Alžírsko – země turisty dosud neobjevená
Všechny fotografie: Helena Přibilová

Alžírsko – země turisty dosud neobjevená

26. 4. 2023

O Alžírsku, které jsme se rozhodli navštívit o letošních Velikonocích, jsme ještě donedávna mnoho nevěděli. Přijeli jsme tam sice s vědomím, že celý náš desetidenní pobyt připadne na ramadán a bude provázen určitými omezeními, tato země nás však mile překvapila.

Alžírsko má zhruba 45 milionů obyvatel a svojí rozlohou je největší zemí Afriky. Ramadán zcela mění život země. Přes den jsou všechny restaurace zavřené. Muslimové nesmí do západu slunce jíst, pít ani kouřit. Někteří lidé se po nočním hodování probouzejí až kolem třetí hodiny odpoledne a vyrážejí na nákupy potravin v supermarketech, aby připravili chutné pokrmy na další noc. Vede to k pozoruhodným dopravním zácpám. V 19 hodin zazpívá muezzin, což znamená, že za 15 minut se může začít jíst. 

Alžírsko je teoreticky arabská země, ale většina personálu v hotelu jsou Berbeři, konkrétně Kabylové. Berbeři jsou původními obyvateli severní Afriky. V Alžírsku tvoří asi 25% obyvatel. Ve starověku se Berbeři nazývali různými jmény, například Maurové, Numidijci nebo Getulové. V zemích severní Afriky žije podle odhadů 28 - 38 milionů berbersky mluvících lidí. V Alžírsku si udrželi nejen svůj jazyk, ale i kulturu a dokonce písmo. Vypadá zajímavě, uvádím jeho ukázku: ⵉⵎⴰⵣⵉⵖⵏ. Rovněž původní obyvatelé Kanárských ostrovů Guančové byli Berbeři. Jedná se o jediné Berbery, kteří nebyli islamizováni. Jejich civilizace zanikla, ale zanechala stopy v kanárské kultuře a některé materiální pozůstatky. Dnes mluví pouze španělsky.

Hlavní město země Alžír má metro se 14 stanicemi. Původně jsme se chtěli v Alžíru pohybovat pouze metrem, ale byli jsme nuceni se tohoto úmyslu vzdát. Místní metro je sice moderní, ale je krutě nesolidární se staršími spoluobčany, nemluvě o invalidech. Stanice jsou hodně hluboko a pouze některé z nich mají eskalátory i směrem dolů. Od našeho hotelu byla nejblíže stanice Amirouche, kde jsou eskalátory pouze nahoru. Po 600 metrech cesty pěšky bylo proto nutné sejít zhruba stovku schodů. Mně to příliš nevadilo, ale manželova kolena byla jiného názoru. Naštěstí se nám podařilo sehnat levného řidiče taxi, který zároveň působil jako všeho znalý průvodce. Navíc nám vyměnil eura ve velmi výhodném kurzu, protože v Alžírsku fungují dva směnné kurzy – oficiální a na černém trhu. 

Vliv francouzské kolonizace a kultury je v Alžíru všudypřítomný. Vynikající kuchyně. Francouzština přimíchaná do místní varianty arabštiny. Výstavné budovy v centru a na nábřeží ve francouzském stylu. Přísnější dodržování pravidel než jinde v rozvojových zemích. První den jsme navštívili krásnou botanickou zahradu Hamma a byli jsme překvapeni pohledem na rodiče zahánějící děti z trávníku, aby nepošlapaly trávník. V této zahradě se natáčela jedna z prvních verzí filmu o Tarzanovi.

Druhý den už pohodlně sedíme v autě a nejprve jedeme na pahorek, kde se nachází památník alžírským mučedníkům, kteří padli v boji proti Francouzům za nezávislost země. Francouzi se zde dopouštěli zvěrstev srovnatelných s nacisty. Dnešní generace Alžířanů sice obdivuje legendární mučedníky, ale proti Francouzům nic nemá. Náš řidič Šerif je človíček drobné postavy, ale za volantem si počíná zcela neohroženě. S bohorovným klidem zastaví na rušné ulici, aby manžel mohl vystoupit a vyfotografovat nějakou památku, přičemž zablokuje ulici a auta za námi zběsile troubí. Při řízení neustále něco povídá a přitom gestikuluje, mává rukama, tluče se v prsa a často zcela pouští volant. Nic mu ale neunikne a hbitě kličkuje v chaotickém provozu, předjíždí vpravo i vlevo a všude si neuvěřitelnou smělostí vynutí přednost v jízdě. Když ho někdo nepustí, spílá mu a považuje ho za nezbožného egoistu.    

V muzeu výtvarných umění (Musée des Beaux Arts) jsou vystavena díla alžírských, ale i známých francouzských malířů a sochařů (Paul Gaugain, Edgar Degas, Auguste Rodin, Camille Pissarro). Nejkrásnějším zážitkem z tohoto muzea byl však výhled na botanickou zahradu Hamma a moře za ní. Jsme rádi, že jedeme autem, protože během jednoho dne stihneme navštívit více míst a manželova kolena si mohou mezi jednotlivými památkami odpočinout. Šerif je schopen zaparkovat kdekoli, takže brzy stojíme před majestátní historickou poštou Grande Poste. Budova s orientálními prvky je však v rekonstrukci, takže dovnitř se nepodíváme. Všude kolem je ale dost zajímavých věcí. Kiosek s květinami. Krásně zdobená nová pošta. Jsme ve čtvrti, které Šerif říká Petit Paris (Malá Paříž). A má pravdu. Ulice jsou lemovány výstavnými budovami ve francouzském stylu. Chvíli máme pocit, že jsme v pražské Pařížské ulici. Projdeme se jednou z těchto rušných tříd, kde jsou otevřeny nepotravinářské obchody prodávající hlavně oděvy a šperky. Na jejím konci stojí jezdecká socha. Je krásně teplo a Šerif si stěžuje na vedro. Nám ale teplota 25 stupňů vyhovuje.

Křesťanská bazilika Notre Dame d'Afrique se tyčí na vysokém pahorku nad Alžírem. Místní obyvatelé jí přezdívají "Madame l'Afrique". Je symbolem náboženského soužití. Nápis na kůru zní: "Panno Marie Africká, oroduj za nás a za muslimy“. Panna Marie je znázorněna jako černoška. Den končí a je na čase koupit něco k večeři. Stojíme před do poloviny staženou roletou supermarketu a když se chystáme zklamaně odejít, vynoří se náš rtuťovitý řidič a přesvědčí personál, aby nás ještě pustil dovnitř. Nabídka potravin nás zklamala, zato obdivujeme vystavené voňavé koření. Něco takového se v českých supermarketech nevidí.

Následující den jedeme na západ do města Tipasa, kde se nejprve stavíme na pahorku, na kterém je už zdálky z dálnice vidět Královské mauzoleum Mauretánie. Jedná se o místo posledního odpočinku krále Džuby II a královny Kleopatry Seleny II, která byla jedinou dcerou proslulé egyptské královny Kleopatry a Marka Antonia. Když Francouzi okupovali Alžírsko, francouzské námořnictvo používalo tento památník jako cvičný terč, takže došlo k jeho značnému poškození.

Hlavním cílem ve městě Tipasa jsou ruiny starověkého města, které bylo nejprve kartaginským obchodním centrem a posléze malým, ale důležitým římským obchodním přístavem. Tipasa se liší od ostatních římských ruin v Alžírsku. Zatímco naprostá většina z nich leží ve vnitrozemí, Tipasa se nachází přímo na břehu moře. Místní obyvatelé se sem jezdí koupat. V době našeho pobytu však na koupání nebylo ani pomyšlení, protože bylo sice slunečno, ale foukal studený vítr. Byli jsme tam proto skoro sami a mohli obdivovat nádherné scenérie starého římského města v kombinaci s tyrkysově zbarvenou vodou. Nejvíce na mne zapůsobila kolonáda vedoucí k moři. 

Problém s obědem v době ramadánu vyřešil Šerif, který nám vyjednal s majitelem rybárny rybí polévku a zeleninový salát s výhledem na přístav. Personál rybárny nám ochotně přenesl stůl a dvě židle na terasu daleko od silnice, kde jsme nebyli nikým rušeni a zároveň neprovokovali místní muslimy držící půst. Přívětivost Alžířanů nezná hranic. Lidé nás i v hlavním městě zdraví na ulici a přejí nám hezký pobyt. Cestou zpět do Alžíru nám Šerif ukazuje sociální bydlení. U nás by podobné byty byly považovány spíše za luxusní. O úroveň výše jsou ještě lepší byty na pořadník. Státu se zaplatí první splátka ve výši zhruba 50 000 korun a potom dvacet pět let měsíčně 50 euro. Šerif na tento byt již dlouho čeká, ale protože nemá na úplatek, neví, kdy na něj přijde řada. Den končíme u opuštěného křesťanského kostela nedaleko od našeho hotelu. Trochu smutný pohled na vytlučená okna a bortící se střechu. V osmdesátých letech odešli poslední křesťané a místní zastupitelstvo údržbu kostela přestalo financovat.

V Alžíru je spousta krásných míst. Jedním z nich je palác Dar Abd-el-Tif. Dnes se tam nachází státní agentura pro podporu kultury, vstup je volný. Šerif opět předvedl, co dokáže, když přesvědčil ostrahu, aby nás autem pustila až na parkoviště na dvoře paláce. Ještě krásnější je palác Bardo, kde se nachází etnografické muzeum. Jsme mile uvedeni jedním zaměstnancem muzea. Čekáme žádost o bakšiš, ale Alžírsko není zemí masového cestovního ruchu jako Tunisko nebo Egypt. Odpoledne pokračujeme prohlídkou starého města, kterému se říká „kasba“. Místní obyvatelé trochu zneužívají strachu z terorismu, který zde jistě existoval v devadesátých letech, ke svému obohacení. Tuto část města údajně nelze navštívit bez průvodce. Je to jediné místo v Alžírsku, kde to takto funguje. My si formálního průvodce téměř nikdy nebereme. Dáváme přednost člověku z lidu, jenž nezná naučené fráze, které průvodci papouškují mnohokrát denně. Průvodce v kasbě nás neustále přesvědčoval, kam máme jít, tahal mne za rukáv, abych šla proti své vůli do mešity, kde byli pouze muži, a odmítl nám předem sdělit cenu za své služby. Prohlídka starého města začíná v jeho horní části. Alžír je totiž vybudován na kopcích. Manžel se statečně držel, sešel mnoho schodišť a vystoupal i na terasu, odkud byl nádherný výhled na celé město. Kasba se pyšní několika mešitami, včetně nejstarší z nich v celém Alžíru. Nejkrásnější je však mešita Ketchaoua postavená za osmanské nadvlády v 17. století. Nachází se na úpatí alžírské kasby pod prvním z mnoha strmých schodišť. Je známá pro své jedinečné spojení maurské a byzantské architektury.

Chrea je známé zimní středisko nedaleko města Blida na jih od Alžíru. Ještě před dvaceti lety to bylo nebezpečné místo, kde řádili islámští teroristé, jejichž specialitou bylo podřezávání krku svým obětem. Dnes má situaci pod kontrolou všudypřítomná armáda a tuto obec v nadmořské výšce téměř na úrovni naší Sněžky lze zcela bez rizika navštívit. Na jaře a v době ramadánu je zde pusto a prázdno. V zimě se však zaplní mnoha lyžaři a sáňkaři. Vede sem sedm kilometrů dlouhá lanovka, cesta trvá 45 minut. Máme jiného řidiče, protože upovídaný Šerif si stěžoval na bolesti v zádech. Později vyšlo najevo, že celý den spal. Hasan byl osobním řidičem prvního alžírského prezidenta Ben Belly, který strávil mnoho let ve francouzském vězení a po svém svržení vojenským pučem i v alžírském žaláři. Přesto se dožil téměř 97 let, podle Hasana díky tomu, že celý život jedl pouze ryby. Během ramadánu jsou zavřeny všechny restaurace, takže musíme být vynalézaví, pokud jde o toalety. V tomto případě to vyřešil Hasan. Jeho známý ve městě Blida má svatební síň, kam nás ochotně pustil. Měli jsem tak i možnost vidět výzdobu sálu, kde se konají svatební hostiny.

Přístav Dellys se nachází na východ od Alžíru. Po sjetí z dálnice se objevuje pahorkatá krajina s úhlednými a úrodnými políčky – Kabylie. Zde se již nemluví arabsky, ale berbersky. Máme krásný výhled na moře i na kopce s kabylskými vesnicemi. Míjíme velkoobchod se slámou a musíme často předjíždět kamiony naložené balíky slámy, která zde slouží jako krmivo pro krávy a ovce. Pastviny zde kupodivu nejsou. Máme opět jiného řidiče jménem Salim. Arab a horlivý bezdětný muslim středního věku. Vede s manželem debaty ohledně islámu a situace v Alžírsku. Nastala hodina modlitby a Salim nás prosí o pět minut, aby splnil svoji náboženskou povinnost. Manžel toho využívá a odskočí si na toaletu v mešitě. Nádherná a čistá. Ale jenom pro muže, takže musím vydržet.

Pláže v Dellys by asi naše milovníky koupání v moři příliš nenadchly. Nevábně vypadající písek a odpadky. Různé odstíny modré barvy mořské vody v kombinaci se zeleně zbarvenými kameny pokrytými řasami však působí poeticky. V létě je zde hlava na hlavě. Pouze Alžířané. Do přístavu v Dellys nelze vjet, střeží ho armáda. Ještě před 15 lety nebylo vůbec možné vstoupit do Kabylie, protože zde řádily bandy teroristů. Dosud jsou zde kontrolní stanoviště armády a české ministerstvo zahraničních věcí nedoporučuje do Kabylie cestovat. Nicméně situace je klidná. Přesto nám Salim zakazuje pěší prohlídku starého města Dellys. Není totiž odtud, nemluví berbersky a neví, jak by místní lidé na cizince reagovali. Zastavili jsme pouze u jedné rybárny a Salim mne zavedl do zavřené restaurace, kde mi ochotně umožnili jít na čistý evropský záchod. Manžel se mezitím bavil s prodavačem ryb a mořských plodů. Sépie, sardinky, mečoun, kalamár a spousta dalších ryb, jejichž názvy neznáme česky ani francouzsky. Nakonec dostal zdarma malý suvenýr – vysušeného mořského koníka. Projíždíme městem Dellys. Na každém rohu se nachází rybárna a cukrárna. Alžířané milují sladkosti. Přestože má mnoho z nich cukrovku, píchají si inzulin a konzumují i nadále sladké dobroty. Podle Salima především ženy. Jeho žena chodí zahalená, stejně jako zhruba polovina Alžířanek. Zakrývají si však pouze vlasy, nikoliv obličej. O tom, zda bude žena zahalená, většinou rozhoduje manžel, pouze v některých rodinách sama žena. 

Cestou zpět projíždíme městem Boumerdes. Jedná se o letovisko, kde Alžířané tráví dovolenou v létě na místních plážích. Vracejí se sem i emigranti z Francie, protože je zde daleko levněji. Příjmy v Alžírsku naopak neumožňují cestovat do ciziny. Nejnižší platy mají státní zaměstnanci, minimální mzda je přibližně 4 000 korun měsíčně. Většina Alžířanů si proto různě přivydělává. Zastavujeme u turistického areálu na okraji Boumerdes. Je tři roky starý a pyšní se moderními bungalovy. Ve strži pod tímto areálem jsou opuštěné nuzné chatrče chudinské čtvrti. Jsou to poslední obydlí tohoto typu v Alžírsku. Všechny ostatní „slumy“ byly alžírskou vládou zbourány. Jejich obyvatelům jsou za výhodných podmínek nebo zcela zdarma poskytovány byty v moderních čtvrtích, mnohdy lepších než naše paneláky. Tato politika alžírské vlády vedla společně s ústupky islamistům k uklidnění situace v zemi. Je nutné si uvědomit, že Islámská fronta spásy (FIS) založená v roce 1989 jako reakce na tehdejší zkorumpovaný režim byla v letech 1990 a 1991 demokraticky zvolena více než polovinou Alžířanů. V roce 1992 však byla tato strana zakázána soudem a moci se ujala armáda. Na to radikální křídlo islamistů reagovalo terorem, který ovšem páchala i armáda, která likvidovala kohokoli podezřelého z podpory islamistů. Nechvalně proslulá byla vražda sedmi trapistických mnichů z kláštera Tibhirine v roce 1996. Mniši byli uneseni a několik týdnů drženi v zajetí. Ozbrojená islámská skupina GIA následně oznámila jejich zavraždění. Byly nalezeny pouze jejich hlavy. Tento začarovaný kruh násilí ukončila uvedená opatření vlády, která vedla ke smíru s islamisty. Alžírsko je proto daleko více islámskou zemí než třeba Tunisko, kde ramadán dodržuje sotva polovina obyvatel, zatímco v Alžírsku je to 90%. Proto se někteří Alžířané, kteří se nechtějí ramadánem omezovat, stěhují na tento měsíc do Tuniska, kde mohou nejen jíst, ale i pít alkohol. Nic ale není černobílé, takže alkohol se pije i v Alžírsku. Ovšem potají. Do Alžíru se vracíme podél pobřeží, vzduch je prosycen vůní moře a ryb. Místy jsou vidět arabsky psané transparenty oznamující zdarma poskytované jídlo. Během ramadánu se na těchto místech může kdokoliv bezplatně najíst. Polévka, salát a kuře s rýží. V centru Alžíru je v průběhu celého tohoto měsíce každý večer prostřeno pro stovky lidí. Dlouhá řada stolů s bílými ubrusy a jídlem zde čeká na kohokoliv, kdo přijde. Jí a pije se bez placení. Vše je financováno dobrovolníky z řad běžných muslimů.

V Alžíru se nachází třetí největší mešita na světě. Vejde se do ní 120 000 věřících a tyčí se nad ní nejvyšší minaret na světě vysoký 256 metrů. U vchodu do tohoto obrovského areálu, kde se rovněž nachází ubytovací zařízení, park, náboženská škola a knihovna, jsme kontrolováni jako na letišti. Jakožto žena jsem dokonale zamaskována do nepříliš vzhledného hábitu. Areálem nás provází ostraha. Je nám povoleno projít se po nádvoří, ale do samotné mešity jako nemuslimové nesmíme. Začíná modlitba a všude je plno věřících.

Na konci pobytu jsme se rozhodli znovu pro metro, k němuž jsme se tentokrát nechali dovézt autem. Snažili jsme se využívat stanice, kde jezdí schody oběma směry, kterých není moc. Několikrát jsme vystoupili a pěšky objevovali dosud nepoznaná zákoutí ve starém městě a v centru. Zároveň jsme pozorovali scénky v metru. Zahalená obézní muslimka s obtížemi stoupá nahoru po schodišti. Mladá rovněž zahalená maminka s kočárkem rozpačitě stojí pod schodištěm. Vysvobodili ji dva mladí muži, kteří kočárek i s dítětem vynesli nahoru. Máme pocit, že metro v Alžíru je nedomyšlené. Nejsou v něm ani toalety, které ostatně chybí i všude jinde ve městě. Když jsou navíc během ramadánu zavřené restaurace, není to mnohdy vůbec jednoduché.

O historii Alžírska se hodně dovídáme v hezkém muzeu antiky a islámského umění. Punové, berberská království, Římané. V této době je Alžírsko křesťanskou zemí. V pátém století vpád germánských Vandalů. Vystřídali je Byzantinci. Do začátku osmého století pak dobyli dnešní Alžírsko muslimští Arabové. Neměli to ale snadné, protože berberské obyvatelstvo, které částečně konvertovalo k judaismu, jim kladlo tvrdý odpor. Úpadku arabské moci využili na začátku 16.století Španělé, kteří dobyli několik přístavů na severu Afriky. Chaosu využilo bratrstvo korzárů Barberousse řeckého původu, jehož členové konvertovali k islámu. Jeden z nich se s podporou tureckého sultána prohlásil sultánem Alžíru. Turci potom Alžírsko ovládali až do roku 1830, kdy se země stala francouzskou kolonií. Teprve v roce 1962 si Alžířané cenou 300 000 životů vybojovali nezávislost. Pozoruhodné je, že během celé dlouhé historie této obilnice starého Říma zde žili Berbeři. A jsou zde dosud, nikomu se nepodařilo zbavit je jejich svébytnosti.

Cestou na letiště těsně před půlnocí jsme v údivu sledovali proměnu velkoměsta, které jsme znali pouze ve dne. Ospalé a hladovějící město po setmění kypělo životem, restaurace byly plné hodujících labužníků a na ulicích se vytvářely dopravní zácpy. S ranním rozbřeskem se však město opět uklidní a nastane čas modliteb a rozjímání. 

 

 

 

Afrika cestování
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.