Pokud si vzpomínám, poprvé mi v hlavě zazněla, když mně coby mladšímu žáčkovi při fotbalovém zápase za rodnou vísku rupla guma u trenýrek a já stál na půlící čáře s holou řití a vším ostatním. Navíc jsme zrovna hráli v Horních Štěpánovičkách, což byla tradičně znepřátelená sousední vesnice, se kterou jsme se měli rádi asi jako Lovreňáci a Velraňáci v Knoflíkové válce. Takže jsem si vyslechl několik uštěpačných poznámek od všech deseti přítomných diváků a obrečel to v šatně. Dodnes jsem na tu tragédii nezapomněl, převaluji se kvůli ní celej zpocenej uprostřed bezesných nocí.
Jak známo, život není peříčko, takže mi pravidelně poskytoval příležitosti k využívání Gibusíkova výroku. Například když jsem si při maturitní zkoušce z volitelného zeměpisu spletl Kazachstán s Turkmenistánem a komunisticky vyhraněný předseda komise pronesl ohnivou řeč, kterak je vůbec možné nechat projít soudruha studenta, který se neorientuje v zemi našich nejdražších bratří. Naštěstí jsem byl žákem sportovní třídy, takže mi to přece jen dali za čtyři. Od nás se totiž žádné překotné intelektuální výkony nečekaly, ostatně, prospěla třeba i spolužačka Marie, která tvrdila, že civilizace je, když jdou vojáci do civilu, nebo spolužák Jiří, jenž prohlásil, že hlavním městem imperialistických Spojených států amerických je Sao Paulo. Dobré ale je, že tato maturitní tragédie mě nikterak v bezesných nocích nezatěžuje.
Gibusíkova slova velmi frekventovaně provázela i všechna tři má manželství. V tom prvním se dostavila v okamžiku, kdy manželka Jindřiška začala nahlas přemítat, proč vlastně spojila svůj život s takovým budižkničemou. To se stalo zhruba ve třetím roce našeho svazku. Pokoušel jsem se jí sice vysvětlit, že jsem fakt nevěděl, že jsem budižkničema, ale nepomohlo mi to.
Druhou manželku Majdalénu jsem sice už před sňatkem poctivě o svém budižkničemství informoval, ale bohužel se vyskytly další četné závady mé osobnosti, o nichž jsem dříve neměl ani tušení. Například: „Nemáš rád mou maminku!“ „Jak můžeš kamarádit s tím hulvátem Karlem?“ Proč sis ty citróny v samoobsluze neprohlíd, dva jsou nahnilý!“ Jaktože sis v práci neřekl o přidání!“ „Láďa s Lídou byli v divadle, proč my ne?“ „Zase si bereš tu hnusnou kostkovanou košili!“ „Kdybys mě měl ještě rád, tak se se mnou díváš na ten seriál!“ Takže nakonec jsem s Gibusíkovou větou v mysli hbitě sbalil do ranečku svou hnusnou kostkovanou košili a šel bydlet k hulvátovi Karlovi.
V počátku třetího manželství s čarokrásnou Sylvií jsem se dopustil základní chyby v nerespektování Gibusíkova pravidla, že kdyby sem to byl býval věděl…. atd. Já jsem to totiž věděl. Ano, bylo mi zcela známo, že Sylvička nerada odmítá obdiv a dvoření většího množství pánů a hochů. Takže mi nakonec uprchla s talentovaným druholigovým hokejistou. Ten ale evidentně také podcenil Gibusíka, neboť jemu zdrhla se zvukařem z Barrandova, tomu prý zase s…, no nic, nedávno mi někdo říkal, že momentálně žije v Olomouci s nějakým lékárníkem. Nebo s lakýrníkem, už si nevzpomínám.
Nebudu to zbytečně protahovat – Gibusíkův výrok mě věrně doprovází životem jako Pat Mata, Spejbl Hurvínka, Sancho Panza Dona Quijota, jako Jú Hele, jako Eva Vaška, Křemílek Vochomůrku, Asterix Obelixe, nebo – chcete-li – jako Bedřich Engels Karla Marxe. Je mi po boku v aktivitách pracovních, společenských, volnočasových, citových i kulturních. Je to fakt dobrá věc, věřte mi. Troufám si tvrdit, že se jedná o vynikající autopsychoterapeutickou metodu. Člověk, který právě absolvoval nějakou blbou událost, si prostě řekne „jó, kdyby sem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil,“ a je mu hned líp.
Z výše uvedeného vyplývá i moje žádost: Pokud se ti, vážený čtenáři jeví tenhle fejetonek jako trapnej či pitomej, napiš mi to. Aspoň budu jako Gibusík vědět, že jsem do něj neměl jít. A vůbec se netrap tím, že možná mě tahle tragédie donutí propoceně bdít v bezesných nocích.
