Nejsem líný, ale ta svoboda. Intriky a buzerace v zaměstnání mi už nehrozí. Každý měsíc mi přiletí slušná částka na účet. Na jídlo, oblečení, obutí, složenky, koníčky a na zábavu. Nesním o výhře ve sportce. Mám jiné priority než peníze. Stačí. Poslouchám jen manželku, a to jen když chci. Hodnotit se dám jen svými nejbližšími, ostatní beru na vědomí nebo jako zpětnou vazbu a poučení. Pracoval jsem přesčas. V důchodu téměř sedm let. Končím. Budu mít v únoru sedmdesát a chci být konečně úplně svobodný. Válet se nebudu. Popisuji, jak se mi jako penzistovi pracovalo. Vím, řekněte nemusel dělat, ale já jsem chtěl být užitečný. Cítím se v kolektivu dobře a práce jsem se nikdy nebál.
Poslední tři roky před důchodem jsem poznal, že jsem v zaměstnání již vyhořelý. Nebavilo mě už rozdávat pokuty. Vím, státní dozor nad bezpečností a kvalitou potravin je nutný. Co jedovatých a nekvalitních potravin jsem za tu dobu zakázal a ochránil tím zdraví lidí. Také některé nevyhovující provozovny zavíral. Hlavně ze zázemí některých výrobců a restaurací by se vám udělalo určitě nevolno. Jenže mě vadilo, že když jsem navrhl přiměřenou sankci za protiprávní jednání firem a fyzických osob, tak ředitel to několikanásobně navýšil. Asi jednotliví vedoucí pracovníci krajských inspektorátů soutěžili, kdo jich dá více. Podnikatelé to mnohdy cítili jako křivdu a já to potom na příští kontrole schytal.
Rozhodl jsem se, že budu jako důchodce ještě užitečný. Vybral jsem si pomáhající profesi. To nemůže dělat každý. Je to poslání a psychopaté se v této skupině lidí téměř nevyskytují. V předstihu jsem si udělal kurz na ošetřovatele ve střední zdravotnické škole. Investoval jsem do vzdělání 4000,- Kč. V Praze to stálo již 10.000,- Kč. Je to sedm let. Dnešní ceny za školné neznám. Nižší určitě nebudou. Nastoupil jsem na chirurgickou kliniku ve Fakultní nemocnici v Praze. Byl tam frmol. Operace jako na běžícím pásu. K tomu krev, moč, stolice a utrpení. Poznal jsem, že člověk je opravdu smrtelný. Lidem jsem pomáhal a myslím si, že pacienti mě měli rádi. Těšili se na mě a ptali se, kdy mám službu. Na požádání jsem i dědečky oholil i když jsem to neměl v náplni práce. Příbuzní mi za péči děkovali. To mě naplňovalo. Jiná ale byla věc, jak se ke mně chovaly některé sestry. Povýšeně a naší práce si nevážily. Uvedu příklad. Vezl jsem pacienta na dialýzu. Za přítomnosti doktorky jsem ho předal mladé sestře. Chovala se ke mně arogantně a neměla ani úctu k mému věku. Povídám jí: „Vy máte střední školu, já dvě VŠ a nemachruji. Nevíte, co jsem zač. Neznáte mě.“ Asi jí paní doktorka domluvila, protože jak jsem pacienta šel po úkonu vyzvednout, chovala se již slušně. Uklízečka také může být chytrá. Nemohu soudit člověka podle toho, na jakém pracovním stupni práci vykonává, ale zda ji dělá dobře.
Nevhodné chování sester na této klinice mi vadilo. Poprvé jsem litoval, proč ještě pracuji. To ponižování mi přece za to nestojí. Sebral jsem se a šel jsem za vrchní sestrou. „Paní vrchní, tady končím. Jestli chcete znát důvod, tak vám ho sdělím.“ „Já jsem s vaší prací spokojená. Jestli máte ještě zájem o práci ve zdravotnictví, tak zavolám na personální. Doporučím vás a určitě vám něco nabídnou. Doufám, že si vyberete.“ Neměla to, chudák, lehké. Nižší personál ji na základě nezdravých vztahů v kolektivu utíkal. Nakonec ji vyměnili. Měla pravdu. Nabídli mi sedm dalších pracovišť. Tentokrát jsem měl štěstí. Mladý vrchní bratr byl empatický a přidělil mě do lůžkového oddělení, které vedla laskavá starší staniční. Znala, měla zkušenosti a dovedla z člověka dostat to dobré. Kolektiv byl výborný. Proč? Hlavně byl složen z mladých i zkušených lidí. Když se totiž skloubí zkušenosti starších s elánem mladých, tak to dobře funguje. Také vedoucí lékař na oddělení uměl jednat s lidmi a ocenil jejich práci. Rád na kolegy vzpomínám a také na nevšední zážitky. Zažil jsem na oddělení různé celebrity. Včetně Karla Gotta. Každý rok jezdím do Prahy na vyšetření a nikdy nezapomenu je navštívit. Staniční předám kytku, zasloužila si ji a dalším něco dobrého.
V Praze jsem byl dva roky. Táhlo mě to domů. Vůně domova je příjemnější, než smrad z ubytovny. Ještě když sdílíte pokoj s jednoduchým člověkem, se kterým si nerozumíte. Chtěl jsem se doma co nejdříve zapojit do pracovního procesu a přijal jsem nabídku bezpečnostní agentury na místo „detektiva“ v jednom našem Obchodním centru. Není to med honit většinou opilé nebo zfetované zloděje za minimální mzdu. Jednou mi nadřízený volá do vysílačky: „Vezmi Petra a jděte před OC. Nějaký mladík tam napadá lidi a strčil dokonce do těhotné.“ Pelášíme před vchod. Muž vytrhl kolegovi vysílačku, kterou odhodil se slovy: „Všechny vás zabiju.“ Nejhorší je, že mladí muži zaměstnaní v bezpečnostních agenturách nejsou vyškoleni v sebeobraně. Asi firmy šetří na nepravém místě. Houkl jsem mu do ucha: „Každý jednu ruku a na zem.“ Zaklekl jsem ho a nasadil mu páku. „Pil“ z dlažby. Přitlačil jsem. „Koho zabiješ?“ „Au to bolí. Vy jste mě napadli“. Bědoval. Přijela Policie ČR a mladíkovi nasadili pouta a odvezli ho k výslechu. Těhotnou ženu odvezla sanitka. Byla v pořádku, i dítě.
Náš zásah mi připomněl scénu z akčního filmu. Lidé nám zatleskali. Jenže jako po představení. Myslím, že by nám nikdo z nich nepomohl. Náš vedoucí, který měl IQ tykve, nám ani za práci nepoděkoval, a naopak nás dál buzeroval. To jsem si podruhé říkal: „Máš to zapotřebí v 65 letech rvát se a válet se po zemi s parchanty?“ Vzal jsem nafasované pracovní oblečení a šel za nadřízeným. „Vracím oděv a u vás končím.“ „Nechci ho. Už je použitý. Strhnu vám to z výplaty.“ „Pane, vy mě bez mého souhlasu nemůžete nic z mé mzdy hradit. Ochranné prostředky jste mi poskytl podle zákona a je to vaše povinnost.“ „Jste nějak chytrý.“ „Možná, a vy nevychovaný a nemáte úctu k lidem. To se asi do smrti nenaučíte.“ Zčervenal, protože byli přítomni další zaměstnanci. Dobře mu tak.
Mám ještě pedagogické vzdělání. Aprobaci učitele pro ZŠ a střední školu. Mohu přece dělat kvalifikovanou a lépe placenou práci. Poslední tři roky jsem pracoval jako asistent pedagoga a učitel. Lidé mnohdy učitelům závidí, že mají přidáno, ale zkuste si to. Děti jsou nevychované, za všechno může pedagog. Rodiče je mnohdy neučí ke slušnosti, většinou děti dospělé nezdraví, rodiče jim úkoly nekontrolují a věří tomu, co jim jejich potomci doma nakukají. Uvedu příklad. Jdeme jako třída po městě, a chlapec podráží děvčatům nohy. Vysvětluji mu, že to nemá dělat. Povídám mu: „Leone já, když jsem byl starý jako ty a zlobil jsem, tak pan učitel Jurásek mě vyšlehal rákoskou.“ Samozřejmě nejsem pro fyzické tresty. Kluk mi povídá: „Vy se mi pane učiteli nesmíte ani dotknout.“ To je pravda, ale dnes děti mohou beztrestně verbálně a stalo se i fyzicky napadat své učitele. Dívka doma nahlásila, že ji učitelka zbila. Samozřejmě, že si to vymyslela. Jenže bylo podáno trestní oznámení. Vyšetřovala to kriminálka. To nepravdivé nařčení se těžko smývá. Ze srandy dětem o přestávce povídám: „Co byste si vybraly? Poznámku v žákovské knížce nebo facku?“ Prý poznámku. Z té si nic nedělají. Já naopak facku, protože by mě otec doma kvůli poznámce seřezal. Tak jsem si potřetí řekl: „Mám to zapotřebí?“ Nemám.
Od 31.8.2023 jsem definitivně svobodný. Ano bylo to mé rozhodnutí. Asi bych to udělal znovu. Nelituji toho. Obohatilo mě to a děti mi kradly roky. Vše jednou skončí a já si té volnosti patřičně dnes užívám.
