Věnoval se cyklistice, plavání, jachtaření, a především sjezdovému lyžování. Postupně se vypracoval mezi nejlepší lyžaře své generace. Mezi lety 1938-1949 reprezentoval, byl mimořádný talent, proto dokonce za německé okupace během druhé světové války měl možnost trénovat na různých soustředěních v Alpách. Stal se šestinásobným mistrem republiky, vítězem prestižního slalomového závodu na Hahnenkammu v rakouském Kitzbühlu v roce 1946 a bronzovým medailistou v kombinaci tamtéž. Na zimních olympijských hrách ve švýcarském svatém Mořici počátkem roku 1948 skončil při různých sjezdech na 6., 9. a 17. místě. Na stupně vítězů to nestačilo, ale měřil síly se světovou elitou a získal sebevědomí, že se dál může zlepšovat.
Užíval si bezstarostného mládí, proháněl děvčata, sportoval a o politiku se nestaral. Přesto měnící se poměry dolehly i na něho. V lednu 1949 se nevrátil ze soustředění v Rakousku a zůstal na západě. Již několik měsíců měl stálou přítelkyni, Angličanku Elisabeth. Byl plný elánu a smělých plánů. Chtěl se dál věnovat lyžování na vrcholové úrovni a žádal o emigraci do Kanady. Bohužel, neobdržel víza. Promýšlel tedy, kam jinam zamířit, načež učinil osudové a na první pohled nepochopitelné rozhodnutí. Vydal se do Austrálie. Všichni si ťukali na čelo, co bude lyžař dělat v rozpálené australské buši, ale Šponar si nastudoval, že i na rudém kontinentu jsou na několika místech ideální sněhové podmínky. Zájemci o brázdění svahů pod jižním sluncem si ovšem museli zvyknout, že zima je naše léto a hlavní lyžařská sezóna v červnu a červenci.
Dne 30. prosince 1950 Šponar s Elisabeth, v té době již manželkou, na palubě zaoceánského parníku S.S. Nelly připluli do přístavu v Sydney. Australské sněhové dobrodružství mohlo začít. Šponar sám vzpomínal:
„Byl jsem si naprosto jistý, že pokud se v této bohaté zemi najdou hory se sněhem, lidé se do nich pohrnou, jakmile se tam vybuduje všechno, co je třeba. Informace o sněhových podmínkách v australských horách byly velmi mlhavé a kusé. Nezbývalo mi nic jiného, než se do hor vypravit sám. V Evropě vznikala známá lyžařská střediska při starých horských osadách, jakmile se ukázalo, že místo je vhodné pro zimní sporty. Jsou také střediska zbudovaná v neobývaných místech výhradně pro sportovce a lidi na dovolené. Některá z těchto míst se nehodila pro masový sport, ale lyžování se masovým sportem rychle stávalo. Na počátku století se všude ve světě stavěly hotely na odlehlých místech, jeden po druhém, na Mount Hood ve Spojených státech, Shiga Kogen v Japonsku, Bariloche v Argentině a v Austrálii, ve Sněžných horách hotel Kosciuszko. Šlo ale o mnohem víc. Tehdy si ještě nikdo neuvědomoval, jakou cenu má doprava do vrchu na sněhu. Ono bylo vůbec mnohem méně mechanických způsobů dopravy, než známe dnes. Ačkoliv jsem lyžoval pravidelně od raného dětství, poprvé jsem jel kabinovou lanovkou teprve v sedmnácti letech. Do kabiny se vešlo padesát lidí, pohybovala se po laně a do výšky ji táhlo další lano. Výtahy, kotvy, sedačkové lanovky, vrtulníky, to všechno byla tehdy hudba daleké budoucnosti. Pokud se chtěl člověk svézt z kopce, musel napřed na ten kopec vylézt. Krátce před začátkem války už ale několik sedačkových lanovek jezdilo. Později se tu a tam objevil kotvový vlek.
Když nás krátce po vylodění odvezli do městečka Bathurst v Novém Jižním Walesu, asi dvě stě kilometrů západně od Sydney, čekali jsme ve velkém stanovém táboře. Slíbili nám. že dostaneme zaměstnání v oblasti Australských Alp. Zařídil nám to jeden z imigračních úředníků, s kterým jsme se předtím spřátelili v Innsbrucku. On a jeho rodina byli později vůbec první Australané, které jsem naučil lyžovat.
Kdesi na moři mezi Evropou a Austrálií mezitím pluly bedny, obsahující mimo jiné lyžařský vlek, který jsem sám postavil. Doufal jsem, že se vlek v mé nové vlasti na sněhu uplatní. Uměl jsem mimo jiné také truhlařinu a pozlacovačství, naučil jsem se řemeslu za války, v podniku naší rodiny. Uplynulo několik měsíců, než mi krabice se součástkami na vlek přivezli. Potom jsme konečně s Elizabeth dostali umístěnku do horské oblasti a začali pracovat právě ve čtyřicet let starém hotelu Kosciuszko na úpatí Mr. Kosciuszko, nejvyšší hory Austrálie (2 228 metrů)…“
S přáteli Františkem Příhodou a Karlem Nekvapilem po emigraci v rakouských Alpách.
Léto v údolí Thredbo, v zimně tu budou sjezdovky. Obe fotografie poskytnuty Martinem Nekolou
Antonín Šponar nejprve pracoval v hotelu jako údržbář, ale záhy si splnil sen a v nedaleké osadě Thredbo, spolu s dalším českým lyžařem Františkem Příhodou, vybudoval prvotřídní lyžařské letovisko, které dnes hostí přes tisíce návštěvníků. Šponarovy neuvěřitelné osudy by zasloužily zfilmování. Hoteliér, filmař, fotograf, mořeplavec, potápěč, to je jen část profesí, kterým se věnoval. Především se ale u protinožců zapsal zlatým písmem do všech sportovních kronik jako průkopník, který popularizoval zimní sporty.
Šponar v penzi se s podobným nadšením a energií, jako se předtím věnoval lyžování a cestování, pustil do psaní pamětí. Anglicky vyšly v Canbeře v roce 1995 pod titulem „Snow in Australia? That´s news to me“. Rukopis o rozsahu 405 stran se připravoval k českému vydání, překlad byl dokončen, redigován a zbývaly pouhé dny k odeslání do tiskárny, ovšem zasáhl osud a nakladatel náhle zkrachoval. Krátce poté zemřel i Antonín Šponar a celý projekt šel k ledu. Fascinující memoáry v kompletní podobě, bohatou sbírku fotografie i další fragmenty ze života jednoho z nejznámějších Čechoaustralanů má k dispozici autor tohoto textu a již několik let marně usiluje o knižní vydání. Tak kdyby snad někdo z laskavých čtenářů vlastnil nakladatelství, ať neváhá a ozve se…
