FEJETON: Nejsme nemocní, jen postižení
Ilustrace: Tomáš Polák. Poskytnuto portálu i60

FEJETON: Nejsme nemocní, jen postižení

30. 4. 2023

Baví mě sledovat, jak se do některých mých důchodcovských kámošů a kámošek obtiskla jejich bývalá profese. Rád pozoruju, jak jim v běžném každodenním myšlení i jednání vybublávají na povrch reakce a návyky, které se tam uložily za všechny ty roky jejich pracovního procesu.

Například Rudla býval vynikajícím truhlářem, troufnu si ho dokonce označit za velmistra toho ušlechtilého řemesla. Nedávno jsme se neplánovaně potkali a operativně zaskočili na jedno točené do blízkého výčepu. Po zasednutí jsme zjistili, že tamní židle se už stářím značně viklají. Zřetelně jsem na něm viděl, jak ho to znervózňuje a štve. Neustále se vrtěl, posedáváním a kroužením zadkem testoval rozsah té rozviklanosti a nedokázal se vůbec soustředit na náš hovor. Evidentně se mu v těle aktivovaly nějaké spící truhlářské hormony a myslím si, že v tu chvíli i dost trpěl.

Na Vildovi je zase možné číst jeho nádražáckou minulost. Čtyřicet let byl výpravčím a ve své duchovní podstatě jím zůstal dodnes. Je zábavné pozorovat ho třeba na tramvajové zastávce. Nejdřív na tabuli s jízdním řádem prostuduje příjezdové časy a pak neprodleně začne kontrolovat jejich dodržování. Co půlminutu pohlíží na hodinky, a když se přiblíží grafikonem předepsaný okamžik, tento interval se ještě zkracuje. Běda, když má tramvaj zpoždění, to se pak zachmuří do přísného komisního výrazu. Má prostě v sobě navždy zakódovanou čest a serióznost veškeré kolejové dopravy. Jeho dcera Bětuška nám třeba vyprávěla, že musejí dědečka Vilíčka vždycky odhánět od železničního modelu jejích synků: „On je schopnej kluky tvrdě zbuzerovat za to, že projeli přes sklopené návěstí, že pouštěj vláčky v špatných odstupech, že souprava nedala zvukové znamení před vjezdem do nádraží a za bůhvíco ještě. Vždycky se u toho pohádají.“

Kamarádka Evka strávila celý svůj produktivní věk u zubařského křesla a vyvinul se u ní mechanismus identifikování lidí takzvaně podle huby. Zrovna tuhle mi zatelefonovala: „Prosímtě, nemohl bys říct tomu elektrikáři s tou ulomenou trojkou vlevo dole, jestli by se u mě nestavil. Mám asi zkrat v jedný zásuvce, furt mi to vyhazuje pojistky.“ Ona prostě zásadně vnímá veškeré lidstvo prostřednictvím stavu ústních dutin. Když jsme si z ní kvůli tomu dělali srandu, jen mávla rukou: „Na jména a adresy jsem měla v ordinaci sestru.“

Mohl bych dlouho pokračovat ve výčtu svých známých, které doživotně ocejchovalo jejich povolání. Mohl bych vyprávět například o bývalém vojenském „lampasákovi“ Zdendovi, s nímž se i obyčejné hraní mariáše mění ve válečné manévry, mohl bych mluvit o bývalé jazykové korektorce Sylvě, která prožívá bolestné trauma vždycky, když v naší partě zazní nespisovné či dokonce sprosté výrazy. Mohl bych uvést případ Pepovy manželky Sláviny, bývalé právničky, která si vysloužila přezdívku „Ta naše jurisdikce“ za to, že každou naší historku okamžitě zanalyzuje z pohledu práva a případně i z pohledu trestní sazby, kterou bychom za to mohli vyfásnout.

Konec konců, mohl bych taky vyprávět i řadu ryze intimních zkušeností s osobami, které celoživotně natvarovala jejich profese. Značnou část života jsem totiž absolvoval ve feminálním učitelském prostředí. Babička z tátovy strany učila, máma učila, teta Anička byla dokonce řídící učitelkou a – aby toho nebylo málo – jednu učitelku jsem pojal i za manželku. Dodnes mám před očima babiččin vztyčený ukazovák a v uších mi zní její pokyn: „Tak si to zopakujeme!“ Dodnes jsem nezapomněl na mámino časté konstatování, že jsem velice neukázněný jedinec. Dodnes v duchu slyším káravý hlas manželky Zuzany: „Jak jsi starý, tak jsi nepoučitelný. A to je všechno jen tím, že nedáváš pozor, když ti něco vykládám!“

Škodolibí jazykové s oblibou tvrdí, že být učitelkou není profese, nýbrž diagnóza. K tomu se ale já ani náhodou nehodlám vyjadřovat. Kdesi v hloubi podvědomí mi totiž pořád brnká panický strach, že by to mohla slyšet nějaká učitelka, já bych musel být „po škole“ a nestihnul bych třeba dnešní mariášek se Zdendou, Rudlou a Vildou. Na závěr dlužno ještě uvést jeden důležitý technický fakt. Pokud by někdo výše popsané prvky dědkovského a babkovského chování považoval za NZP neboli nemoc z povolání, tak se šeredně plete! Nechťsi přečte paragraf číslo 1 Nařízení vlády č. 290/1995 Sb., který NZP jasně definuje. Zjistí, že my nejsme z bývalé práce nemocní. Možná jen maličko (ale opravdu jen maličko) postižení.

Fejetony Tomáše Poláka
Hodnocení:
(5.1 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA