Seděla jsem u kadeřnice. Podívala jsem se na sebe do zrcadla – a řekla jsem si: „Máš smutný oči, unavený“. Pokusně jsem se na sebe usmála. Výraz v očích se nezměnil.
Známe to nejspíš všichni. Podíváme se někomu do očí. Usměje se na nás, ale jeho pohled zůstává smutný nebo chladný. Ne nadarmo se říká, že oko je do duše okno a že mluvíme očima. Oči na nás prozradí i to, co na sebe prozradit nechceme.
Očima se i dorozumíváme, někdy máme výmluvné pohledy. U srdce nás zahřeje pohled do očí milovanému člověku, dítěti, také třeba pejskovi nebo kočičce. Dojmou nás oči zalité slzami. Někdy máme pocit, že si oči vypláčeme.
Oči nás také klamou. Hlavně tím, že vidíme svět barevný, ač prý takový není. To si ale neuvědomujeme. Všichni asi známe různé optické klamy a iluze, tedy matoucí vnímání reality. Nastává, když mozek interpretuje jinak to, co vidí oči.
Oko je velice složitý orgán. Oči nás dokážou potrápit svými vadami a nemocemi.
Oči se vyskytují v řadě rčení, slovních spojení, frází nebo idiomů. Například: Co oči nevidí, to srdce nebolí. Sejde z očí, sejde z mysli. Dělá, co jí na očích vidí (a na uších slyší). Jíme očima, říkáme pravdu do očí, vysmíváme se někomu do očí, neodvažujeme se přijít někomu na oči, děláme na někoho oči, nespouštíme někoho z očí, máme oči na stopkách, můžeme si oči vykoukat, někoho provrtáváme očima … Tak jen aby nám nezbyly oči pro pláč.
Věra Ježková
Věrko, naprosto s tebou souhlasím. Když se člověk, jen trochu vnímavý a vybavený dostatečnou mírou empatie, zahledí do očí druhého, může mu skutečně mnohdy nahlédnout až do duše. Nejen oči, ale celá tvář bývá často otevřenou knihou, ve které můžeme číst. Oči v tomto případě hrají určitě dominantní úlohu. Oči unavené, oči zlé, smutné, vyděšené, zvídavé, oči nic neříkající, oči studené a třeba i ty, které se usmívají.
Problém ale může být v tom, že pokud chceme k duši onoho člověka lépe proniknout a řádně ji identifikovat a zhodnotit, musíme se dívat do těch očí trochu delší čas. Ne každému bude tato naše iniciativa příjemná. V tom případě můžeme počítat i s nežádoucí reakcí sledované osoby. Jako děti jsme s oblibou říkávali: „Co čumíš, ty vejre?“ No, dnes bych reagoval asi slušněji. Nebo se spíše otočil.
Trochu jsem toto téma zlehčil, ale klidně se přiznám, že stále rád studuji obličeje lidí a snažím se z nich vyčíst, co se dá. Třeba při čekání na autobus nebo na nějaké hromadné akci. Dělal jsem to už jako gymnazista, když jsme před otevřením školy sedávali na schodech a sledovali kolemjdoucí. Spolužáci, kteří byli místní, mi pak mé poznatky buď potvrdili, nebo vyvraceli.
Musím se na tomto místě ale pochválit. Takové sledování provádím vždy velmi taktně a nenápadně. Nikdo mi totiž zatím neřekl: „Co čumíš, ty vejre?“
Rád tuto úvahu zakončím příhodou, ve které hrály oči hlavní roli. Stalo se to před lety v Egyptě, na Sinaji, cestou k areálu starobylého kláštera svaté Kateřiny, stojícího majestátně pod biblickou Mojžíšovou horou. Už jsme se blížili k hospodářským budovám kláštera, když ….
Raději však odcituji něco málo ze své cestopisné knihy Střípky z domova i ze světa, kde jsem tuto malou příhodu popsal:
„Pocítil jsem najednou, že mne někdo sleduje. Otočil jsem se ke zdi ohrady a uviděl ji. Tedy spíš její oči. Hluboké, tmavé oči, zarámované dlouhými, tmavými řasami. Jejich domorodá majitelka stála za nízkou zdí, táhnoucí se po levé straně cesty až ke klášteru, a pozorně sledovala kolemjdoucí. Jak jsem přicházel, ty krásné, černé oči se za mnou až zamilovaně otáčely a upřeně na mě hleděly. Fascinován jsem se přiblížil až k zídce. Dlouhé řasy jejích očí na mne několikrát spiklenecky mrkly, jako by mne lákaly přijít blíž a navázat bližší kontakt.“
Do reality mne však rychle vrátil hlas mojí ženy, která na mne od dveří do kláštera rozčileně volala:
„Nech už konečně tu krásnou velbloudici být, nebo nám klášter zavřou.“
Oči. Co vše nám asi mohou o sobě říci? Kam nás zavedou? Oči na následující fotografii ale studovat nemusím. Dobře je znám. A rád se do nich i dívám. Pevně doufám, že se od jejich majitelky nikdy nedočkám oné pohoršené reakce: „Co čumíš, ty vejre?“
Jan Zelenka
