Povídka: Zkouška dospělosti
Ilustrační foto: Pixabay

Povídka: Zkouška dospělosti

14. 8. 2023

„Jano, to byl tedy mejdan, to byly narozky. Ale viděla jsi Verču? S tím starým chlapem?“ povídá Eva. Spíš ale slova drmolí a plete se jí jazyk z alkoholu, který včera na oslavu Janiných šestnáctin vypily.
Jana pomalu otvírá oči a rozhlíží se: „A kde vlastně Verča je? Přišla s námi do chaty?“

„Já vím, že jsem na ni volala, že odcházíme. A ona říkala, že si dojde na záchod a dožene nás. Pak ale přeci přišel Pavel, že jede domů a jestli chceme, že nás hodí na křižovatku. Do chaty jsme se dostaly, ani nevím jak… ale na Veroniku si nevzpomínám.“
„A co ten stařec, jak poletoval kolem Verči? Znáš ho? Má tady chatu? Nebyl to snad nějakej…?!“
„Ale Evo, nestraš! Neznám, nikdy jsem ho neviděla a chatu tady určitě nemá.“
„Zkouším jí volat, ale nezvedá to. Co budeme dělat?“, říká a pokládá telefon Eva. „Počkáme do oběda a pak zavolám tátovi. Třeba se ozve.“
„Dáš si kafe?“
„Dám, počkej, já ho udělám.“
Trochu nervózně popíjely kafe, snažily se být klidné, ale po očku obě pokukovaly po telefonu, zda Veronika nezavolá. A najednou, jako když spadne a roztříští se sklenice. ZVONÍ!!! Obě současně vyskočily a snažily se podívat, kdo volá.

„To je táta, mám mu to říct? Nebo ještě počkáme…“ povídá Jana.
„Nevím, zvedni to!“
„Ahoj tati,“ snaží se Jana mluvit normálně.
„Ahoj, tak jak jste se měly? Narozky dopadly dobře? Nezbouraly jste chatu? Tři holky?!“
„Né, všechno je v pořádku!“
„Jak to myslíš? V pořádku! Chata?“
„Nóó, všechno,“ už nejistým hlasem říká Jana.
„Nechceš mi něco říct, Jano? Je opravdu všechno v pořádku?“
„Jo, neměj obavy, no… vlastně jsem ti chtěla něco říct.“
Jany táta je policista a pracuje jako vyšetřovatel na oddělení vražd.
„Já jsem ti chtěla říct, že máme asi průšvih. Byly jsme v restauraci Za Lomem, tam jsme slavily a do chaty se s námi Veronika nevrátila a nevíme, kde je. Chtěla jsem ti zavolat a poradit se, co máme dělat, a v tom jsi volal ty.“
„Vy jste neslavily na chatě, jak si říkala?“
„S holkama jsme se domluvily, že nejdřív si dojdeme na večeři a zpátky se pomalu projdeme kolem rybníka, za hodinu budeme na chatě a tam to pořádně oslavíme. Jenomže si k našemu stolu přisedli kluci z vesnice, a když se dověděli, že mám narozeniny, tak nám poslali na stůl vodku. Nechtěli jsme, ale...?! Pak druhou a další. Pak už se nám nechtělo domů, a tak jsme si řekly, že to oslavíme v restauraci. Přišli další a další kluci, začalo se hrát na kytaru, zpívat, vyprávět a taky popíjet. Na stole se objevila láhev vína a všichni mě pobízeli, že když mám ty narozeniny, že si musím připít na zdraví, jenom malinko, že by to jinak nebyly žádné narozeniny. Všechno jsme splácaly dohromady a byly jsme docela opilé. Ale Veronika s námi neseděla, ta seděla s nějakým starším chlapem asi v tvém věku. Jéé, tati já nemyslím, že si nějak starý, ale pro Verču byl starej.“
„Já vím, pro tebe starej, pro mámu dobrej. No, a co bylo dál s tím chlápkem?“
„My jsme se bavily a kolem půlnoci přišel Pavel, že nás hodí autem na chatu, nahoru na tu křižovatku a jestli s ním chceme jet, ať se rychle sbalíme. Řekla jsem to Evě i Veronice. A ta řekla, že si doběhne na záchod a přijde za námi. Pavel chvátal, a jak jsme byly opilé, naskákaly jsme do auta a na Veroniku jsme zapomněly. Když jsme přišly do chaty, okamžitě jsme usnuly. Ráno v chatě Verča nebyla. A to je všechno“.
„Ty mi řekneš – to je všechno? Ale Jano, to je od vás taková nezodpovědnost! Odešly jste tři, tak musíte přijít také tři. Nemůžete se rozdělit. A ještě takhle mladý holky. Co když se jí něco stalo? To si nikdy neslyšela o znásilnění, o vraždách a ještě jste ji viděly s nějakým cizím, starším člověkem.“
„Já vím, ale…“
„Prosím tě, za prvé si říkala, že budete slavit na chatě. Oslavu v restauraci bych vám neschválil! A co jste to za kamarádky, když jednu necháte v hospodě!?“
Eva už nervózně udělala posunek, jestli něco ví, jestli třeba nepřišla esemeska, kde Veronika je. Jana jenom pokrčila ramena a udělala grimasu směrem k telefonu a dál mluvila s tátou.
„Tati co máme dělat?“
„Přijdete obě k nám na policii na naše oddělení a tady to sepíšeme.“
„Kdy?“
„Teď, okamžitě, co nejdřív! Abychom mohli začít tu vaši kamarádku hledat. Víte, co všechno se jí mohlo stát?! Doufám, že není pozdě. Máte pěknej malér a já možná taky.“

Holky se rychle sbalily a šly na nádraží.
„Je tady kapitán Dvořák?“ říká Jana policistovi, který stál u dveří služebny.
„Vy jste ty… a která je dcera pana kapitána?“
„Já,“ ještě klidně odpoví Jana.
„Tak pojďte obě, ale pan kapitán musel odjet. Máte tady počkat.“
„Ale táta říkal, že máme okamžitě přijet, aby jste mohli začít…“
„Jó, jó, ale jak jsem říkal, musel odjet, protože našli nějakou dívku někde Za Lomem nebo jak se ta restaurace jmenuje.“
„To je tam u nás, jak máme chatu. A jak se jmenuje? Není to to Veronika Krásová?“
„Nevím!“
„A víte, kolik je jí let? Tu co našli. A co se jí stalo? Je živá?“
„Né, né, nemohu vám nic říct. Jen snad to, že ji našli u vody.“
„A je mrtvá???“ To slovo téměř nemohla vyslovit, a tak poslední slabiku spolkla a řekla jí tak tiše, že to slyšela jen ona.
„Prosím vás, tady si sedněte a počkejte. Třeba to není ta vaše známá a já musím udělat ještě nějaké papíry. Tak tady počkejte.“
„Co se jí mohlo stát? To byl určitě ten chlap, mně se zdál nějakej divnej. Jestli jí dal něco do pití?!“ přemýšlela nahlas Eva.

„A ty nebreč!“
„Když si vzpomenu, že šla s náma a dneska…“
„My jsme jí ujely, za to může to blbý víno!“
Teď už obě promýšlely ty nejhorší situace, které mohly nastat jejich vinou.
Přes chodbu viděly, jak dvojice policistů v civilu běží, zřejmě dostávají nějaké příkazy, telefon u ucha a naskakují do auta.
„To je asi kvůli nám.“
„Třeba jedou jinam,“ utěšují se.
Sadista, vrahoun, násilník. Takové myšlenky jim probíhaly hlavou.
A najednou se otevřely dveře, ty samé, jakými ony vstoupily, a viděly Janinýho tátu. Jana vyskočila, plakala, chytla ho kolem krku.
„Né, nic mi neříkej, neomlouvej se, Veroniku Krásovou jsme našli,“ povídá táta, poručík Dvořák. „Celou situaci jsem probral s policejním psychologem, s kolegy a došli jsme k tomu, že rodičům to oznámíte vy.“
„Ale tati...“
„Samozřejmě bude s vámi kolega, který to celé upřesní a ty nejdůležitější detaily řekne sám, protože vy je ani neznáte.“
„Ale…“
„Doveze vás tam autem, aby jste si to nerozmyslely.“

Holky byly bledé, vystrašené, uplakané. V autě bylo jako v hrobě, nikdo nepromluvil. Cesta jim uběhla nečekaně rychle.
„Tááák a jsme tady,“ a zastavuje policejní vůz před domem Veroniky.
„Vystupujem, dámy,“ povídá policista, jako by se nic nestalo. Jemu se to říká, myslí si Jana s Evou.
Nechce se jim vystupovat, ale musí.
Jedna druhé dává přednost, ani jedna nechce jít první. Policista vchází do domu první, otvírá dveře a pozdraví paní Krásovou. Holky se dívají do země, bojí se podívat mamince Veroniky do očí.
„Posaďte se,“ povídá obezřetně maminka.
Sednou si obě najednou, až do sebe drcnou.
„Řekneš to?!“ říká Eva.
Jana bez vysvětlování se sklopenou hlavou vyhrkne: „Za to můžeme my!“ V ruce žmoulá kapesník a v očích má plno slz.
„A co se stalo?“ ptá se maminka.
„Vy nic nevíte? Vám nikdo nic neřekl?“ překotně říká Eva a dívá se na doprovázejícího policistu. Z vedlejšího pokoje se otevřou dveře a vejde tam nějaký muž.
Eva s Janou zvednou hlavu a obě vykřiknou: „To je on! To je on, to je ten, co jí dal do pití tu drogu!“ křičí nahlas.
„Ale Evo, Jano, vždyť je to Petr, můj manžel, kolega tvýho táty.“
A za ním vejde do pokoje Veronika.
„Verčo!!!“
Obě vyskočí, málem převrhnou stůl a běžely k ní.
„Verčo, Verčo,“ chytají ji kolem krku, za ruce. Třesou se radostí, že se jí nic nestalo a že stojí vedle nich. „Ale na policii říkali, že tě našly u rybníka za restaurací.“
„Já jsem šla na záchod, táta odešel, myslel, že jedu s vámi na chatu, ale vy jste mi ujely. Tak jsem si šla sednout k rybníku a zavolala jsem tátovi, aby za mnou přišel. Pak jsme tam seděli a povídali si dlouho do noci.“
„A proč tě neodvezl na chatu?“
„Protože chtěl vědět, co budete dělat, když se vrátíte na chatu beze mě. Zavolal tvýmu tátovi a společně vymysleli tenhle plán. Domluvili se, že vás v tom nechají a trochu vystraší.“
„A kde jste se tam objevil vy?“ obrátila se Eva na Verčinýho tátu.
„Karel mi v práci říkal, že je to pro vás taková první zkouška dospělosti, že budete samy oslavovat narozeniny na chatě. Bál se o vás, tak mě požádal, protože mě nikdo od vás nezná, zda bych tam na vás dal pozor, kdybyste náhodou šly do restaurace. Je vidět, že vás zná dobře. Veronika mě odhalila, ale neprozradila. Musel jsem jí tedy o tom „hlídání“ říct.“
„A ti policisti na chodbě, jak někam běželi?“
„To už je zase jiný případ.“

povídka
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA