikální změnu. V penzi se mi ulevilo, žiju si teď dobře. A lituju, že jsem ze strachu marnila deset let v takových nervech,“ říká.
Podobných případů je hodně. Lidé váhají, zda ukončit nefungující manželství, zda změnit zaměstnání, ve kterém se trápí, zda se ve stáří odstěhovat ze zbytečně velkého bytu do menšího, zda si říct o pomoc, když cítí, že už vše sami nezvládají. Někteří proto léta žijí životy, které jim přináší komplikace, trápení, strach, přesto jim to připadá lepší než zkusit žít jinak. Často se u svých blízkých kvůli tomu setkávají s posměchem. Kdo strach ze změn nemá silně vyvinutý, mnohdy jejich váhavost a oblibu všeho, co je hezky zaběhnuté a jisté, nechápe.
Jenže pozor, lidé s lehkou neofobií často bývají rozvážní, spokojení, ve svých životech mají pevný řád a vědí, co jim dělá dobře. Což vůbec není špatné. V různých situacích se pak ukáže, že na tyto lidi je větší spolehnutí a jsou jiným větší oporou než ti, kteří jedou svůj život jako na horské dráze a zaměstnání či partnery mění stejně často jako mobily a kabáty.
