Nazval bych to stravovacím veršotepectvím, gastrobásněním, případně potravní lyrikou. Celé to rozpoutal kamarád Přemysl. Už při příchodu si požitkářsky poplácával pupek: „Dneska jsem ve formě, moje Jarmilka mi uvařila úžasnej gulášek, prostě jedna báseň.“ „Hele, víš co,“ zareagoval Míra, „tak nežvaň a tu báseň rovnou slož, vole.“ Jenže Přému tím naprosto nepřekvapil, z jeho úst neprodleně zaznělo brilantní dvojverší: „Prostý lid i papaláši, naleznou klid při guláši.“
Tak tohle jsme ocenili a v našich starých zkušených hlavách okamžitě začala úřadovat Euterpé, neboli bájná múza lyrického básnictví, zpěvu a hudby. Výborně, dneska se tady tedy bude veršovat o dlabání, o té nezbytné a krásné konstantě života lidského. První se prezentuje Miloš: „To mé žaludeční šťávy mají radši biftek z krávy.“ Na to mu pohotově kriticky odpovídá Lída: „Žiješ v prachu, starej brachu, správnej Pražák, má rád smažák. A když je to pašák, dá si k němu vlašák.“ Sklidila za to náš potlesk, ale už tu je Jura se svým snad ještě kvalitnějším příspěvkem: „Světlo světa zřel jsem v Aši, dlabu bramborovou kaši. Pokud mi k ní dají řízek, rozkoši jsem velmi blízek.“
Baví nás to velice, prostor obyčejné hospody rázem získává vznešenou auru poetické kavárny. Jura je přímo k nezastavení: „Za ženu mám sice rajskou, ale moje bokovka, je půvabná koprovka.“ Od Oldy se zase dozvídáme, že: „Po knedlu, vepřu se zelím, úplně se tetelím.“ Mezi Mírou a Viktorem proběhne drobný rodinně-regionální konflikt, když na výzvu: „Lidé, jeďme do Benátek, k mé tetě na karbanátek. Tvářičky má jak červánky, dává hodně majoránky,“ zazní odpověď: „Ne ne, jeďme na Hanou, k mé tchýni na sekanou. Má v ní chilli s cibulí, až se z huby zahulí.“
Tíhu okamžiku nevydržel Karel a s prozaickým zdůvodněním, že už z toho všeho doprčic dostal hlad, požaduje od číšníka pana Josefa jídelní lístek. Jen mávne rukou nad Květinou připomínkou, že by teď neměl žrát jako zvíře, neboť správný básník musí přece být trošku hladový. Naštěstí na pana Josefa je jako vždy spolehnutí a odpovídá Karlovi přesně v dimenzích poetické atmosféry: „Tož, šohajku, hore háj, já už mám jenom gothaj,“ což ovšem Karel neakceptuje s tím, že by ho určitě zase pálila žáha. Jejich vyjednávání končí Josefovým rezignačním pokrčením ramen a šouravým odchodem. Zdá se mi, že při tom zaslechnu jeho mumlání: „Hody hody doprovody, mám tu přece spoustu sody.“
Tvůrčí podvečer pokračuje plodně a intenzivně. Do prostoru zaznívají stále hodnotnější a propracovanější díla stravovací lyriky. Přemysl už opustil horování pro Jarmilčin guláš a veršuje o tom, kterak „pro psychiku skvělým dárkem, je krémžská hořčice s párkem“, Marcela se pustila do veršované úvahy o tom, že „raději než platí daně, zaskočí si na lazaně.“ U stejného druhu potravy zůstal i Vladimír, který ve své básni vypráví kterak „pociťuje tíhu viny, když si vaří těstoviny, zejména když kalupem, jí kolínka s kečupem.“
Kamarádi a kamarádky srší invencí, trumfují se navzájem produkty svých básnických střev, kolektivně vytvářejí nový žánr poezie, ale já zhola nic. Dosud jsem nic nevymyslel, nemám den, připadám si prázdný a zbytečný. Přitom zamlada jsem holkám psával zamilované básničky jako na běžícím pásu. Mám rád držkovou polívku, segedín, kulajdu, španělské ptáčky, rizoto, svíčkovou, brambory na loupačku, rybí salát a spoustu dalších skvělých poživatin, ale nějak to nedokážu hodit do rýmů. Jsem prostě dneska básnicky impotentní, nedá se nic dělat.
Jdu domů, do svého vychladlého pelechu, a je mi smutno. A taky mám hlad, konec konců, celý večer se točil kolem skvostných lahůdek a to jednomu vytráví. Tak co tam vlastně mám? Bodnul by nějakej ten kaviárek, flákota pravé svíčkové z argentinského býčka, pár filetů z lososa. Spokojil bych se i kouskem dobře vyzrálé gorgonzoly, ale nic z toho bohužel nehrozí. A hleďme, teprve teď mi bleskne palicí první gastropoetické dílo: „Co zbývá na sólo strejce? Zas jen tři na tvrdo vejce. Ach jó, můj ty temnej smutku, jsou tak těžká do žaludku.“ Nic moc, ale aspoň něco, že jó.
