Příbuzní osmaosmdesátiletého Jiřího nedávno rozhodli, že na jeho chatě udělají generální úklid. Jiří tam léta žije sám, od dubna do října, pouze zimní měsíce tráví ve svém malém bytě v Ostravě. „Bylo nám jasné, že strejda tam bude mít přeplněno, protože doma má taky, ale to, co jsme viděli, nás šokovalo,“ říká Jiřího neteř, jeho nejbližší příbuzná. „Strýc je samostatný, na svůj věk v perfektní kondici, ale odmítá si připustit, že je občas dobré něco vyhodit. Takže má na chatě lovecké trofeje a různé předměty související s myslivostí, které nashromáždil od svých osmnácti let. Býval vášnivý myslivec, takže jsou tam vycpaniny, lebky, knížky s mysliveckou tématikou, věci, o kterých vůbec netuším, k čemu slouží. Vše je pokryté vrstvou špíny, prachu, on si v tom vesele vegetí. Když jsme mu s dcerou chtěly uklidit, naštval se. On to, v čem žije, považuje za normální. Já vím, je to jeho život, ale tam už jde o zdraví, je tam plíseň, housenky,“ vypráví neteř.
Stává se, že se koníček stane takovou vášní, že v životě toho, koho pohltil, zaujme důležitější postavení než jeho rodina, blízcí. Své vědí mnohé manželky nadšených sběratelů. „Celý život jsem nenáviděla manželovy známky. Pořád jezdil na setkání filatelistů, seděl a koukal do svých alb. Vím, že do nich vrážel peníze, zatímco já škudlila na to, abych mohla něco pěkného koupit dcerám,“ vypráví pětasedmdesátiletá Irena. „Když muž zemřel, tak první, co jsme s holkama udělaly, bylo, že jsme prodaly jeho alba. Dostaly jsme několik desítek tisíc, vlastně ani nevím, zda bychom nezískaly víc, kdybychom se o hodnotu víc zajímaly, ale my se jich prostě chtěly zbavit. Hned jsme si zajely k moři. Vím, že někdo řekne, že jsem neměla pro koníček manžela pochopení, že jsem sobecká. Ale on se opravdu choval, jako by byla filatelie důležitější než jeho rodina,“ tvrdí.
Když jde o sběratelství, tedy zájem o předměty, které mají určitou hodnotu, význam, nějak spolu souvisejí, výsledkem mnohdy bývá cenná či zajímavá sbírka a její majitel má mezi lidmi se stejným koníčkem vážené postavení. Často se jedná o společenství sběratelů, která tvoří až jakési sekty, jimž jejich příbuzní a okolí vůbec nerozumí. Existuje ale ještě jedna forma sběratelství a té se říká hromadění. To pak jde o sbírání věcí, které spolu mnohdy vůbec nesouvisí.
„Hromadit lze cokoli, papíry, nádobí, přístroje, sošky, ale posbíranou veteš nebo potraviny, které se skladováním kazí. Za sbíráním některých předmětů jako by stála filozofie: Já vím, že je to k ničemu, ale já počkám, až to k něčemu bude,“ uvedl psychiatr Radkin Honzák. Takové lidi označuje za pacienty:„Jsou to opravdu nemocní lidé – nejsou schopni rozhodnout co vyhodit, tím méně se k tomu odhodlat.“
Existuje pořekadlo, že normální sběratel neexistuje. Jsou lidé, kteří si myslí, že každý, kdo propadne vášni něco sbírat, je tak trochu postižený. To je samozřejmě přehnané tvrzení. Mnozí lidé, například právě filatelisté či sběratelé obrazů, dokážou za život vybudovat cenné, úctyhodné sbírky a mají velmi dobře promyšleno, který kousek do nich potřebují získat, aby jejich cena ještě stoupla. A to pak rodinní příslušníci jásají, když nějakou takovou sbírku zdědí, to pak přestávají vnuci hudrovat, že si jich dědeček nevšímal, protože pořád jen chodil na filatelistické burzy.
Nicméně, ve většině rodin, v nichž někdo nějaké podobě sběratelství propadl, čas od času zazní něco ve smyslu: on se už úplně zbláznil.
Ostatně, už Karel Čapek napsal: „Normální člověk se obyčejně vyživuje jistým víceméně tichým šílenstvím, kterému se říká koníček.“
Sběratelské vášni častěji propadají muži než ženy. Psychologové to vysvětlují tím, že muži údajně mají radši své věci pod kontrolou a taková sbírka je pro ně něco, co mohou tvořit, zdokonalovat, pevně jí vládnout. Což ovšem neznamená, že dámy sběratelky nejsou, naopak.
„Naše maminka propadla asi před čtyřiceti lety sbírání ubrousků. Nikdo z rodiny nechápal, co má za smysl hromadit potištěné papíry nebo vyšívané hadříky. Ale ona byla opravdu šťastná, když jsme jí nějaké nový přinesli. Jak se pak začalo cestovat pro roce 1989, vozila ubrousky ze zahraničí, z restaurací, z hotelů. My se jí smáli. Když zemřela a likvidovali jsme její věci, bylo mi líto její sbírku vyhodit, tak jsem si ji vzala a přiznávám, že když někde nějaký pěkný ubrousek vidím, přidám ho tam a říkám si, že by máma měla radost,“ vypráví dvaašedesátiletá Lenka.
Říká se, že sběratelé jsou vlastně šťastní a spokojení lidé, protože mají svůj svět, před kterým mohou utíkat před nepříjemnostmi světa skutečného. Mnozí si tak vytvořili svůj zvláštní prostor už mnohem dříve, než začal existovat současný svět virtuální, do něhož se nyní lidé běžně uchylují.
Se sběratelstvím lidé mnohdy začínají už v dětství, pak je v mládí bavit přestane a často se k němu údajně vracejí po čtyřicítce. Psychologové tvrdí, že vytvářením sbírky si tak člověk mnohdy vytváří pocit vlastní výjimečnosti, jedinečnosti a nezřídka tak získává naději, že po něm takzvaně něco zůstane. Což se může stát, ale také nemusí.
„Moje žena sbírala staré panenky. Ne, že bych to chápal, ale bral jsem to tak, že kdo si hraje, nezlobí. Ale když zemřela a synové a snachy chtěli její sbírku prodat v jakési internetové aukci, rozčílil jsem se. Nedovolil jsem to. Myslím, že manželce šlo o to, aby po ní něco zůstalo, že doufala, že třeba některá z vnuček jednou sbírku ocení. Tak jsem ji prodat nedovolil, všechny ty holky jsem si vzal sebou do domova seniorů a žiju si tu s nimi,“ vypráví jednadevadesátiletý Karel. „Někteří lidé se tomu smějí, uklízečka brblá, že je na nich moc prachu, některé pečovatelky je sem chodí obdivovat. Já teď říkám, že tady mám svůj harém, že mi chlapi mohou závidět. A kdykoli se na ně podívám, vzpomenu si na svou milou ženu a říkám si, že jsem ji vlastně mohl v její sběratelské vášni více podporovat,“ dodává.
