(Tady malé odbočení: Každý český senior má hodně času a především všechno ví, všechno umí zařídit, se vším může cizinci pomoci. Pomáhat je pro nás snadné. To říkám o dvou a čtvrt milionu Čechů, kteří jsou v důchodu. Ti všichni by mohli, kdyby chtěli, dělat totéž. Jojo, já taky znám Ukrajince zlobivé, nemakačenky, ožraly, sobce a vypočítavce. Jsou mezi Ukrajinci zrovna tak jako mezi Čechy. Vybírám si ty slušné, kteří pomoc vítají a jsou za ni vděčni.)
Je mi 74 a Sofie by mohla být moje časově zpožděná dcera. Že jí pomohu, uvěřila hned od počátku. Oba si neumíme představit, co vše tu bude potřebovat. Kromě bydlení taky práci, ale to znamená dostat dítě do školky, ale to znamená uspět s přihláškou, ale to znamená lékařskou prohlídku, ale to znamená doklad o očkování…, který zůstal na Ukrajině! A stovky podobných věcí, které si musí obstarat, zvládnout nebo znát. Taky se potřebuje normálně ubytovat, dostat deku na přikrytí, hrníček a lžičku a asi tisíc dalších obyčejných věcí a informací. Učí se rychle, snaží se, poslouchá řeč a čte české časopisy, ale to víte, je v našem malém městě trochu izolovaná a pochopitelně se nevidíme každý den. Moc ráda by tu pracovala. V restauraci nebo jako uklízečka, to je jedno. I když má vysokou školu jako mnoho dalších. Vybral jsem pro vás tři její krásné jazykové úlety.
Ještě druhé odbočení: Ukrajinština v něčem je a v něčem není podobná češtině nebo ruštině. Děkuji se řekne ďakuju, nikoliv spasíba. Ano se řekne tak, nikoliv da. Listopad se řekne listopad a ne najábr jako v ruštině. Takže Sofiinu řeč jsem se musel taky trochu přiučit. Že to její věčné „Buď laska“ není žádná intimní výzva, nýbrž docela obyčejné ukrajinské Prosím, to jsem věděl už dávno. Tak jako Němec říká bitte a Angličan plís, tak Ukrajinec řekne buď laska. Takže to bylo jasné předem. A jak je tedy na tom ta přistěhovalka s češtinou? Má už dobré ř, ale na Ukrajině neuznávají dlouhé samohlásky, jako máme my, a proti ruštině vyslovují dost tvrdě. Například místo děti řeknou dity. Nejsou probůh pozadu, jen mají odlišný jazyk. Naštěstí slovanský, takže se vždycky nakonec domluvíme.
Jdeme hned první dny v Liberci po ulici a hledáme úřadovnu cizinecké policie. Sofie si musí se synem přehlásit bydliště, protože odešli z ubytovny. Cizinecká policie. Kde to jen může být? Rozhlížím se.
„Ščo my robymo?“ ptá se. Co děláme? Já vám to překládám do češtiny, jinak byste tomu někdy nerozuměli. A také bych nedokázal napodobit její ukrajinsko - český slovník.
Na její otázku odpovídám, že hledáme cizineckou policii.
Je asi překvapená, že nevím, kde to je: „My šukajemo policiju?“
„Ježišmarjá Sofie! Tohle v Česku neříkejte. Nikdy! Možná v Ostravě, ale tady ne.“
Ona na celou ulici: „My nešukajemo?“
„Probůh, Sofie! Ano, my šukájemo policii, ale takhle to nesmíme říkat, protože víte, co to slovo u nás znamená?“
„Ne.“
„To ani nechtějte vědět.“
Ujdeme pět kroků.
„Je to stejné jako v Polsku“, brání se.
„Já vím, tam to dělají taky. Hledají. Ale tady to znamená něco jiného…“
„A co?“
Tak to je teda situace! Jako učitel přece nesmím utýct z boje, musím žákovi odpovědět. Natočím se s ní ke zdi domu, aby nás nikdo neviděl, pravým ukazováčkem pumpuju do polootevřené pěsti levé ruky a tiše, už trochu nervózně, říkám: „Muž a žena.“
Vykulí oči, chvíli přemýšlí, pak se začne chechtat. „Vybačte – promiňte.“
To nic, to je proces učení. Červenáme se oba.
Doma letím ke slovníku: Muž a žena – čelovik ta žinka. Takže ani tohle není stejné! Až do noci studuji základy ukrajinské konverzace, aspoň hlavní slova a obraty.
Druhý den zdánlivě nevinná otázka: „Kde vlastně na Ukrajině bydlíte? Někde na severu nebo na východě?“
„Ni, na zachodě.“
„Sofie, ne! To je špatně. Prosím vás, tohle tu neříkejte.“
„A proč?“
„Protože vy nebydlíte na zachodě, ale na západě. My máme česky východ a pak teda…“
„Zachod, já vím.“
„Ne, jezusmankote, jak vám to mám vysvětlit. No, jak se řekne to…“
„Co?“
„No, kam se chodí…“ (já to musím předvádět, jen si mě představte!).
Směje se: „Přece tualet.“
Toaleta! Takhle snadný to je! „Takže u nás chodíte na záchod, ale bydlíte na západě.“
„To si musím zapsat,“ kroutí hlavou nad tou nelogickou češtinou.
A takhle to jde dál. Naštěstí jen občas. Nedávno jsme mluvili o prezidentu Pavlovi.
Sofie radostně říká: „Já jsem si ho políbila.“
„Cože?!?! Našeho prezidenta?!“
Okamžitě divoce hledá ve slovníku…
„Aha, oblíbila.“
Zmateně se na mě podívá, ale já se válím smíchy.
Zaručuju vám, že s cizincem se nudit nebudete.
